Otokarová jsem otěhotněla v šestnácti letech, ještě když jsem chodila na základní školu. V našem malém městečku na Moravě to byl obrovský skandál. Lidé si na mě ukazovali prsty a moji rodiče se málem propadli hanbou. Táta se na mě ani nechtěl podívat.
“Lepší by bylo, kdybys umřela, než abys takhle hanbila naši rodinu!” vybuchl na mě jednoho večera. “Odjedˇ k babičce do Žďáru, už tohle nemůžu dál snášet.”
Zabalila jsem si pár věcí a odjela za babičkou do sousední vesnice, kde žila na okraji v starém domku po dědovi. Bylo tam chladno a všude na mě padala tíha smutku, ale snažila jsem se to vydržet. Nejtěžší byly poslední měsíce těhotenství, kdy mi nikdo nepomáhal a nebyla nikoho podpora.
Když začaly porodní bolesti, sanitka stihla přijet opravdu na poslední chvíli. Nakonec jsem to zvládla úplně sama porodila jsem syna Filipa a vychovávala ho v babiččině starém baráčku. Každý říkal, že bych si měla najít manžela, ale já to odmítala. Celé dny jsem pracovala a žila jen pro svého syna.
Když Filip vyrostl a jel studovat na vysokou do Brna, vydala jsem se také pracovat do zahraničí do Itálie.
Nechtěla jsem odjíždět dřív, protože bych Filipa nedokázala opustit. Práce v cizině mi proti životu v našem městečku připadala jako sen. Pečovala jsem o jednu starší paní, která se ke mně chovala laskavě. Vydělávala jsem slušně, a občas mi signora přidala ještě 100200 eur prostě jen tak, z vděčnosti. Díky těmto penězům jsem během několika let naspořila tolik, že jsem synovi koupila garsonku v Prostějově a zajistila mu všechny potřeby.
Jenže peníze Filipa hrozně změnily. Přestal jezdit za babičkou i za mnou do Itálie. Bylo mi to líto, ale každý měsíc jsem mu posílala 500 eur a co zbylo, šetřila jsem si na vlastní bydlení, protože jsem se už nechtěla vrátit do rozpadlého domku.
Po pár letech se Filip rozhodl oženit. Samozřejmě jsem mu zaplatila svatbu, pomohla s nákupem vybavení do bytu. Myslela jsem, že konečně začnu šetřit jen pro sebe. Jenže za pět let měli s manželkou dvě děti, a když v Evropě vypukla válka, nevěsta čekala třetí. Pokračovala jsem v peněžní pomoci. Přesto se mi povedlo dát stranou 20 tisíc eur, což v korunách dělá zhruba půl milionu právě tolik stála pěkná garsonka od kamarádky z Brna, se kterou jsem si už domluvila převod na katastru.
Přes léto jsem přijela zařídit všechny formality u notáře, a v tu chvíli se na mě Filip obrátil s novinkou.
Mami, prodali jsme byt a koupili dům. Máme zaplacenou první splátku a teď potřebujeme od tebe peníze na druhou.
Jaké peníze? nechápala jsem.
Osmnáct tisíc eur. Mami, dej nám je prosím.
Ty ses zbláznil? Ty peníze byly na můj byt! Já už mám vše téměř domluvené.
Mami, prosím tě, vždyť v garsonce nemůžeme žít se třemi dětmi! Věděl jsem, že nás nenecháš na holičkách.
Proč jsi sám nešetřil? A proč jsi mi nic neřekl? Já ti tu sumu nedám. To musíš vyřešit sám. Můžu vám případně občas pomoct, ale tohle je moje jistota!
Mami, tobě je jedno, jak žijou tvoje vnoučata? smutně kroutil hlavou.
Samozřejmě, že ne. Posílala jsem vám peníze každý měsíc. Kdybyste šetřili, měli byste všechno.
Ty si za dva roky z Itálie zase něco naspoříš, proč na tom teď trváš? Stejně se tam zase vrátíš!
A když se něco stane? Když budu nemocná, nebo se budu muset rychle vrátit, kde budu bydlet?
Tak půjdeš k babičce do Žďáru!
Když se ti tam tak líbí, jdi tam s dětmi sám!
Nakonec jsem řekla ne a rozhodla jsem se stát si za svým. Nemohu kvůli vlastnímu životu obětovat úplně vše. Filip se na mě urazil a přestal se mnou komunikovat. Slyšela jsem, že si půjčoval peníze všude možně.
Ale povinná jsem nebyla. Co je moc, to je moc. Někdy musí člověk myslet i na sebe, protože ne vždy plná oběť vede k vděku, a život nás učí, že vlastní jistota není sobeckost, ale zodpovědnost.
