Křišťálové kotě
Tři sestry pod oknem
Mami, to je skoro jako o vás, viď?
Veronika si povzdechla.
Skoro. A ty už myslíš na spaní? Já toho mám ještě plno, musím dneska něco dodělat. A ty zítra na oslavě budeš klimbat
Jé, už usínám! Polinka se zachumlala pod peřinu, ale okamžitě vystrčila pihatý nos zpátky. A budou balónky? A přijede Míšenka? A
Veronika ji popadla a zamotala do peřiny, líbala ji, dokud se malá nezačala smát a protestovat.
Tak, a raz dva spát! Všechno se dozvíš ráno!
Postavila se, dala Polince jejího oblíbeného plyšového medvídka do natáhnutých rukou a odešla z pokoje, přitom zapnula noční lampičku. Polinka se pořád bála tmy a Veronika si dávala pozor, aby v celém domě někde visel aspoň slabý proužek světla.
Sešla do kuchyně, potichu zavřela dveře a zapnula notebook. Práce bylo nad hlavu, ale na chvilku jen tak tiše seděla, srovnávala si myšlenky. Zítřek nebude legrace. Nejen proto, že Polinka slaví narozeniny a všechno musí klapnout na výbornou. To ji těšilo, ještě když šlo o dceru… Ale mají přijet příbuzní a to už taková radost opravdu není. Rozhodně otřásla hlavou, nalila si konvici vody a zapnula varnou konvici. Dost. Problémy se řeší, když přijdou. Teď je to ten zatracený roční výkaz, který na ni rozhodně nepočká. Položila k notebooku hrnek s čajem a vytáhla ze šanonu papíry. Nakonec, dobře, že ji babička naváděla na účetnictví. Kdyby šla studovat oceánologii, jak si kdysi sama vymýšlela, měla by asi o dost větší romantiku, ale nejistotu každý den. Veronika na vteřinku zavřela oči, představila si moře a usmála se. Už jenom málo vydržet a čeká je s Polinkou dovolená. Pokud se ovšem zase něco nepokazí. Vydechla, otevřela oči a ponořila se do práce.
Malá Verunka se narodila Lídě a Vladimíru Křížovým. Dítě, na které celá rodina čekala s napětím a radostí. Babičky byly úplně v tranzu a rodiče se nemohli vynadívat na svou růžolící princeznu.
Za chvíli druhé! Aby si měla s kým hrát! vtipkovaly babičky a Lída na to dala.
Mezi Verčou a prostřední sestrou, Naďou, nebyl skoro žádný věkový rozdíl. Nejlepší kamarádky v dětství, které se milovaly a ve všem soutěžily. Zpočátku to jejich vztah příliš nepoznamenalo. Jedna po druhé opakovala úspěchy, snažily se být lepší a dělaly upřímnou radost, když se zadařilo. Lída si hlídala, aby se děvčata nehádala, připomínala jim, že na světě nemají nikoho bližšího než sebe. Prosadila u ředitelky, že nastoupí do stejné třídy. První září seděly vedle sebe, opatrně se dotýkaly novými botkami pod lavicí Jsem tu, neměj strach! Nervózní byla hlavně Verča. Měla v sobě příliš velkou zodpovědnost. Zato Naďa klidně nechala domácí úkol na půl, vyklonila se z okna a počítala vlaštovky. Veronika, když už sedla k úkolům, vstávala až, když vše bylo hotové.
Verčo, kde máš sešit? Matiku už máš, že jo? Rychle, opíšu a půjdeme ven!
Vyřeš si to sama! Veronika sešit se sestře brala z ruky zpět. Jinak nás paní učitelka při testu zase rozesadí a budeš v koncích. Chceš pomoct s tou látkou?
Naďa se urazila, dělala, že je naštvaná. Jenže za půl hodiny ji zas tahala ven bruslit nebo ke kašně krmit kachny.
Do šesté třídy jim přibyla nejmladší, Libuška. Lída už třetí dítě původně neplánovala, dvě jí stačily. Když zjistila, že čeká ještě jedno, moc ji to nenadchlo.
Zase všechno od začátku Vláďo, už je mi víc, než bych si sama přála, bude to náročné.
Ale Liduško, však už máš dvě šikovné pomocnice, a já budu při tobě. Co když to bude kluk? To pak teprve bude překvapení!
Ale překvapení se nekonalo. Narodila se Libuška. Uřvaná a tvrdohlavá, úplně jiná než obě starší sestry, až se toho Lída na začátek trochu zalekla. Ale netrvalo dlouho a Verča s Naďou pochopily, že teď je doma šéfem malá Libuška.
Lída si začala uvědomovat docela rozdíl mezi mateřstvím za mlada a teď. Zatímco s prvníma dvěma byla často unavená, teď se naplno věnovala malému dítěti a všechno ostatní šlo stranou. Bohužel, tím ostatním byly často i starší dcery. Dělala z nich poslíčky na všechno možné, a najednou už neřešila, co se děje v jejich životech. A nepostřehla, že mezi sestrami začalo něco, co už nikdy nevezmou zpět.
Ten kocour mezi holkama se jmenoval Martin. Bydlel v sousedním vchodě a bylo jim jedno, dokud Veronice nebylo šestnáct. Spěchala domů po tréninku, když ji Martin zastavil mezi paneláky.
Verčo, na chvíli pojď! přešlapoval, očima neuhýbal, ale nevěděl, jak říct, co má na srdci.
Verča ho chvíli pozorovala, pak se usmála koutkem a odpověděla:
Nemůžu, máma čeká. V šest pod balkonem.
Martin se rozzářil a kývnul.
Líbíš se mi!
Já vím, zahihňala se Veronika a utekla domů.
Komu o tom říct? Komu vše svěřit prvnímu záchvěvu, prvnímu setkání, u kterého nevíš, kam s rukama, prvnímu polibku, kterého se bojíš, ale pak je sladký jak nikdy nic. Nakonec to byla Naďa, komu všechno potají řekla. Nejprve ale ne, Naďa si sama všimla, že je se sestrou něco jinak, a vyptala se.
Dodnes sama nechápe, co to s ní pak přišlo. Proč jí znenadání záleží na Martinovi, když jí byl doteď šum a fuk? Ale najednou nebylo nic důležitějšího, než upoutat jeho pozornost.
Zpočátku si Veronika ničeho nevšimla, ale pak bylo pozdě. Jednoho dne ji ve dvoře zahlédla s Martinem Naďa a políbila ho. Veronika jen tiše prošla kolem a doma se zavřela v pokoji, nedbala křiku Libušky za dveřmi.
Veroniko! Co to blbneš? Pusť Libušku dovnitř, hned! rozčilovala se Lída a bušila do dveří.
Veronika byla vždycky hodná holka. Otevřela mámě, ale když Lída pohlédla na svou nejstarší dceru, zatajil se jí dech. Potichu pobídla Libušku a zavřela dveře sama.
Verunko, co je s tebou? Děvenko, co se stalo? Málem se rozplakala.
Mami, to bolí. Veronika se objala rukama. Proč? Proč to Naďa udělala?
Když Lída konečně pochopila, sevřela dceru v náručí.
Zlato moje Jak ti můžu pomoct?
Veronika mlčky koukala z okna. Jak mamince nebo komukoliv vysvětlit, co má uvnitř za bolest? To ani nejde do slov.
Mami, pomoz mi sbalit věci. Chci být chvilku u babičky. Tady už nemůžu.
Do bytu se přiřítila rozesmátá Naďa, ve dveřích málem srazila odcházející Veroniku s kufrem.
Cože, stěhuješ se? Kam?
Veronika beze slova prošla kolem a odešla, už nikdy se nevrátila. Lída se sesypala slzami a poprvé v životě uhodila Naďu.
Jak jsi mohla?!
Naďa si držela tvář a pozorovala mámu, která se s Libuškou na ruce stáhla do pokoje a tak praštila dveřmi, že křišťálový lustr v obýváku jen zazvonil.
V rodině Křížových se nikdo dlouho nezlobil. Po týdnu dvou se Lída začala s Naďou bavit. Veronice trvalo víc než dva roky, než sestru vzala zpátky mezi své. Možná by se spolu nikdy nesmířily, kdyby Lída těžce neonemocněla. To je donutilo držet při sobě.
Promiň mi to Naďa ani nepozvedla oči, ruce se jí třásly, až nemohla sevřít dlaň.
Seděly v parku u nemocnice a čekaly na konec operace.
Kdo staré věci připomíná pronesla Veronika polohlasně.
A tehdy Naďa pochopila, že možná odpustila, ale nikdy nezapomene. Nesdílela sice obětí, držela ji za zápěstí, ale Veronika se už nevysmekla. Byly celé hodiny vedle sebe, dokud nepřišel táta s dobrou zprávou.
Střídaly se u mámy, Veronika teď několikrát týdně jezdila domů a víc poznala Libušku. Až tehdy viděla, jak rozmazleně malou sestru vychovávají. Libuška si dělala, co chce, nikdo jí nemohl poroučet. Ani sestry, ani rodiče.
Když se Lída uzdravila, cesty sester se opět rozešly. Verča se přestěhovala do Českých Budějovic za babičkou z tátovy strany a už tam zůstala. Olga Iljična zemřela sotva rok po Verončině příchodu a odkázala jí byt.
Žij, holka. A rozhoduj se podle sebe. I ti nejbližší se můžou vzdálit, když jde o vlastní zájmy.
Veronika posmutněla. Námět na román. Ale už to s babičkou nerozebírala.
Po pár letech se vdala, bez pozvání, bez velké svatby. Svatba vlastně žádná s Ondřejem jen na úřad, večeře ve dvou. Nikdo další tam být nemusel. Ondra byl bez rodiny, a Veronika své zvala nechtěla.
Manželství měli krásně poklidné. Jediné, co je trápilo, že neměli děti. Oba si miminko přáli, zkoušeli všechno a lékaři krčili rameny ukázkově zdraví, jen tělo nespolupracuje.
Počkáme. Jednou třeba přijde a bude to stát za to! Veronika byla rozhodnutá.
Léta běžela, zatím se nedělo nic. Uvažovali, že si vezmou dítě z dětského domova, ale život měl jiný plán.
Veronika s rodinou udržovala spíš psaný kontakt a sváteční gratulace. Občas s Ondrou přijeli za Lídou a Vladimírem. Zeť se však u nich nikdy necítil vítaný, a Veronika utnula jakoukoliv debatu o svém manželství s rodinou.
Vybrala jsem si jeho. Musíte se s tím smířit, mami.
Jasně, Verunko, tvoje věc. Ale představ si, co bys dokázala s tím, co umíš a jak vypadáš, kdybys byla s někým jiným Ach jo.
Jenže Veronika nedokázala vysvětlit, že právě s Ondrou je jí nejlíp. Jednoduše jim bylo spolu dobře, byť byl on řidič a ona šéfová účtárny ve velké firmě. Ani na chvilku neřešili, kdo je doma hlava. Byli šťastní a Veronika věděla, že kdyby se cokoliv semlelo, Ondra je první, kdo ji podrží. Pečoval o ni, když onemocněla, vařil a myl nádobí, nepřišlo mu to pod důstojnost.
Tobě se s manželem poštěstilo! povzdechla si jednou Naďa, naháněla syna po bytě, malou dcerku na ruce. Ani nevíš, jak bych taky občas potřebovala trochu pomoci Já jsem na všechno sama, manžel jen připomíná, co jsem neudělala.
Veronika se smála a pouštěla její stížnosti jedním uchem dovnitř a druhým ven. Až na Libušku, ta byla jiná kapitola.
Z Libušky vyrostla opravdová kráska. Sice byly hezké všechny tři sestry, ale vedle Libušky bledly.
Libuška je naše královna! těšila se Lída a sledovala dceru, jak se líně rozvaluje v křesle, zatímco starší sestry připravují stůl. Slavily rodiče výročí svatby, hosti se začali scházet. Libuška podobné akce nesnášela. Vždycky tam přečkala pár minut povinně přijímala poklony a pak jednoduše odešla, na truc všem.
Když odmaturovala, řekla, že do školy už nepůjde.
Budu modelka! oznámila šokovaným rodičům a pustila se do toho.
Ale že modeling bude stejně dřina, nečekala. Nebavilo ji to dlouho jakmile našla prvního byznysmena, nemusela váhat, odstěhovala se do bytu, který jí pořídil. Věděla, že má rodinu a dvě děti, nestarala se o to. Jakmile se jí matka pokusila něco říct, odpálkovala ji:
Do mých věcí se nevměšujte, nebo se neuvidíme už vůbec.
Chtěla hodně, ale držela skoro nic. Pokusila se partnera k sobě připoutat dítětem, ale pohádka se utnula. Byly hádky, výčitky, vyhrožování, dokonce šla konfrontovat i jeho ženu. Ta však jen s pohrdáním zhodnotila Libušku pohledem, uhnula a ušklíbla se:
Slečno, vás už bylo, je a bude spousta. Já jsem manželka. Mě nikdy neopustí.
Ty si moc věříš! urážela se Libuška. Ale žena jen pokrčila rameny.
Takových už jsem tu měla dost Myslíte si, že jste první? Směšné.
Ale čekám dítě!
Ať jich má, kolik chce. Já jsem matka jeho vlastních dětí, vy si klidně rodˇte. Ale na nic nečekejte.
Tím bylo jasno. Libuška zuřila v prázdném bytě, čekala, až se vrátí ten, kdo se k ní už nikdy nevrátil.
Vyřeš si to, jak chceš. Zaplatím pronájem a alimenty, ale já končím. Tvůj problém, tvoje zodpovědnost. Ještě jednou se před mojí rodinou ukážeš, nemáš nic. Tečka.
Libuška nechápala, jak se jí tohle mohlo stát. Byla zvyklá dostat vše, co chtěla. A teď Zatímco řešila svoje dramata, narodila se Polina. O dítě se ihned starala Lída, protože Libuška psychicky nevydržela. Chvíli byla s dcerkou od rána do večera, nikoho k ní nepustila, pak zase mizela na pár dnů. Rodiče byli zoufalí, nešlo s ní hnout. A když už se zdálo, že dítěti ublíží, přišla tragédie Libuška zemřela při noční autonehodě.
Lída ve vteřině zestárla, zhroutila se a dítě šlo stranou. Vladimír kolísal mezi manželkou a vnučkou, nakonec zavolal Naďě o pomoc. Ale ta odmítla:
Tatí, mám své děti, nezvládnu další.
Vladimír se rozhlédl kolem a zavolal Veronice.
Ta se prý nerozmýšlela ani minutu. Neptala se, vzala si v práci dovolenou a dojela. Během měsíce bylo vše zařízené. A roční Polinku si odvezla. Že to není její vlastní dítě, znali jen nejbližší rodiče a Naďa. Zatímco Veronika řešila papíry, Ondřej prodal byt, vše investovával do nového domu.
Ondro, ty jsi úžasný! Všechno je přesně, jak jsem chtěla! chodila Verča po domě a přemýšlela, že jejich život začíná znovu.
Malá Polinka jim vnesla do života to, co jim roky zoufale chybělo. Veselá, živá, vtipná, rozdávala štěstí plnými hrstmi. Devět let s ní uteklo jak nic.
Po celou tu dobu se Veronika s rodinou skoro nestýkala. Jen párkrát se sešli na svátky a Veronika se cítila pod drobnohledem. Lída, kterou smrt nejmladší dcery zlomila, byla čím dál protivnější.
Dali ti ji do péče! Jsem zvědavá, jak to zvládneš! Odvezla jsi ji, místo abys zůstala doma kvůli matce!
Veronika jen soucitně pokyvovala vnímala, že máma nikdy neunesla hlavně smrt Libušky. Pro Lídu by ztráta Veroniky nebo Naďi nebyla ani zdaleka tak ničivá.
Lída se často rozplakala nad Polinkou, která byla Libušce podobná, až hrozivě:
Roste ti krásná holka, Verčo! a pak se s přísností podívala na Veroniku. Nech ji žít, ať je šťastná.
Veronika jemně stiskla ruku muže, poprosila ho očima, aby si nechal připomínky pro sebe.
Nech to být, šeptla.
Ale není lepší jednou a navždy to vyříkat?
Nevím, Ondro. Je mi mámy líto. Všechna ta zloba je jen z bolesti.
Ale proč bys to měla tolerovat ty? objímal ji Ondra.
Snad proto, že když já odejdu, už na ni nikdo nebude mít trpělivost?
A jestli něco řekne Polince?
Myslím, že Polině ne. Nikdy by neublížila dceři Libušky.
A měla pravdu. Jakmile šlo o Polinu, Lída mlčela. Dobře věděla, že je šťastná, a i když jí vadilo, že dívka má Veroniku za mámu, nikdy to nahlas neřekla.
Veronika vypnula notebook, protáhla se. Panebože, už je po půlnoci! Dopila zbytek studeného čaje a přešla k oknu. Je jí líto, že Ondra teď není doma, služební cesta vyšla zrovna na tu nejhorší chvíli. Ale zítra už se vrátí. Na hlavní část oslavy sice nestihne, ale aspoň na večer dorazí. Co to asi přiveze Polince za překvapení? Neprozradil ani jí, jen se smál:
Uvidíte! Bude se ti líbit!
Verča se usmála, opět si uvědomila, jaké má štěstí, a šla spát.
Ráno Polinka naskočila Veronice do postele:
Mami, všechno nejlepší ke mně! A tobě taky, že mě máš!
Děkuju, brouku. Všechno nejlepší! Hodně zdraví a štěstí!
Polina ji objala kolem krku, schoulila se k ní.
Už jsem velká?
A to si piš! Celých deset! Ale víš co?
Co?
Ale pro mě jsi ještě kousek malá.
Polinka se zachechtala:
To je dobře! Malé mají každý rád!
A nestydíš se? Koho by tu někdo neměl rád?
Veronika ji začala lechtat a Polinka křičela smíchy.
Tak, teď dárky! Veronika natáhla ruku do nočního stolku mám tu něco pro tebe.
Podala jí malou krabičku.
Opatrně, ano!
Polina otevřela víčko.
Mami… podívala se na Veroniku a usmála se. To je on!
Ano, kývla Veronika.
Polina opatrně vyndala malou sošku křišťálového kotěte. Věděla, že tu dostala kdysi dávno Veronika od dědečka Vladimíra.
Pro nejstarší dceru… To ti řekl děda?
Přesně tak.
Děkuju! Strašně jsem si přála, abych ho jednou měla. Polina hladila uši kotátka. Ale já jsem přece jediná…
Veronika se usmála a Polinka ji sledovala napjatě:
Fakt? zašeptala. Když Veronika kývla, Polina radostně vypískla, sevřela figurku v pěstičce a zaječela naplno: Hurá! Budu velká ségra! Mami, kdo to bude?
Ještě nevím, zlatíčko.
Veronice tekly slzy. Tolik let čekali…
Polina najednou přestala poskakovat, přistoupila k Veronice a řekla:
To je ten nejhezčí dárek!
Veronika odhrnula peřinu a vstala.
Polina už zas začala pobíhat po pokoji, a Veronika vytáhla ze skříně velkou krabici.
Tohle je taky pro tebe.
Krásné šaty Polinu nadchly. Točila se před zrcadlem:
Mami, kdy přijdou?
Veronika se podívala na hodiny a vyjekla.
Zaspaly jsme! Honem, musíme se připravit!
Ale zvládly to. Na oběd už jako princezna vítala hosty, radost mámy slyšet její smích z dětského pokoje.
Tak co, jak se ti daří? Lída si těžce sedla do křesla a pohlédla na dceru.
Dobře, mami. Polina skončila rok výborně. Samé jedničky. Hudebka taky. Je radost sama, opravdu.
Tak si té radosti važ. Není samozřejmá.
Veronika si povzdechla. S mámou bylo čím dál těžší mluvit. Naštěstí přišla z kuchyně Naďa a téma se změnilo. Naďa povídala o dětech a manželovi, Veronika poslouchala jen napůl její Miluška skončila stejně jako Polina na samé jedničky, Víťa vyhrál okresní přebor v boxu.
Najednou Polinka v dětském křikla, všichni ztuhli a Veronika se rozběhla tam. Otevřela dveře a zůstala stát. Polina stála uprostřed pokoje a slzy jí tekly proudem. Bílé slavnostní šaty byly celé od krve. Verča se vyděsila a chytla dítě za paže.
Naďo! Lékárnička je na ledničce! Rychle, obinadlo!
Začal chaos. Jen Miluška seděla temně v koutě, sledovala Polinu.
Polinko, co se stalo? ptala se Veronika strachy bez sebe.
Ona lže! Všechno je lež! Lže mi!
Kdo lže? Veronika nechápala.
Rány byly naštěstí mělce, rychle rány ovázala, převlékla ji a zavelela:
Pojď, sedni si za mnou na klín… Povíš mi, co se stalo, ano?
Zezačátku Polina mlčela, hlavu schovanou v mámině náručí. Pak zvedla šedivé oči úplně jako má VeronikaAž po chvíli se z polštáře vynořil prosebný pohled.
Mami Miluška mi řekla, že nejsem opravdová. Že sis mě jen vzala, protože jsi nikoho jiného neměla. A že to kotě není moje.
Veronice se stáhl žaludek. Přitáhla si Polinu blíž a vzala ji za rozklepané drobné prsty. V koutku stála Miluška, tváře červené studem.
Polinko, někdy lidé říkají věci, které vůbec nemyslí vážně. Nebo mají strach o své dárky. Ale to, co je opravdu důležité, nesedí v hračkách ani v knížkách, ale tady položila ruku Polině na srdíčko. Tohle kotě je tvoje. A ty jsi moje. Víc než kdokoli kdy byl. Jsi dcerou, jakou jsem si nikdy ani netroufla přát.
Polina se třásla a rozplakala. Veronika ji dlouho kolébala, dokud se konečně neutišila. Venku zahrada rozkvetla do čistého letního rána a skrz okno dovnitř vběhli první oslavenci děti smáli, i Miluška odevzdaně přišla a podala Polině malou obálku:
Promiň. Nechtěla jsem ti ublížit. Já jen To kotě je nádherné. Záviděla jsem ti. Sevřela jí ruku. A v tu chvíli Polina beze slova vzala obě dlaně Milušky do své a pevně je stiskla.
Počkej, až přijde nový sourozenec. Já budu ta nejlepší ségra. I pro tebe, Miluško. Můžeme se o kotě dělit, když budeš chtít.
Z chodby zazvonil zvonek a ozval se Ondrův hlas: A má někdo doma malou princeznu a velký dárek?
Polina vyběhla mámě vstříc, rozesmátá a šťastná, s kotětem v kapse, a v jediném pohledu zpátky si Veronika uvědomila, jak těžké chvíle dávno odvál čas. Držela v náručí skutečný zázrak rodinu, kterou kdysi málem ztratila, a dnes byla zase celá.
V ten den, kdy světlem tančil prach a rodný dům voněl bublaninou, spatřila v koutě u květináče křišťálovou jiskřičku. Jako by celá minulost přikývla novému začátku.
Konec pohádky a začátek toho nejdůležitějšího příběhu.
