Odešel a dobře
Jak jako účastník není dostupný? Vždyť ještě před pěti minutami s někým mluvil! Lucie stála uprostřed předsíně a přitiskla sluchátko k uchu.
Pohlédla směrem ke komodě.
Šperkovnice, kde měla své cennosti, zůstala na místě. Něco bylo ale jiné víčko nebylo zavřené na doraz.
Romane! zavolala do bytu. Jsi v koupelně?
Lucie se opatrně přiblížila ke komodě. Když se dotkla vyhlazeného dřeva, zachvěl se jí mráz po zádech uvnitř bylo prázdno. Úplně.
Dokonce i účtenka z obchodu, kterou používala jako záložku, zmizela.
Kromě šperků byly pryč i peníze. Pravda, ty mu vlastně dala sama
Panebože vydechla a svezla se rovnou na podlahu. Jak je tohle možné? Vždyť jsme se včera hádali jen kvůli tapetám Sliboval jsi, že v srpnu pojedeme k moři
A začalo to vlastně neuvěřitelně obyčejně. Minulý červen Lucii na její malé škodovce zadřel píst.
V servisu si za opravu řekli nehoráznou sumu, a tak Lucie rozzlobeně napsala do skupiny Auto-Pomoc Praha.
Čau všichni, už se někomu podařilo doma rozhýbat zamrzlý brzdový pístek? napsala a přidala fotku špinavého kola.
Komenty se hned hrnuly. Někteří radili nech to na mechanika, jiní doporučovali koupit celý díl nový.
A tu napsal jeden uživatel pod přezdívkou Roman85:
Slečno, nevěřte jim. Kupte sprej WD-40 a opravnou sadu za osm set korun.
Sundejte kolo, pístek opatrně přitlačte pedálem, ale ne moc.
Promyjte to brzdovkou, dobře promažte.
Pokud je válec hladký, bude to šlapat jedna radost.
Lucie se na radu podívala blíž. Bylo to psáno rozumně, bez zbytečných řečí.
A když válec není hladký? napsala zpátky.
Pak vyměnit. Ale podle fotky to vypadá zachovale, určitě to nebude zlé. Kdyby něco, napište do zpráv, poradím.
A tak to začalo.
Roman byl v technice neskutečně zběhlý.
Za týden ji proškolil ohledně výměny oleje, doporučil správné svíčky a ještě radil, který chladící kapalinu rozhodně nelít.
Lucie se přistihla, že na jeho zprávy vyloženě čeká.
Hele, Rómo, ty jsi můj zachránce, napsala nakonec v červenci. Nechceš někdy pokecat? Zvání na kafe platí. Nebo na něco ostřejšího, z rozpočtu co jsem ušetřila.
Odpověď přišla až po třech hodinách.
Lucko, hrozně rád bych tě viděl. Ale teď jsem na služebce. A dlouhý. A vlastně i v cizině, dalo by se říct.
Tyjo, byla překvapená. Kde tak daleko?
Dál už by to snad ani nešlo. Nechci ti lhát. Jsi mi moc sympatická. Ve skutečnosti nejsem na pracovní cestě. Sedím. Valdice, jestli ti to něco říká.
Lucii spadl telefon z klína. V hrudi ji bodlo.
Vězeň? Ona, slušná účetní z velké firmy, si už druhý týden píše s kriminálníkem?!
Za co? napsala roztřesenýma prstama.
Podvod. Udělal jsem hloupost, trochu mě napálili, trochu jsem toho měl dělat míň. Zbývá mi méně než rok. Jestli chceš, smaž si chat, pochopím to.
Lucie neodpověděla. Jen si ho v aplikaci zablokovala a tři dny chodila jako tělo bez duše. Kolegové se ptali, jestli není nemocná.
Jenže ona pořád dokola přemýšlela:
Jak je možné, že tak chytrý, šikovný, vzdělaný chlap skončil v base?!
Za týden jí přišlo na email upozornění na novou zprávu Roman předtím její adresu chtěl. Neodstranila ho z kontaktů, jen konverzaci zavřela.
Lucko, psal. Nezlobím se. Čekal jsem to. Jsi fajn člověk, život ti přeju s někým lepším.
Chtěl jsem ti jen poděkovat za ty zprávy. Bylo to nejhezčích čtrnáct dní za poslední tři roky. Buď šťastná. Sbohem.
Lucie si to přečetla v kuchyni a rozplakala se. Bylo jí líto jeho, sebe a všechno to bylo tak nespravedlivé.
Proč mají štěstí všichni ostatní, a já potkávám jen ženáče nebo mamánky? A ten jediný normální, a je za mřížemi? ptala se potichu sama sebe.
A znovu mu neodepsala
***
Lucie zkoušela randit, ale bylo to celé nějak zbytečné.
Jeden si hodinu povídal jen o známkách, druhý přišel špinavý a chtěl dělit účet v kavárně.
V březnu, v den svých pětatřicátých narozenin, se Lucie cítila extrémně sama.
Ráno pípnulo upozornění.
Všechno nejlepší, Lucko! psal Roman. Vím, že nemám co psát, ale musel jsem. Ať se ti daří.
Zasloužíš si někoho, kdo tě bude nosit na rukou.
Tady z chleba a drátu jsem vyrobil takovou věc… Kdybych mohl, dám ti ji.
Jen věř, že kdesi v českém kriminálu si dnes někdo přiťukává hrníčkem hnusného čaje na tvoje zdraví.
Děkuju, Romane, neudržela to už a odpověděla. Moc si toho vážím.
Ty jsi odepsala! zdálo se, že skáče radostí. Jak se máš? Jak Škoda? Nezklamala v mrazech?
A už se jeden bez druhého neobešli.
Teď byli v kontaktu každý den. Roman zavolal, kdykoli jen to šlo.
Jeho hlas byl hluboký, sametově chraplavý.
Vyprávěl jí o životě: jak vyrůstal s bráchou, který se teď stará o synovce, jak by Roman chtěl začít od znova.
Do Prahy se už nevrátím, Lucko, říkal, když si ona ohřívala večeři. Tam bych zase zahučel s partou někam do… problémů.
Chci jít tam, kde mě nikdo nezná. Umím si poradit, klidně půjdu na stavbu, do dílny.
A kam bys chtěl? tiše se ptala.
Nejradši za tebou. Pronajal bych si malý byt, hlavně vím, že jsi na dosah, že dýcháme stejný vzduch.
A dál… Uvidíme. Nevnucuju se, neboj
V květnu byla Lucie zamilovaná až po uši.
Už znala jeho časový rozvrh, kdy má sprchu, kdy práci v dílně.
Posílala mu balíčky: čaj, sušenky, teplé ponožky i součástky na nějaké jeho tvoření.
Romane, hlavně buď klidný, prosila. Nezabředni do žádných nesmyslů.
Kvůli tobě budu hodný jak beránek, smál se. V dubnu mě pustí.
Počkám na tebe.
***
V dubnu Lucie dorazila ke branám věznice. Přivezla mu novou bundu, džíny, tenisky.
Srdce jí bušilo tak silně, že myslela, že vyskočí.
Když vyšel, menší, zavalitý, s šedivějícím ježkem, na moment oněměla.
Na fotce vypadal trochu jinak.
Ale když se usmál a řekl:
Tak čau, paní domácí, vrhla se mu kolem krku.
Pane bože, jsi v pořádku, šeptala mu do strniště.
Kam bych šel, stiskl jí k sobě. Krásně voníš. Nějaký květinový parfém, že?
Jeli spolu k ní.
První týden žili jak v pohádce. Roman se hned pustil do práce: opravil kapající kohoutek, rozebral zámek u dveří, co roky zlobí.
Večer seděli v kuchyni, pili polosladké, a on ji bavil historkami z minulého života s humorem, vždy s citem, nikdy netlačil.
Poslyš, Romane, řekla desátý den. Chtěl jsi si půjčit byt. Možná zbytečně? Místa je tu dost, ve dvou je stejně lépe.
A aspoň ušetříš, potřebuješ si koupit nářadí, zařídit se.
Lucko, není to správné, zamračil se, míchal cukr v hrnku. Jsem chlap, měl bych ti zajistit bydlení.
A takhle jen visím na tvém krku.
Přestaň! přikryla mu ruku svojí. Jsme přece partneři. Brzy si najdeš práci, bude to lepší.
Volal mi včera bratr, řekl najednou, díval se stranou. Synovec je vážně nemocný, nutná je operace na soukromé klinice.
Prosí mě o půjčku, a já… mám sotva pár desetikorun. Je mi to hrozně trapné.
Kolik je potřeba? opatrně vyzvídala.
Docela dost Dvě stě tisíc. Ale už část rodina sehnala.
Přemýšlím, jet do Brna na stavbu, tam jsou lepší peníze, rychle bych něco vydělal.
Lucie mlčela. Ty dvě stě tisíc, které šetřila tři roky odříkala si kvůli nim kdeco.
Chtěla rekonstruovat koupelnu, nové obklady, sprchový kout s masáží
Peníze mám, vydechla tiše.
Roman prudce zvedl hlavu.
Ani to nezkoušej! Jsou tvoje. Nevemu si je.
Rómo, je to pro synovce. Přeci rodina. Vrátíš mi je. Teď už jsme spolu.
Dlouho se bránil. Dva dny chodil zamračený, začal znovu kouřit na balkoně, i když slíbil že přestane.
Nakonec Lucie sama vytáhla peníze a dala je na stůl.
Vezmi je. Jeď za bratrem, nebo mu je převeď.
Radši osobně, přivinul ji k sobě. Proberu tam možná i práci, jestli tam není něco lepšího.
Budu pryč den, nejvýš dva. Ozvu se ti
***
Lucie už sedí v předsíni přes hodinu. Nohy měla otlačené, ale nevnímala je.
Vzpomínala na včerejší večer. Koukal se spolu na nějakou pitomou komedii, smál se, objímal ji a ona měla pocit, že je nejšťastnější na světě.
Asi odjedu pozítří hodně ráno, zahlásil před spaním.
Ale odjel o den dřív. Spala a neslyšela ani, jak se obléká.
Ve snu ji probudilo prásknutí dveří, ale myslela, že to byli sousedi.
Ve dvě odpoledne přece jen zavolala jeho bratrovi. Číslo, které jí Roman kdysi dával pro jistotu.
Haló? ozval se drsný hlas. Kdo volá?
Zdravím, tady Lucie, přítelkyně Romana. Chtěla jsem vědět, jestli k vám dneska dorazil?
Nastalo ticho, pak se v telefonu ozval těžký povzdech.
Slečno, jaký Roman? Můj bratr se jmenuje jinak a má ještě půl roku do konce. Do října.
Lucii se zatmělo před očima.
Jak Do října? Vždyť přece vystoupil v dubnu. Vzala jsem ho z věznice Valdice.
Poslouchejte, hlas na druhé straně zhrubl. Můj bratr, Pavel, si to odsedí v Plzni.
A Roman ten byl můj bejvalý spolubydlící v cele a pustili ho před dvěma měsíci.
Ukradl mi mobil, když jsem pracoval na zahradě, a všechny kontakty si stáhl.
Vy jste jen další vězeňská nevěsta, které nachytal. Umí to. Studoval techniku, pusa se mu nezastaví.
Lucie položila mobil na podlahu. Vzpomněla si, jak ji učil měnit svíčky.
Hlavně nepřetahuj, říkal. Jinak strhneš závit a je po srandě.
Strhla jsem, zašeptala Lucie. Celý svůj život jsem tím závitem zničila. Sama jsem si to přivodila.
Najednou jí došlo, že o svém partnerovi vlastně nic neví. Ani občanku nikdy neviděla, potvrzení z vězení jí neukazoval.
A co když Roman ani není Roman?
***
Samozřejmě, Lucie šla na policii a podala trestní oznámení. Ukázala jeho fotku a dozvěděla se spoustu zajímavého.
Roman se opravdu jmenuje Roman a to byla jediná pravda o jeho osobě.
Seděl za těžší zločiny, půl života strávil za mřížemi s Lucií se poznal při třetím výkonu trestu.
Lucie se pokřižovala, vyměnila na bytě všechny zámky a řekla si, že dopadla ještě slušně. Když se podívá, jak skončily jeho předchozí přítelkyněDva týdny nejedla, nespala, pouze mechanicky chodila do práce. Rozčílená na sebe, zklamaná ze světa, cítila se najednou staře a k smíchu.
Jenže čas nezastavíš. Po pár měsících bolest otupěla a Lucie, naučená být slušná účetní, začala zaokrouhlovat citové dluhy spíš na nulu. Naučila se zamykat pečlivě nejen dveře, ale i svoje vřelé, naivní nitro.
Až jednoho podzimního rána potkala u popelnic vychechtaného souseda, starého pana Zadáka, jak se dře s prázdnýma lahvema. Pomohla mu s pytlem a on se k ní vděčně naklonil:
Vy jste od toho třetího patra, že jo? Všim jsem si, že vám už tři neděle bliká světlo na chodbě. Umím to spravit.
Pořád lepší šroubovák v ruce než život v hlavě, napadlo Lucii s úsměvem.
Doma otevřela šperkovnici: byla stále prázdná, ale už netrápila. Pustila rádio a vydala se pro žárovku.
Tentokrát už nevěřila všemu, co slyšela. Ale v koutku duše, kdesi v místě, které nezavřeš na žádný zámek, pořád zůstávala malá rezerva kousek ochoty dávat i přijímat, i když je to risk.
Když pak večer světlo v chodbě poprvé po letech svítilo klidně a rovnoměrně, Lucie si řekla, že srdce je trochu jako ten závit: někdy se přetáhne a bolí to, ale když ho nakonec znovu našroubujete poctivě a trpělivě, rozsvítí se znova. Možná s opatrností a jizvou navrch, ale tentokrát už jen podle vlastních pravidel.
