Petr přivezl svoji snoubenku Adélku žít na venkov. Tam mu zůstala po babičce stará chalupa. Mladí se brzy rozkoukali, zabydleli a začali hospodařit A najednou přijela za Petrem na návštěvu jeho sestra Alena z Prahy. Přivezla s sebou i své tři děti.
Vždyť já jsem tu taky dřív bývala! řekla Alena svému bratrovi. K babičce jsme kdysi jezdívali. Ale tentokrát jsem se rozhodla jet k moři! Děti ti tu asi nechám na vsi.
A kdo se o ně postará? užasl Petr. My oba chodíme do práce
Vtom se zvenku ozval hluk. Petr vykoukl z okna a zůstal stát překvapením.
***
Petrova snoubenka Adéla vůbec netušila, do čeho jde, když ji Petr vezl na vesnici Nymburk, kde kdysi dávno vyrůstal. Po babičce mu tam zůstala chalupa.
Rozmysli se, Adélko, zůstaneme tady, nebo pojedeme do města shánět podnájem? navrhl v klidu.
Moc na výběr nebylo. Ve městě Petr neměl nic vlastního a bydlel u sestry Aleny v malém pokojíčku s jejím nejstarším synem.
Sestra byla s jeho přítomností věčně nespokojená.
Jenom jednou za měsíc, když jí Petr předal výplatu za nájem a společné bydlení, byla trochu přívětivější. Jinak si pořád na něco stěžovala.
A práce s dětmi na Petrově bedrech byla spousta.
Každý víkend musel všechno uklidit, větrat peřiny a hrát si s dětmi, ty byly tři jedno, tři a šest let staré.
Alenin manžel buď studoval v Brně, nebo byl pořád někde s kamarády.
Někdy prostě odjel k rodičům užít si klid.
Adéla to věděla.
Věděla, že Petr má dobrou práci a plat, ale peněz odkládal minimum. Všechno dával sestře.
Když si začali s Adélou, Petr si dovolil nechat si víc peněz pro sebe a sestra málem vyhodila.
Musel ve fabrice ještě dva týdny pracovat, než mu dovolila odejít.
Alena mu tahala nervy, a to nejen jemu, ale i jeho přítelkyni.
*
Pro Alenu byl Petr vždycky takový užitečný na peníze, úklid, hlídání dětí.
Chvíli remcala, a když jí Petr oznámil, že jí výplatu už dávat nebude, prostě ho vykopla.
Petr se svými věcmi přešel za Adélou do jejího malého pokoje na koleji.
*
Velká vesnice je přivítala srdečně. Sice tu neměli příbuzné, ale Petr tu znal hodně lidí, dětství u babičky se neztratilo.
Petrův otec už byl po smrti, matka žila v jiném kraji, rodiče Adély dokonce ještě dál. Pomoci se tu nedalo od nikoho čekat.
Mladí se potají vzali a začali si zařizovat vlastní život. Adéla nastoupila do místní mateřské školky, Petr do dřevařské firmy.
Sousedka jim darovala kozu, protože už na ni neměla síly.
Kozu dostali úplně zadarmo. Jen každý den nosili půl litru mléka pro babičku. Později přibyly slepice a ovečky.
Výplata nic moc, živilo je i domácí hospodářství a Adéla si ještě přivydělávala šitím na zakázku. Nestrádali.
Už měli i tříletého synka Matěje. Adéla se vrátila do práce po mateřské. Ty nejtěžší roky byly za nimi.
*
A tu se znenadání rozhodla přijet na návštěvu Petrova sestra Alena.
Od chvíle, co bratr odešel, ho vůbec neviděla.
Děti už vyrostly. Muž s ní samozřejmě nejel, dal přednost odpočinku u svých rodičů.
Já jsem tu taky byla, pamatuješ? pravila Alena. K babičce jsme jezdili.
Tys tu ale nikdy dlouho nevydržela odpověděl Petr. S rodiči jsi brečela, že chceš domů, vyzvedávali tě hned po týdnu. Ale já trávil na vsi celé prázdniny
Co tu dělat? Je tu nuda. Já raději odpočívat u moře!
No, moře máš ráda od dětství. Rodiče brali vždycky jenom tebe.
Pojedu k moři, bratříčku, ale děti ti tu asi nechám na venkově!
A kdo je bude hlídat? překvapeně se ptal Petr. My jsme s Adélou oba v práci. Mě kolikrát pár dní doma vůbec není.
Vždyť jste na vesnici, co se jim může stát? Postarají se o sebe navzájem!
Zůstaň tu s nimi a dohlídni sama. Adéla na tohle kývat nebude.
Proč bych jí něco říkala, jsi přece můj bratr! Prostě vzkážeš ženě a hotovo.
A co tvůj chlap, nechystá se, že by vám pomohl nebo pojede s vámi?
Ne, ten doma a odpočívá ode mě i od dětí.
Vy si tak pořád navzájem odpočíváte
*
Zatímco si sourozenci povídali, Aleniny děti všude šmejdily.
Najednou se venku ozval povyk. Petr se podíval z okna děti vypustily pašíka, který se za nimi hnal po celém dvoře.
*
Sotva ho Petr zahnal zpátky. Záhony rozdupané, na řadě byla koza s kůzlaty. O polovinu kapusty mohli přijít.
Petr se zlobil, Adéla byla rozrušená. Děti zas běžely ven.
Jsou to jen děti, vždyť jste na vsi! Hrají si s kůzlaty, co na tom?
Náš syn tohle vůbec nedělá.
Však má ještě čas.
Ví, že tohle se nedělá.
Zase rámus venku. Děti šly k slepicím.
Mají nádherné slepičky, nosí nádherná barevná vajíčka.
Kohout na ně okamžitě zaútočil, jakmile otevřely dveře od kurníku.
Co to máte za venkov! Na hospodářství tu nikdo nedává pozor!
Kohout za nic nemůže. Řekni dětem, ať nikam nelezou.
Ať si tvoje žena vezme volno a hlídá mi děti. Jestli se jim něco stane!
To ještě nejsou u psa. U sousedů mají býka, pořádně vzteklého. Krávy chodí večer kolem. Co ještě? Psi běhají po vsi sami. U vedlejších sousedů mají navíc agresivní husy, ty jsou horší než náš kohout. V noci bych tě ven moc nepouštěl.
*
To mi říkáš schválně?
Varuju tě.
Zrovna přiběhl soused s Aleniným nejstarším synem. Prý za garáží zkoušel zapalovat papír.
Co kdyby chytl? Všude je sucho, nepršelo už měsíc! zlobil se soused. Vy jste tu kdo?
Hele, ségra, takové problémy fakt nepotřebuju. Vidíš sama. Vem si svoje děti na moře s sebou, ale dávej pozor, ať nevystraší nějakého žraloka.
Jste tu všichni divní, celá ves! Já jsem ti přitom pomáhala, bydlel jsi u mě!
Jen rok a z nouze. Dával jsem ti celou výplatu, určitě si vzpomínáš.
*
Odjíždíme. Vezmu vás k babičce a dědovi! rozkázala dětem.
Nechceme! Chceme s tebou!
Ne!
Ráno hosté odjeli. A Petr s Adélou ještě dlouho vzpomínali na tenhle vypečený sestřin výletV chalupě se po Alenině odjezdu rozhostilo zvláštní ticho. Petr zavřel vrátka, dohlédl na slepice a s úlevou se opřel o plot. Adéla seděla na lavici pod jabloní, jejich malý Matěj jí usínal v klíně. Slunce sklonilo zlatou hlavu k západu, na dvůr padl letní klid.
Petr se posadil vedle ní a pohladil ji po ruce. Naším největším štěstím je, že jsme tady spolu. I když to někdy není jednoduché.
Adéla se na něj usmála, unaveně i něžně. Včera bych řekla, že nám tady něco chybí. Teď vím, že ne. Podívala se kolem: na rozdupanou kapustu i rozesmátého Matěje, který mumlal ze spaní cosi o kůzlatech.
Z chalupy se rozvoněla večeře. Nad vesnicí létaly vlaštovky a někde za humny zahoukala sova.
Petr se zadíval do večerního nebe. Moře tu sice není, řekl tiše, ale náš domov je ten největší poklad, co máme.
A když později, unavení, zavírali dveře, věděli, že zabydleli nejen starou chalupu, ale i vlastní štěstí. To si hlídali líp než všechny pašíky světa.
