Včera mi můj přítel řekl:
V sobotu přijdou kluci. Mohla bys prosím na víkend k rodičům?
Stála jsem u kuchyňské linky s hrnkem v ruce a zamrzla jsem:
Tomáši, zase?
No jo. Scházíme se jednou měsíčně, vždyť víš, odpověděl klidně.
Věděla jsem. Každý měsíc si naši garsonku pronajímají jeho kamarádi a hrajou do noci deskovky, a mě pokaždé poprosí, abych na noc někde jinde přespala. Bydlíme spolu už dva roky. Mně je třicet jedna, jemu třicet čtyři. Všichni jeho kamarádi jsou zhruba stejně staří, spousta z nich má manželky nebo přítelkyně. Ale jenom já musím každý měsíc ustoupit a domů se vrátit až druhý den.
Odcházím k babičce, někdy k rodičům nebo kamarádce připadám si jak holčička, která musí přespat u známých, zatímco “dospělí” si užívají svůj večírek. Je to ponižující.
První den bez žen
Začalo to asi před rokem a půl. Tehdy jsme teprve začali společné bydlení.
Tomáš mi řekl:
V sobotu dorazí kluci, budeme hrát deskovky. Můžeš jet na noc někam jinam?
Byla jsem v šoku:
Proč? Vždyť je to i můj byt.
Je to pánská jízda. Jen my, bez holek, abychom měli klid.
A ostatní holky taky odcházejí?
Ne. Ale bydlíme spolu, pro tebe by to bylo nepraktické.
Řekla jsem si: Dobře, ať si poprvé užijí. Jela jsem k Haně, kamarádce.
Tomáš se potom vrátil šťastný:
Díky, že jsi odjela. Báječně jsme si to užili.
Za měsíc zase:
V sobotu máme kluky, zvládneš to u rodičů?
Odjela jsem k rodičům.
Za další měsíc ke své babičce.
Pak znovu ke kamarádce.
A takhle už rok a půl každý měsíc balím tašku a přenechávám svůj domov Tomášovým pánským večerům.
Co mě ranilo
Nedávno jsem zjistila, že ostatní holky nikdy neodcházejí. Když se kluci u nich scházejí, nikdo je nenutí nikam odcházet.
Zeptala jsem se jedné z nich, Kláry, přítelkyně Ondřeje, Tomášova kamaráda:
Kláro, kam jedeš, když kluci hrajou deskovky?
Klára na mě překvapeně koukla:
Nikam. Jsem doma, dělám si svoje věci v ložnici, oni jsou v obýváku.
Fakt tě nikdy nepožádali, abys odešla?
Proč by měli? Taky tady bydlím.
Bavila jsem se ještě s dvěma dalšími dívkami. Ani jedna z nich doma odcházet nemusí. Jen já.
Ptala jsem se pak Tomáše:
Proč ostatní holky můžou zůstat a já musím každé dva týdny vypadnout z bytu?
Zamyslel se a pravil:
No, oni mají větší byty, dvě tři místnosti. Holka je v jedné, kluci v druhé. Nás dva máme jen 1+kk, to bys tam rušila.
Klidně si čtu se sluchátky na gauči.
Ne, bude to pro všechny lepší, když pojedeš pryč…
Pro všechny. Jenom ne pro mě. Jemu a jeho kamarádům je líp, když tam nejsem.
Ponižuje mě to, že musím odejít
Pokaždé, když balím věci na víkend, připadám si, jako bych byla v cizím domě. Platím půlku nájmu, je to můj domov, a stejně mě každý měsíc vyprovodí, abych uvolnila místo klukům.
Jedu k babičce a ta se hned ptá:
Zase jste se pohádali?
Ne, babi. Tomáš má kluky doma.
A ty proč nejseš doma?
Stydím se jí vysvětlovat, že mě můj přítel žádá, abych jela pryč, aby měl pohodu.
Jednou dorazím k rodičům a mamka se mě zeptá:
Vždyť jsi tu byla včera. To tě Tomáš znovu poslal pryč?
Má den bez žen, odpovídám a cítím se trapně.
Maminka nic neřekne, ale její pohled říká vše.
Bolí mě dvojí metr
Tomáš tvrdí, že jsem nenáročná. Prý má štěstí, protože jiné holky pořád chtějí restaurace, dárky, víkendy v Itálii.
Jiné páry chodí dvakrát týdně na večeři, říká. Ty nic nechceš, jsi zlatá.
Vážně, nic nechci. Do kavárny zajdeme sotva jednou za měsíc. Společnou dovolenou jsme neměli ani jednou.
Jiní spolu létají na výlety každého půl roku, komentuje. Ty jenom nebrbláš.
Neprotestuju, protože vím, že peníze jsou napnuté, i když on vydělává celkem slušně.
Jenže když já chci jednou za měsíc zůstat ve VLASTNÍM bytě, najednou jsem náročná.
No tak, vždyť můžeš jednou měsíčně jet pryč, říká. Není to žádná oběť.
Není? Zabalit si věci, opustit domov, přespat jinde, protože přítel potřebuje volný byt pro klučičí mejdan.
Nechci restaurace, nechci letenky. Ale chtít zůstat doma je prý příliš.
Jeho máma: hlas rozumu
Nedávno se jeho maminka dozvěděla, jak to u nás chodí:
Proč bys měla odcházet? To je i tvůj domov. Zůstaň, poznáš jeho kamarády!
Vysvětlovala jsem:
Oni mají klučičí večer, nechci jim překážet.
Zavrtěla hlavou:
Jsi jeho žena. Patříš do jeho života i do společnosti jeho kamarádů. To, že tě skrývá, je divné.
A měla pravdu. Po dvou letech vztahu jsem se s jeho kamarády nikdy opravdu neseznámila. Vždycky když přijdou, odcházím.
Jenže já se nových lidí bojím. Stydím se. Snadněji je odjet a být pryč. Nebo vlastně bojím se, že si budou myslet: Proč ji Tomáš vyhazuje?
Co jsem zjistila oni jeho nezvou
Nedávno jsem zjistila, že když Tomáš odmítne přijít na sraz, kluci se stejně sejdou bez něj a už ho ani nepozvou.
Proč tě spletli bez tebe? ptám se ho.
Odmítl jsem, tak se domluvili sami.
Ani tě nepozvali?
Ne, asi na mě zapomněli.
Nebo prostě nechtěli.
Navíc jsem se dozvěděla, že tři z jeho kamarádů měli svatbu. Tomáš nebyl pozvaný ani na jednu.
Jak to, že tě nezvali na svatbu Jakuba? vyzvídám.
Nevím, asi neměli dost financí
Peněz nebylo? Nebo mu nejsou tak blízcí, jak si myslí.
A přitom Tomáš kvůli nim každý měsíc vyhazuje mě z bytu, ale na jejich svatby jej nepozvou.
Co jsem pochopila: bojím se si říct
Celý týden přemýšlím, proč si nikdy nic neřeknu o restauraci nebo výlet. Proč každý měsíc bez protestů balím kufr a odcházím ze svého bytu?
Bojím se. Bojím se, že když budu něco chtít, odejde ode mě.
Tomáš pořád říká, že je rád, jak jsem nenáročná a já nechci zničit jeho obraz mě. Bojím se být ta náročná, co komplikuje život.
Tak proto vždy ustoupím. Jen abych mu vyhověla, abych ho neztratila.
Ale čím častěji balím kufr, tím víc mám pocit, že ztrácím spíš samu sebe.
Kde jsem teď: rozhodnutí
V sobotu má být další den bez žen. Tomáš už mezi řádky naznačil:
Zase pojedeš k rodičům, že?
Mlčím. Přemýšlím: mám odejít, nebo tentokrát zůstat?
Když odejdu, bude to jako vždy. Zas dám najevo, že moje hranice nemají cenu.
Když zůstanu, bude scéna. Tomáš řekne: Kazíš večer, začínáš být otravná.
Nevím, co je horší odejít z vlastního bytu, nebo zůstat a cítit se provinile.
Ale jedno vím jistě: takhle to dál nejde.
Ženy, posílali vás někdy z bytu, když měl partner kamarády? Jak jste na to reagovaly?
Muži, vysvětlete prosím: proč máte potřebu pořádat pánské večery, které vyžadují, aby vaše partnerky musely uklízet svůj vlastní domov?
Ženy, znáte ten pocit, když vás někdo pořád chválí za nenáročnost? Kam to vede?
Muži, pokud vás přátelé nezvou na svatby, ale vy je hostíte u sebe doma je to podle vás opravdové přátelství?
