Kardiolog Marek Poláček přijel odpočívat do lázní v Mariánských Lázních. Rozhodl se, že se hezky oholí a večer půjde mezi ostatní. Po čtyřicítce by měl člověk dodržovat určité zvyky i když jemu už bylo přes šedesát. Ale kdo by to poznal?
Vtom mu do pokoje vtrhla žena. Popisovat ji vyžaduje opravdový talent pomohly by snad schopnosti Olbrama Zoubka. Byla ideální pro výuku anatomie přímo naživo: ukazovat na ní prstem a vysvětlovat žena se skládá z.
Jásala: Jaké štěstí, že právě sem dorazil známý kardiolog! Zrovna teď vezou správce procedur, který se náhle přitížil. Místní lékař je pryč kdo by čekal infarkt o půlnoci? Naštěstí odpočívá v lázních pan doktor
Poláček ucítil, že z toho nevyklouzne. Těch sto padesát kilo, sytě rudá rtěnka uprostřed obličeje jak pečeť inkvizice na hladce pudrovaném kameni. Tihle lidé se nevzdávají. Těm ženám nemá smysl vysvětlovat, že ani kouzelný lékař s asistencí správce a zdravotní sestry v kostýmu Svůdného Sněhuláka toho moc nezmůže.
Došel tedy na proceduru. Správce tam stál s šíleným pohledem a s vozíkem, na kterém ležel mdlý, vousatý muž, přeložený zdravotní kartou přes hruď. Vypadal jako sedmák s hlavou dřevorubce typická stavba těla vědeckého pracovníka vyššího věku.
Blouzní, hlásí správce. Pořád kvete růže, růže Myslí, že je v květinářství.
Sestra měřila krevní tlak a oznámila, že je to bída. Sedmdesát na padesát, spíš to dál klesá. Prý to není tlak, to jsou obvody jejích paží a nohou, a rozesmála se na celé kolo. Poláčka zamrazilo. V kartě je přitom napsáno, že pro pacienta je 180 na 100 jen lehká rozcvička.
Poláček prohlížel místnost, hledal očima potřebné věci. Najednou zaslechl pláč sestra brečela. Zeptal se jí: Co se děje? Je mi ho strašně líto, skučela sestra.
Vylekla ho nejasná obava.
Podej adrenalin, říká, přitom si dezinfikuje ruce lihem. Víš, co je adrenalin? Z čeho se natahuje?
Och, ten muž to je taková škoda zavzlykala sestra, opřela se o futro a plakala dál.
Poláček tedy vzal stříkačku a natáhl si ji sám. Správce na to zíral, nikdy tak velkou jehlu neviděl touhle by se dalo bránit pirátům. Na světě snad není pozadí, které by se nerozechvělo při pohledu na takovou jehlu. Správci se zornice protočily dovnitř hlavy, stojí, šedooký, kývá se. V koutě řve sestra. Nejradši by jí dal facku. Jenže možná reflektoricky proletí skrz okno i s cihlami z třetího patra lázeňského domu.
Poláček si pomyslel všichni můžou někam jít. Našel propadlý hrudní sval, vrazil jehlu. A správce padnul jako hromada dřeva.
To je škoda správce! zaúpěla sestra.
Vy jste ale! zařval Poláček. Kde je čpavek?
Oni umřou? Oni umřou! Ach, ať to mé oči nevidí
Na stole stála lampa černě litá, pět kilo železa, cosi jako David léčí lva z angíny. Poláček ji málem použil na omráčení přítomných ale rozmyslel si to. Rozčílil se: Ať už toho neřádství nechají! Protože už není jasné, koho zde vlastně zachraňují.
Pořádek! zařval. Disciplína a klid!
Vtom se pacient na lehátku posadil se zavřenýma očima.
Prosím vás, nedělejte tu rámus, pane, pronáší přísně sestra, položí mu dlaň na čelo a přitlačí ho zpět na lůžko. Čpavek je samozřejmě ve skříni.
Správce je tak mimo, že mu není cítit puls. Z lehátka sklouzne ruka vousáče zase na chvíli zmizel. Poláček zuří.
Masáž! křikne a sám táhne správce za nohu zpod lehátka.
Sestra muže obrátí na břicho, vykasá mu sukni a už chce překročit vozík.
Masáž srdce, paní! vyštěkne Poláček.
Sestra diva obrátí vousáče zpět, sedne si na něj. Lehkátko zapraská. Poláček slyší podivné křupání. Strká správci čpavek pod nos a sleduje: sto padesát kilo živé váhy na šedesátikilovém muži. Ten syčí jako rozbitá pumpa.
Poláček konečně tahá správce ke křeslu, posadí ho připomíná chobotnici, samý kloub. Když už to vypadá, že sestra muže dokonale rozdrtí, stáhne ji z nemocného, dá jí taky čpavek, posadí vedle správce. Sedí tam jak dvě slepice: jedné sjely kalhoty ke kolenům, druhé je sukně až k pasu. Ideální záchranářská dvojice, čpavek nepomáhá.
Vtom nemocný znovu vstává jako sedadlo v tramvaji. Oči stále zavřené, zvolna otočí hlavu ke křeslu. Správce to zahlédl, radši padl obličejem k zemi. Poláčkův zájem upoutá šedý lesk, který se od místa dopadu line.
Soudruzi promluvil pacient tiše, oči pořád zavřené. Důrazně vás žádám, abyste mě už dál neléčili
A pak vysvětluje: Je celoživotní hypotonik. Před sněžením splaskne jako balónek, při bouřce ho průvan kutálí po podlaze. Nemůže za to tak se prostě narodil. Mívá tlak 80 na 50. Občas spadne ještě níž a pak to spraví šálek silné kávy, ideálně malého pressa. Co mu však pravděpodobně neprospěje, je, aby si na něj sedla ženská s náhrdelníkem z kulečníkových koulí a všechnu svoji těžkou existenci mu přenesla na záda. Bylo mu opravdu ouzko. Myslel si, že jeho manželka Růženka se z WC vrátí a zůstane v šoku bolí ji nervy, ale pohřbívat by jí měli jeho.
Poláček zesinal. Čte kartu: Růžena Jarcová. Vzpomněl si při cestě do lázní si říkal, že by se třeba seznámil s nějakou místní paní, užili by si. Teď má jasno chuť přešla.
To je co? zeptal se sestry a ukázal kartu.
To je karta, odpověděla ona a koukala do prázdna, z nosu trčela vata.
Ale to není Růžena Jarcová, zpozoroval Poláček. Spíš Lev Jarc, minimálně.
Jako lékař jste si toho měl všimnout.
No to
Soudruzi, vysvětlím, přerušil pacient. Moje manželka je tady. Přinesl jsem jí kefír Odešla na záchod, kartu nechala vedle mě. A mně se právě udělalo špatně. Správce mě sbalil na lůžko a už to jelo. Bylo mi děsně. Teď mi dobře je. Už je to v pohodě kdyby nebylo kolem tolik studu a červených tváří, byl bych jak v ráji. O hypotenzi fakt už nemůže být řeč. Pokud mi podložíte zapalovač, vystřelím rovnou do vesmíru. Taková pohoda! Nemám tušení, co do mě pan doktor píchl, ale deset let teď neusnu. Což se mi bude hodit při psaní další vědecké studie.
Mám návrh, prohlásila sestra, když pán s kefírem odešel. Nikdo z nás tady nebyl.
Poláček měl znovu chuť použít lampu, ale sestra jej předešla: Správce beru na starost.
Marek Poláček se v lázních už s žádnou paní neseznámil.
Život totiž často připraví nečekané situace, kde odvaha, klid a trocha humoru zachrání víc než jen zdraví zachrání i naši lidskost.
