Stanislav přivezl svou snoubenku Radku do jedné jihomoravské vesnice, kde mu po babiččině smrti zůstala v dědictví stará chalupa. Mladí se tam zabydleli, začali si zvelebovat domácnost i zahradu a pořídili si pár zvířat
Jednoho dne přijela ze Zlína na návštěvu Stanislavova sestra Petra. Přivezla s sebou i své tři děti.
I já jsem tu přece dřív žila! poznamenala Petra a rozhlížela se po zahradě. Ještě když babička žila, byla jsem tady často. Teď ale odjíždím na dovolenou k moři. Děti nechám tady, asi je tu pohlídáte ve vesnici.
Stanislav se zamračil: A kdo je bude hlídat? Oba s Radkou chodíme do práce. Já bývám někdy i několik dnů mimo domov.
Náhle se z dvora ozval křik. Stanislav nakoukl z okna a zkoprněl.
—
Stanislav přivezl Radku do vesnice, kde vyrůstal. Zdědil tam po babičce chalupu.
Vyber si, Radko, buď budeme žít tady, nebo se odstěhujeme do Brna a zase budeme platit drahý nájem, řekl své snoubence.
Možností nebylo mnoho. Ve městě žil Stanislav u své sestry Petry v maličkém pokoji společně s nejstarším synovcem. Petra často Stanislavovu přítomnost nelibě nesla. Jediný den, kdy s bratrem mluvila v klidu, byl ten, kdy jí Stanislav odevzdával většinu své výplaty.
Na Stanislava kladla spoustu povinností: každý víkend musel přetřást koberce, vynést deky, vzít všechny tři děti ven ve věku rok, tři a šest let. Petřin muž buď studoval jinde, nebo se toulal s kamarády. Někdy zmizel na víkend k rodičům.
Radka o tom všem věděla. Věděla, že Stanislav, ač dobře placený, skoro nic neušetřil vše šlo sestře. Když si začal nechávat něco pro sebe, Petra ho téměř vyhodila. Tehdy musel ještě dva týdny pracovat před výpovědí.
Byl jí výhodný peníze, úklid, péče o děti.
Když řekl, že sestře už nebude dávat výplatu, vyhodila ho definitivně. Sbalil věci a nastěhoval se k Radce do jejího malého pokoje na koleji
—
Vesnice je přijala vřele. I když tam nikoho z rodiny neměli, spousta lidí si pamatovala Stanislava z dětství. Jeho maminka žila ve vesnici jiné, Radčini rodiče ještě dál. Pomoc nemohli čekat od nikoho.
Potichu se vzali a zabydlovali se. Radka nastoupila do místní školky, Stanislav do dřevařského závodu. Sousedka jim darovala kozu sama už ji nezvládala. Jedinou podmínkou bylo mléko, půl litru denně pro babičku. Pak přibyla slepice a dvě ovečky.
Výplata nebyla velká, ale domácí hospodářství pomáhalo. Radka si přivydělávala šitím na objednávku. Žili skromně, ale spokojeně.
Narodil se jim chlapeček Honzík. Radka se po rodičovské dovolené vrátila do školky. Ty nejtěžší časy měli za sebou
A pak po letech nečekaně přijela Stanislavova sestra Petra.
Děti jí odrostly, muž s ní nejel zůstal odpočívat běžně u svých rodičů.
Taky jsem tady bývala! tvrdila Petra. Ale dlouho jsem tu nevydržela. Bez rodičů jsem brečela. Babička si pro mě vždy přijela hned. Ty jsi zůstával celé prázdniny
A co tu, prosím tě, dělat? zívla Petra. Nuda. A teď na tu nudu nemám čas, jedu k moři!
Ty jsi od malička milovala moře. Rodiče brali jen tebe
Jedeme k moři, bráško. A děti ti tu nechám!
Kdo je má hlídat? divil se Stanislav. Oba s Radkou chodíme do práce. Já tu někdy nejsem celé dny!
Copak? Jste ve vesnici! Dohledáte si je, v nejhorším si poradí sami!
Zůstaň tady a starej se sama. Radka těžko bude souhlasit.
Proč bych se jí ptala? Jsi můj bratr. Řekneš manželce, že děti tu zůstávají, a hotovo!
A co tvůj muž?
Nikde, doma ať si je, na nás si teď chce odpočinout.
Vy dva pořád jen od sebe utíkáte
Mezitím Petřiny děti běhaly po dvoře a všude lezly. Najednou se venku rozlehl křik. Děti pustily selátko to je začalo honit po celé zahradě. Než ho Stanislav chytil, zahrádka byla jedna hromada šlapané hlíny. Za chvíli přišla na řadu koza s kůzlátky. Část úrody zelí byla ztracena.
Stanislav se zlobil, Radka byla zoufalá. Děti mezitím už zase běhaly venku.
Ale vždyť jsou to děti a vy jste na vesnici. Ať se mazlí s kůzlátky! smála se Petra.
Náš Honzík, ač malé dítě, tohle nikdy neudělá!
No, času dost
On ví, co se smí a nesmí.
Znovu křik tentokrát u kurníku. Děti nakoukly dovnitř, otevřely dvířka slepice pestrých plemen se rozutekly, kohout syčel a útočil.
Jaká je tohle vesnice? Nemáte tu pořádek!
To ne kohout, to děcka nemají rozum. Řekni jim, ať nic neotevírají.
Ať si Radka vezme dovolenou a dává na ně pozor! Jestli se jim něco stane
To ještě nešly za psíkem. Sousedovi běhá po dvoře býček, toho radši varuj dvakrát. Ráno a večer jdou krávy, v noci tady nikam nechoďte. Gusy u druhých jsou nebezpečnější než kohout.
To mi říkáš schválně?
Ne, varuju.
Právě soused přivedl nejstaršího Petřina kluka. Ten za garážemi zkoušel něco zapalovat.
Kdyby tu něco chytlo! Sucho, měsíc nepršelo. Kdo jste vůbec zač? zlobil se soused.
Petro, na tohle nemám. Vem je k moři ať se bojí akorát racků!
To je divný kraj. Všichni divní! Ale žil jsi u mě, pomáhala jsem ti přece!
Byl to jen rok, protože jsem neměl kam jít. A vždycky jsem ti dal celou výplatu, zbytek si pamatuješ.
Petra mávla rukou, svolala děti: Jedem, dovezu vás k babičce s dědou!
Ne! Chceme být s tebou!
Ne!
Ráno odjeli do města. Stanislav s Radkou ještě dlouho vzpomínali na tento zvláštní návštěvní den.
—
A tak Stanislav s Radkou pochopili, že klid a štěstí spočívají v tom, když má každý své místo, své povinnosti i radosti, a že odmítnout nevděčnou pomoc rodině neznamená být špatný člověk. Naopak: ochránit svůj domov a rodinu je ta největší zodpovědnost a láska, jakou můžeme dát.
