Známost, která slíbila mě svézt až k rodičovskému domu, byl děsně šilhavý – vysadil mě u dětského domova, jak nějaký tetovaný kohout.

Alois, co se kdysi nabídl, že mě sveze k rodičům, byl snad největší šilhoun v kraji. Vyбral mě u dětského domova, taková oškubaná slepice…
A pak už všechno šlo samo do kopru.
Do čtyřiceti jsem se ale nakonec vyhrabal z té jámy, do které mě zhodil ten potrhlý pták.
Dům jsem si postavil, ženu si pořídil, starou škodovku koupil. Zbývá zasadit strom a někoho vychovat.
Jedno dítě s Markétou zvládneme. Druhé jsme nikdy neplánovali.
A tak jsem dnes ráno, při přípravě kafe, přemýšlel nad sázením, růstem a tímhle mizerným, deštivým ránem. Rodinné trenky visely a houpaly se v průvanu mezi dveřmi. Pořídil jsem si je daleko dřív, než jsem vůbec poznal Markétu. Jaká ironie.
Někdo zaťukal na balkonové okno. Děcka zase cvičí holuby kamením? Na vás je třeba čapí dozor, lotři.
Zaťukání znovu. Pak potřetí. Tohle už nebyla žádná sranda vždyť jsme ve třetím patře.
Odsunul jsem záclonu.
A za sklem stál ten samý šilhající čáp z dávných dětských snů.
Táhni, bestie, zařval jsem na něj polekaně. Rohlík letěl hlavou dolů na dlaždice.
Pepíku, odpusť mi, čáp strčil úzkou hlavu do pootevřených dveří na balkón, vím, že jsem to zkazil, přiznávám. Klidně mě štípni, nejlíp do pravého křídla, to je větší.
Táhni pryč, pokusil jsem se strefit jeho dlouhý krk zpět ven. Držel jsem ho oběma rukama.
Pepouši, nedělej blbosti, zachrchlal čáp, poslechni, co říkám.
Ty už i mluvit umíš? Ještě chvíli a vážu tě na mašli, ty zmetku!
Já s omluvou přiletěl.
Pozdě, šňupáku.
Zazvonil zvonek. Přiběhla Markéta.
Zmiz, řekl jsem čápovi, až jsem ho vystrčil na balkon. Než se vrátím, ať tu nejsi.
Na autopilota jsem se otočil a mazal ke dveřím.
Promiň, Pepíku, natáhl čáp krk k dvířkům, promiň, všechno jsem napravil.
Markéta vlétla dovnitř celá promočená, ale oči jí svítily štěstím. Prameny vlasů jí lepily na tvářích, zářila. Potkala taky čápa?
Ani mě nenechala nic říct mrskla deštník do kouta, skočila mi kolem krku.
Čtyři! Čtyři! vykřikovala přes celý byt.
Cože čtyři? hleděl jsem na ni nechápavě.
Budeme mít čtyřčata! smála se Markéta a oči se jí leskly slzami. Čtyři malí špunti!
A v tu chvíli mi to docvaklo slova čápa a naše čtyřčata. Vylítnul jsem na balkon, ale šilhavý čáp už právě odletěl. Pokusil jsem se ho chytit za ocas.
Nestihl jsem.
Stůj, ty šejdíři! křikl jsem za ním. Stůj, dlouháne!
Napravil jsem! ozvalo se ještě seshora.
Otočil jsem se zpět. Za mnou stála Markéta. Slzy štěstí jí stékaly po tvářích.