Kolik ti vlastně bývalý posílá alimenty?
Lucie se málem zakuckala čajem. Ta otázka přistála jak sněhová koule do obličeje uprostřed léta. Vlastně nic zásadního, ale stejně bodla.
Paní Jarmila stála naproti ní a očima ji zkoumala. Na stole mezi nimi stydl jablečný koláč, který Lucie upekla speciálně kvůli tchyni. Jablečný měla paní Jarmila vždycky ráda. Teď to ale bylo vlastně úplně jedno.
My to zvládáme, pokusila se Lucie o úsměv, ale rty jí jaksi neposlouchaly.
Ale já se neptám pro nic za nic.
No to je docela osobní otázka
Paní Jarmila odsunula hrnek a spletla si prsty na ubrusu. Špičky jejich pečlivě upravených prstů lehce poklepávaly o stůl.
Lucinko, já to nechci vědět pro sebe. Vždyť Michal už letos nastoupil do školy, ne?
Lucie jen přikývla, i když dobře tušila, kam tím tchyně míří. Upřímně, chápala to víc, než si sama chtěla přiznat.
Oblečení do školy, učebnice, aktovka. Kroužky, družina. To všechno něco stojí a rozhodně ne málo, vypočítávala Jarmila na prstech. Zvýšily se vám ty výdaje, že jo?
Jo, potichu souhlasila Lucie.
A kdo na to dává víc? Michalův táta, nebo můj Pavel?
V kuchyni se rozhostilo trapné ticho, husté a těžké. Za oknem projelo auto a o patro výš se rozesmálo nějaké dítě, ale u nich doma, v malé kuchyni s veselými záclonkami, které Lucie šila minulou zimu, byl vzduch jaksi hustý.
Lucie si odkašlala.
My to fakt zvládáme, zopakovala, jenže sama sobě zněla strašně slabě. Pavel si nikdy nestěžuje.
Paní Jarmila odfrkla. Rychle, krátce, jak když kočku šlápnou na ocas.
No jasně, že ne. On je po svém tátovi, vždycky trpělivý. Zvedla se ze židle a uhladila si svetr. Ale přijde mi, že zas živí hlavně vás tebe i toho Michala.
Paní Jarmilo
Ale tchyně už byla v předsíni. Lucie šla za ní, ani nevěděla proč, protože jí najednou vypadla řeč. Má se vlastně ještě obhajovat? Jsou přece rodina. Pavel to sám chtěl, sám nabídl
Jarmila si oblékla kabát, zkontrolovala kabelku a když se otočila, v očích neměla hněv, spíš únavu a ještě něco zvláštního, pro co Lucie neměla slovo.
Zkus si, Lucinko, najít nějaký přivýdělek, řekla Jarmila tišeji, a z té jemnosti jí bylo vlastně ještě hůř. Já Pavla nevychovávala proto, aby živil cizí dítě.
Dveře cvakly.
Lucie zůstala stát v předsíni a dívala se na rohožku s nápisem Vítejte doma.
Večer se byt rozezněl známými zvuky: Michal cosi skládal z Lega, Pavel v kuchyni myl hrnce, chystal večeři. Prostě obyčejný večer jejich malé rodiny. Jenže Lucii pořád zněl v hlavě ten rozhovor, slova paní Jarmily jí vrtala hlavou, jak zaseknutá deska.
Počkala, až Michal usne, a pak seděli s Pavlem u stolu sami. Manžel listoval na tabletu zprávy, upíjel čaj, vypadal klidně a tak domácky v té vytahané tričku, až se Lucie skoro rozmyslela no skoro.
Pavle, sedla si blíž, nevadí ti to někdy? Myslím že dáváš tolik peněz na Michala?
Pavel odložil tablet a zadíval se na ni.
Luci, proč se ptáš?
Jen tak se ptám
On tablet odsunul a celý se k ní otočil. V tom pohybu bylo tolik upřímného překvapení, až se Lucie chvilku zastyděla za svůj dotaz.
Michal je přece můj kluk, řekl Pavel prostě. Bylo by jedno, co je napsané v papírech. Já ho vychovávám, mám ho rád. O jakých penězích to vlastně mluvíš?
Lucie přikývla a usmála se přesně taková slova potřebovala slyšet. Jenže někde hluboko uvnitř, kam ani slunko nedosáhne, se jí usídlil malý ledový červíček. A ta tchynina věta, tak nespravedlivá, najednou nabrala na váze. Zaťala se do ní jako tříska.
Uběhlo půl roku
Lucie seděla na okraji vany a zírala na dvě čárky. Nevěřila vlastním očím. Když to ukázala Pavlovi, popadl ji do náruče a s nadšením ji točil po chodbě jak kluka na pouti. Michal poskakoval kolem a loudil vysvětlení, pak hned prohlásil, že chce sestřičku, a že ji naučí stavět lego.
Těhotenství uteklo rychle a v březnu se narodila malá Adélka. Zmačkaná, s modrýma Pavlovýma očima a Luciiným nosem. Michal splnil slib hlídal ji u postýlky a každého, kdo mluvil moc nahlas, okřikl.
Lucie si fakt myslela, že teď už bude všechno dobré. Že paní Jarmila přijede, uvidí svou vnučku a přijme je takové, jací jsou.
Mýlila se.
Tchyně dorazila dva týdny po návratu z porodnice. Adélka spala, Michal byl ve škole, oni tři seděli v kuchyni Lucie, Pavel a Jarmila.
Pak paní Jarmila odložila hrnek.
Lucinko, ty jsi teď na mateřské, že? začala Jarmila věcně. Takže teď máte méně peněz. Ale výdaje na Michala jsou pořád stejné. Jak to chcete řešit?
Lucii se udělalo tak zvláštně prázdno v břiše.
Asi bys měla zavolat Michalovu tátovi, pokračovala tchyně, bez známky soucitu. Ať přidá, nebo aspoň zvýší alimenty. To je jeho povinnost, ne Pavlova. Přestaňte už vykořisťovat mého Pavla…
Pavel v tu chvíli bouchnul dlaňí o stůl tak silně, až zacinkal porcelán, a lžička sjela z podšálku.
Mami, řekl hlasem, jaký Lucie nikdy neslyšela, dost už.
Jarmila povytáhla bradu, semkla rty, okamžitě v obraně, jako zkušený generál, co nehodlá prohrávat.
Pavle, já se přece bojím o tebe a o Adélku, její hlas zněl urážlivě třaslavě. To mi máš za zlé? Jsem maminka, mám právo!
Čeho se bojíš? nenechal ji Pavel domluvit, měl napjaté čelisti. Že jsem spokojený? Že mám rodinu?
Že dáváš tolik peněz a sil do cizího dítěte! zvýšila Jarmila hlas a rozhodila rukama. Máš vlastní holčičku a pořád živíš… toho.
Lucie se na židli sesunula, nejradši by se propadla v zemi. Toho. Toho Michala, co Pavlovi říká táto, co mu kreslí obrázky ke každým narozeninám toho.
Michal je můj kluk, řekl Pavel tvrdě. Co je v rodným listě je mi fuk. Vychovávám ho, mám ho rád, pro mě je stejně můj jako Adélka. Jsme rodina, mami. Jestli to nechápeš, je to tvůj problém, ne náš.
Tchyně prudce vstala, židle narazila do lednice.
Ničíš si život! zaječela, skoro až hystericky. Zničíš se kvůli ní a tomu jejímu dítěti! Tak jsem tě nevychovala!
Z dětského pokoje se ozval pláč, napřed tichý, pak čím dál silnější. Adélka se vzbudila.
Lucie vyskočila a letěla k malé, nechala za sebou kuchyni, Pavla i tchyni a přes hluk krve v uších nevnímala, co kdo volá. Vzala Adélku do náruče, přivinula si ji, jemně ji utišovala šepotem.
Někde z dálky pak bouchly dveře. Celý byt se jaksi zachvěl, stejně jako Lucie.
Pak byl klid.
Adélka usnula Lucii na rameni, klidně dýchala. Lucie stála uprostřed dětského pokoje, bála se pohnout, otočit, bála se, co bude dál.
Tiše vrzly dveře. Pavel vešel opatrně, měl ve tváři únavu, ale klid. Přistoupil k nim, objal Lucii i Adélku a dlouho tak jen tiše stáli.
Máma je složitá ženská, zamumlal jí do vlasů. Ale nedovolím, aby ti kazila náladu. Nějakou dobu k nám chodit nebude.
Lucie zvedla oči, v koutcích ji pálily slzy. Přikývla, neschopná slova.
Zvládli to. Jejich malá rodina obstála.
