Dítě přichází na svět přesně o půlnoci. Právě v tu chvíli, kdy digitální hodiny na porodním sále, zablikají zeleným světlem a přeskočí z 23:59 na 00:00. Lékařka a porodní asistentka se na sebe tázavě podívají, zatímco službukonající neonatoložka rychle uchopí nehybné namodralé tělíčko a položí ho na přebalovací stůl, okamžitě bere do ruky odsávačku. Novorozenec nedýchá. Rodička, sotva otočí hlavu, bez zájmu sleduje, co s jejím dítětem lékařka provádí.
Možná je mrtvý? Nepřijde žádný křik napadá ji, mozek jí ještě otupuje bolest z porodu. Konečně novorozenec vydá slabé, sotva slyšitelné písknutí, které sílí a brzy se rozléhá hlasitý pláč, ozývající se nočními, tichými chodbami porodnice. Lékařka, asistentka i neonatoložka stojí kolem dítěte a mlčky ho sledují.
Ten chlapeček je jiný Jeho páteř se nahoře u lopatek zvláštně stáčí, tvoří dvě téměř souměrné protáhlé boule, vedoucí dolů až do poloviny hrudníku.
Jak tohle může být? opakuje ohromená neonatoložka. Něco takového jsem nikdy opravdu nikdy neviděla To snad ani není možné
Když ráno za Annou přijde lékařka a snaží se vysvětlit, jak na tom její novorozený syn je, Anna s odporem našpulí rty. Tak on je ještě k tomu znetvořený No, super… Ne, dělejte si s ním, co chcete, já takové dítě nechci Já nechtěla ani zdravé a teď ještě tohle Podejte mi papíry, sepíšu se ho
A tak v řádném termínu odchází z porodnice lehká, chladná, ničím nezatížená. Její syn tam zůstává, netušíc, že ho nejbližší člověk už na začátku opustil
V kojeneckém ústavu mu dají jméno Matýsek. Ano, Matýsek. Sestřičky mu oblékají volné košile, velké na jeho drobnou postavu, aby jeho zvláštní tvar nebyl tak nápadný.
Ale i kdyby Matýsek měl postavu dokonalou, pořád by byl jiný než ostatní křičící, hádající se a soutěžící děti. V jeho jasně modrých očích, orámovaných dlouhými černými řasami, je cosi nedětského, dospělá vážnost.
Často, když zírá z okna, horlivě naslouchá něčemu hluboko v sobě, snaží se zachytit a pochopit to, co stále není možné uchopit.
Jednoho dne, když se dvojstup vypravuje na akci, Matýsek USLYŠÍ TO. Z nedovřených dveří ředitelny zní hudba. Nezněla jako ty dětské písničky, co si zpívají při kroužku a učí se podle nich pochodovat jako vojáci, máchajíce slabými pažemi a zvedajíce nožky
Zní jako vítr. Teplý, laskavý vítr, který tě nadnáší a něžně tě pohupuje a ukolébává
Slova tam nejsou, ale je v ní duše, živá duše, která Matýska objímá a povídá mu věci, jež nikdo neví a vědět nepotřebuje, jen on, Matýsek
Zastaví se uprostřed chodby, rozbije disciplinovaný dvojstup, začne se pohupovat do rytmu hudby, nevnímá vrážející děti a marnou snahu ošetřovatelek ho posunout dál.
V jeho malé hlavičce je najednou vše na svém místě. To, co hledal v křiku ostatních, v šumu větru, v dunění vodovodních trubek to byla ONA, jeho Hudba
Alžběta a Milan objeli už všechny dětské domovy v okolí Prahy. Alžběta kvůli vrozené vadě nemůže mít děti.
Rozhodli se tedy pro adopci. Ale jak najít TO své dítě? Děti, které se narodí, si nikdo nevybírá milují je prostě takové, jaké jsou. Ale tady Mezi tolik dětmi, kterým chybí rodičovské teplo, nenašli své dítě, svojí krev.
Držíce se za ruce, přicházejí ke plotu kojeneckého ústavu v Klánovicích. V pískovišti si hrají batolata, holčičky vozí v kočárkách hadrové panenky, vzduchem zní dětský smích a vřava.
Jen jeden chlapeček, v dlouhé, o číslo větší bundičce, stojí a naslouchá vrabci, který cvrliká na větvi. A právě v tu chvíli Alžbětě zazvoní mobil
Mozart Alžběta má klasickou hudbu ráda. A Matýsek? Trhne sebou, v očích se mu rozsvítí světlo, jako by v něm někdo rozsvítil lampu. Pomalu se začne kývat do rytmu, přesně vnímá tempo a melodii, a Alžběta s Milanem ustrnou. Nevnímají drnčící telefon
Viděli JEJ. Svého syna. Blízkou duši, která září z jeho pohledu
Ano, vím, že je nemocný, že je to postižené dítě Ano, beru tu odpovědnost na sebe Rehabilitace? Samozřejmě…
Alžběta únavně odpovídá na otázky ředitelky, která jí stále nabízí jiné, zdravé děti. Děti si člověk nevybírá, vysvětluje klidně, A tohohle vezmu. Ať mě to stojí, co to stojí.
Mami? Matýsek se odvrátí od piana a položí hlavičku Alžbětě na ruku. Proč jsem jiný? Proč nejsem jako ostatní?
Alžběta ho něžně pohladí po znetvořené páteři. Víš, synku, všichni jsme odlišní uvnitř i zvenku. Já, ty, i táta.
A tvá záda? Tam máš, jak jsem ti říkala, schovaná křidélka, jako andílek. Ještě se neotevřela, ale otevřou se, uvidíš
Obejme syna, políbí ho do teplých vlásků, potem se posadí k němu ke klavíru a hrají spolu. Matýsek hraje, jak mnohý dospělý muzikant ani nedokáže.
A za jeho zády se opravdu rozvíjejí křídla ale vidí je jen máma, táta a Matýskův anděl strážný, který stojí za ním a usmívá se, zatímco hudba plyne, plyne jako široká řeka a houpe malého Matýska na svých vlnách do štěstíHudba zní místností, naplňuje ji až po strop, až po okna zamlžená dechem, až po srdce všech, kdo naslouchají. Milan zůstane stát ve dveřích, beze slova, zadrží dech, aby nic nerušil ve tváři dojetí, které sotva skrývá. Alžběta a Matýsek se na sebe pousmějí, ruce srostlé nad klávesami, jejich tóny se proplétají jako větve jednoho stromu.
Venku se pomalu zvedá vítr. Matýsek na okamžik ztichne a zaposlouchá se, jako by čekal na nějaký vzdálený, neviditelný signál. Alžběta mu stiskne dlaň a v tom tichu, které hudba zanechala po sobě jako jemný závoj, cítí, jak se v drobném těle cosi chvěje.
Matýsek se usměje. Poprvé, bez ostychu, bez strachu. A s tím úsměvem, aniž si toho všimne, maličko narovná záda. Boule na lopatkách se pod tenkou košilí nenápadně zachvějí a poprvé, alespoň v očích těch, kdo ho milují, se opravdu rozevírají křídla.
Možná jsou nenápadná, možná je nikdo jiný nevidí, ale Matýsek letí. Nad klavírem, nad místností, nad svým smutkem, bolestí i touhou někam patřit. Tam, kde hudba nikdy nekončí.
A Alžběta ví, že tohle dítě je jejím největším zázrakem. Že křídla nejsou třeba vidět, aby je člověk dokázal cítit.
Matýsek už nikdy nebude sám. A kdokoliv, kdo se příliš zadívá do jeho očí, možná na chvíli ucítí ten hřejivý závan větru, který unáší každou bolest, a zaslechne hudbu, která je pokaždé jiná a přesto nová i stará jako samo srdce světa.
