Synu, nechci, abyste se kvůli mně rozvedli! Odvez mě do domova pro seniory!
Před půl rokem jsem si vzal k sobě maminku. Už je opravdu stará, je jí 83 let. Od té doby, co zemřel táta, je pro ni těžké žít sama na vesnici. Naše děti už jsou dospělé a žijí ve svých bytech. S manželkou jsme zůstali sami v našem dvoupokojovém bytě v Brně. Myslel jsem, že nebude problém vzít maminku k nám.
Zpočátku moje žena nic nenamítala, ale už za týden ji začala mamčina přítomnost dráždit.
Hele, nech ji jíst zvlášť, až po nás!
Proč?
Je to pohodlnější. Když ji vidím, jak žvýká bez zubů, přechází mě chuť k jídlu. Je to nechutné!
Prosím tě, vždyť jednou budeme staří všichni.
To je něco jiného.
Vadilo jí i to, že má maminka problémy se zažíváním a někdy hlasitě chrápe. Nejradši by ji nepouštěla do kuchyně, dokonce jí zakazovala chodit z pokoje. Jednou mi řekla přímo:
Hele, nemyslela jsem, že tady zůstane tak dlouho. Už to nemůžu snášet.
A co navrhuješ?
Pošli ji zpátky na vesnici!
Ale vždyť ona to sama nezvládne!
Všichni tak nějak žijí! Proč já bych měla ve vlastním bytě žít jako cizí? Snášet to smrkání a pachy?
Nevěděl jsem, co dělat dál. Před několika dny jsem přišel domů a vidím maminku, jak sedí v předsíni s kufrem, oblečená.
Mami, co tady děláš?
Synku, odvez mě prosím do domova pro seniory.
Proč? Vždyť nemusíš…
Nechci, abyste se kvůli mně hádali.
Maminka mě stále přemlouvá. A já jsem v koncích. Nedokázal bych v klidu žít s vědomím, že je mamka sama mezi cizími lidmi. Možná by bylo opravdu lepší všechno nechat a vrátit se s ní na vesnici? Nevím, co mám dělat.
Někdy v životě člověk stojí před rozhodnutím, které ho bolí, ať se rozhodne jakkoliv. Ale pokud chci být opravdu šťastný, musím myslet na všechny milované – a nezapomínat, že stáří čeká každého z nás. Vlídnost a trpělivost k rodičům je to nejmenší, co jim můžeme dát za všechno, co pro nás obětovali.
