Hana už několik dní ležela v posteli a nemohla se donutit vstát. Nic jí vlastně nebolelo. Jen měla hlavu jako balón, síly někde zmizely a komu by se chtělo vstávat.
A proč vlastně? přemýšlela Hana. Všechno podstatné mám za sebou: děti jsem vychovala, rodiče na poslední cestě vyprovodila. A teď? Najednou jako bych jen tak byla do počtu. Život utek’, ani nevím jak.”
Po ničem netoužila, nic ji nebavilo. Rozhlédla se po pokoji: v rozích pavučiny, některé už mají skoro své občanství. Venku oknem viděla zahrádku, spíš už prales místo rajčat tam řádily kopřivy. Z východu začalo svítat, Hana přivřela oči a usnula.
Zdál se jí sen o mamince. Hanka byla celá vykulená mamka se jí naposledy zjevila ve snu před třemi roky, těsně po pohřbu. Teď se na ni máma laskavě usmívala, ruce natažené, jako by chtěla dceru pohladit, ale nějaká neviditelná stěna jí bránila.
Haničko moje milovaná, promluvila máma, zítra už máš poslední den
Hanu to úplně vyhodilo ze snu. Vyskočila z postele a třásla se jako osika.
Jak poslední den? Opravdu jakože konec? To už je všechno? Proč tak brzy? zoufala si do éteru.
Představila si, jak tam leží, na tom svém starém gauči, děti a známí dorazí Všude binec, zahrada jak z Jumanji, v lednici pusto a prach. Hanička začala běhat po baráku jako fretka popravdě ani nevěděla, za co dřív chytit.
Na kuchyni rychle zadělala těsto: Do večera stejně vykyně. Upeču buchty. Třeba toho večera dožiju. Nalila do lavoru vodu, popadla hadr a svištěla po bytě, že by s ní ani vánoční úklid nestačil. Povysávala každý kout i mezi pavučinami a vytřela celou kuchyň. No, a je zase pořádek! vydechla spokojeně.
Ještě zahrada. Lítala po záhonku jak splašená, hlad a únavu nevnímala v hlavě jí hučelo jako kolovrátek: Poslední den! Poslední den!
Až když vytrhla poslední kopřivu, nohy ji začaly bolet jako čert.
Pauza, Hanko, odpočinek. Nebo taky ne, teď ne, potom
A vzpomněla si na těsto! Vběhla do domu a už z trouby voněly koláče.
Tak zítra přijedou děti, popíjí čaj s koláčem, naposled si na maminku zavzpomínají No, ochutnám. Jé, jsou jak pírko, nadýchaný!
Sedla si k oknu a přemýšlela: Ale kdepak, žít je nakonec docela fajn ale co se dá dělat, je čas se chystat na cestu poslední.
Vyhrabala skříň a vybrala šaty, co dosud šetřila na lepší příležitost. U zrcadla si uhladila vlasy, dala tvářenku, oblékla nové šaty a nemohla se nepochválit: No, krása! Tohle je na svatbu, ne na pohřeb!
Ale osud si do škatulky neuhádáš Tak si šla zase lehnout tentokrát už umřít. Lehnout ano, umřít ne, protože za chvíli ji vyrušil rachot auta zastavujícího před chalupou. Někdo zatroubil.
Asi zas k sousedům. Tam jezdí pořád někdo. Ani se nehnula. Ale když pak někdo zarachotil na dveře, nemohla to vydržet a podívala se z okna. Auto cizí.
No teda, pěkný bourák, pomyslela si Hana, asi někdo zabloudil. Šla otevřít. Na prahu stál chlapík sympatický, fešák upravený jak na svatbě. Hana ho přejela pohledem a uštěpačně si myslela: Hm, ještě kytic bych se dočkala
Vy jste Hana? zeptal se.
Ano a vy? Něco potřebujte?
Já vlastně ano, zavrtěl se nervózně.
To jste zřejmě na špatné adrese.
Ne, jsem tu správně. Promiňte mi ten náhlý vpád.
No, na návštěvu jste si vybral vhodnou hodinu. Ale když už jste tady, poslouchám.
Přijel jsem z daleka, trochu jsem bloudil. Omlouvám se. Jsem Pavel.
A odkud mě znáte? zavětřila Hana.
Poslal jsem vám žádost na Facebooku Zdálo se, že tam moc nechodíte, tak jsem vás vypátral jinak. Promiňte, to je na dlouhé vyprávění
Hana si v duchu povzdechla: Zrovna na dneska mám úplně jiný program
Pavle, víte, já už se s nikým neseznamuju. Nemám chuť nic měnit. Měl byste se vrátit
Chápu, asi jsem měl napřed zavolat. Tak nashledanou, Hano. Udělal otočku k autu, v půlce cesty se zarazil, vytáhl krabičku bonboniéry a podal jí ji.
Promiňte. A odjel.
Haně to bylo celé nějaké trapné, ale najednou jí Pavla bylo vlastně líto. Vždyť je celý den na cestě, určitě má hlad.
Pavle, pojďte zpátky. Aspoň dát si čaj.
Pavel jen zablýskl očima, otočil se a byl hned u dveří. S radostí, Hanko.
Sotva vstoupili, Hana ukázala: Ruce umýt, ručník je támhle!
Hana nalila čaj do hrnků, ke stolu donesla čerstvé koláče.
Chcete něco k snědku?
Jestli bych mohl
Samozřejmě, klidně jezte. Dobrou chuť!
Oba se zasmáli, popřáli si chuť do jídla a najednou bylo v kuchyni veselo. Hanka už dlouho nejedla s takovou chutí. S Pavlem to bylo příjemné, povídal zajímavě a vtipně, za hodinu jako by se znali celý život.
Hanko, řekněte, co je třeba, pomůžu, usmál se najednou Pavel.
Hana sjela pohledem po jeho obleku a zasmála se: Pomoc? Jistě, pomoc by se šikla. Kůlna padá, plot už taky má svá léta
Pavel pokýval hlavou: Nic se nebojte, všechno zařídím.
Sotva dojedl, sbalil se. Děkuji moc. Na noc zůstávat nebudu, to bych se styděl. Tak nashle, Hanko.”
Nashle, Pavle, a šťastnou cestu!
Hana všechno uklidila, ještě chvíli poseděla a šla spát, vlastně teda zemřít.
Zabrala rychle. Táhla celý den nohy, tak není divu.
Ve snu už na ni čekala mamka: Dcerko, proč jsi včera utíkala? Málem ses nedozvěděla, že dnes byl poslední den tvého samotáření. Víme, že ti není lehko být sama, proto jsme ti poslali anděla. Neposílej ho pryč, buďte spolu a opatrujte se navzájem!
Jakého anděla, mami? Ten už utekl, práce se asi zalekl Máma ji stihla akorát požehnat a rozplynula se ve světle.
Haničce ráno rozvářil autozvuk. Z okna kouká náklaďák plný stavebního materiálu! Plácala by se do čela Já nic neobjednávala! Chtěla naštvaně křičet, ať to vezmou někam jinam, ale mezi dělníky zahlédla Pavla, jak poroučí, co kam složit.
Když vše vyložili a rozjeli se, Hana jen hleděla: To se tu má stavět nový dům, nebo co?
K obědu přijela druhá parta, přivezli hromadu železa a plechů To je přece na nový plot, došlo Haně. Stejně pěkný má sousedka Božena!
Práce jela jak na drátkách. Pavel nejen řídil, ale i sám montoval a zatloukal.
Vyšla ven: Proč tohle, Pavle?
Nebojte, Haničko, bude líp. Doma je dneska stejně zima, jděte se ohřát.
Hana byla celý den jak opařená. Život ji naučil pánům nevěřit měla dva, a ani s jedním štěstí nenašla. Všechno vždycky dělala sama, o ni se nikdy nikdo nestaral. Vlastně nevěděla, co má dělat.
Za pár dní stál nový plot, nová kůlna, podlaha vyměněná a kamna opravená. A Hanka stejně Pavlovi nevěřila.
Co za tím vězí? Že by chtěl peníze? Stejně jich moc neměla. Dám, co mám, zbytek nějak
Když večer Pavel přišel do kuchyně, podala mu složenou tisícovku.
Tady, vezměte, to je aspoň něco za práci
Proboha, Hanko, co to děláte?
Ale Hana strčila peníze do jeho ruky.
Vemte si je, každá práce musí být zaplacená.
Pavel zmizel jak pára nad hrncem. Druhý den nic, ani třetí, týden nikde Hana byla z toho celé nesvá.
Proč jsem byla tak pitomá? Jak teď bez něj? V duchu se točila v jednom kruhu, jako by ho znala sto let.
Bezcílně se toulala po vsi. Zastavila ji sousedka Božena, znalec poměrů v ulici.
Hele, Hani, toho chlapa tak snadno nepusť! Vždyť ti postavil skoro nový dům, vidím, že je to pořádnej chlap!
Stejně už odjel pronesla Hanka smutně.
Jistě, že ne. Jeho auto stojí večer vždycky na kraji u lesa.
Kde, že parkuje?
No na konci u zatáčky
Hanka už neslyšela. Rozběhla se Ale nikde auto, nikde Pavel.
Jen si ze mě utahovala, vzdychla si a vrátila se domů.
Dlouho nemohla usnout. Odhodila peřinu, vzala si svetr a vylezla na zápraží. Chladno, omotala se dekou a zabušila do schodů.
Proč jsem taková nešťastnice a taky taková trubka?! rozplakala se a pustila všechny slzy na světě.
A v tom kdosi přišel, objal ji a začal ji líbat na slzy i na ústa.
Hani, neplač!
Kde jsi byl tak dlouho, Pavle? Proč jsi pryč?
Já nikam nejel. Nemohl jsem odjet. Mám tě totiž rád.
A já tebe, víc než svůj život.
Přitiskla se k andělovi, kterého jí maminka dohodila přímo z nebe.
Děkuju ti, mami zašeptala Hana a tentokrát už plakala jen štěstím.
