Restaurace, do které mě Bohumil pozval na naše druhé setkání, vyzařovala okázalým luxusem: tlumené světlo, číšníci se pohybovali mezi stoly tak tiše, až připomínali stíny. Bohumil tam působil naprosto přirozeně na míru šitý oblek, nápadné hodinky a ta samolibá poloviční úsměvnost někoho, kdo se už dávno cítí být středobodem vesmíru.
Dej si, co chceš, prohodil ležérně, aniž by se podíval do jídelního lístku. Nesnáším, když se žena něčím omezuje.
Ta slova zněla jako replika z pohádky o šlechetném princi, přesto mě záhy začal něco uvnitř hlodat nepříjemný pocit. Možná to bylo tím, jak na mě Bohumil hodnotícím pohledem pohlížel, nebo tím, jak ochotně vyprávěl o svých minulých partnerkách, které ÚDAJNĚ viděly jen jeho peněženku.
Objednala jsem si kachní salát a sklenku rulandského. Bohumil sáhl po velkorysých porcích: hovězí steak, tatarák, láhev drahého červeného. Rozmlouval o podnikání, stěžoval si na povrchnost lidí, filosofoval o hodnotách a vnitřní blízkosti. Naslouchala jsem a přikyvovala, ale uvnitř jsem měla pocit, jako by to nebylo rande, ale zkouška, kde každou chvíli přijde zákeřná otázka.
Divadlo pro jednoho
Když číšník položil na stůl černé kožené desky s účtem, Bohumil se nenechal ničím vyrušit. Pokračoval v lamentování o úpadku morálky, zatímco líně sáhl do náprsní kapsy, pak do druhé, potom prohledal kapsy kalhot. Jeho výraz se proměnil z jistoty přešel do předstíraného zmatku.
No to snad ne…, protáhl, zadíval se mi přímo do očí. Asi jsem nechal peněženku v kanceláři nebo v druhém autě.
Rozpažil ruce v gestu bezmoci, ovšem žádný strach v jeho tváři nebyl znát. Ani nepoprosil číšníka o odklad, nezalovil po telefonu, aby zaplatil převodem. Jen se na mě díval.
To jsme se dostali do pěkné šlamastiky, protáhl, opřel se pohodlně. Zachráníš mě? Zaplatíš za nás, já ti to pak převodu nebo tě pozvu příště, i s úroky.
V tu chvíli mi bylo jasné, že to není náhoda ani zapomnětlivost. Tohle byl pečlivě připravený test, jehož potřebou se Bohumil sám půl hodiny oháněl.
Četla jsem o podobných situacích na internetových fórech, viděla ve slabých seriálech, ale nikdy by mě nenapadlo, že to zažiji osobně a navíc od dospělého muže, co působí úspěšně.
Jeho logika byla směšně jednoduchá: pokud žena bez řečí zaplatí za oba, je hodná, vhodná, připravená obětovat se. Když odmítne, je to zlatokopka. V tu chvíli už proti mně neseděl podnikatel, ale malý manipulátor, co si hraje na zkoušejícího.
Byl přesvědčený, že vyhrává. V jeho světě by vyhlídka na úžasného partiáka měla stačit k tomu, abych bez slova sáhla do kabelky po platební kartě.
Chladná úvaha
Pomalu a naprosto klidně jsem otevřela kabelku. Bohumil se uvolnil zjevně myslel, že jeho plán funguje.
Ale jistě, není problém, řekla jsem mírně a kývla na číšníka.
Rozdělte prosím účet, pronesla jsem jasně. Já zaplatím za sebe. A ten steak, víno a dezert ať si hradí pán sám.
Jeho úsměv pohasl.
Jak to myslíš? zasyčel směrem ke mně. Já přece nemám peněženku!
To chápu, kývla jsem a zaplatila svým telefonem. Ale známe se sotva pár hodin. Je běžné, že platí každý za sebe. A pokud muž, který mě pozval do luxusní restaurace, objednal nejdražší položky, tak sorry to není moje starost. Jsi dospělý člověk a jistě si poradíš.
Číšník nejistě těkal pohledem mezi námi. Bohumil rudnul a jeho pozlátko odpadalo jeden kousek za druhým.
To myslíš vážně? zasyčel. Kvůli pár korunám? Vždyť ti to pak pošlu. Chtěl jsem tě otestovat.
Už jsi mě otestoval, odpověděla jsem, když jsem vstávala. Jsem člověk, který si nenechá manipulovat.
Odešla jsem směrem ke dveřím, ale něco mi říkalo, že tečka ještě není na místě. Bohumil zůstal sedět, rozzlobený a zmatený, bez peněženky a s neuhrazeným účtem.
Vrátila jsem se ještě k našemu stolu, z peněženky vytáhla pár pomačkaných bankovek a hrst drobných ty, co obvykle zůstávají na dně kabelky.
Jo, a když máš peněženku v jiném autě, tak na taxík asi taky nemáš, že? dodala jsem.
Položila jsem před něj peníze vedle sklenky drahého vína.
Na metro ti to bude stačit. Považuj to za můj příspěvek k tvému ‘výzkumu’ ženské duše.
Několik hostů u vedlejších stolů se otočilo. Bohumil vypadal, jako by dostal facku.
Vyšla jsem do pražské letní noci.
Ten večer mě stál jen salát a sklenku vína směšně malá cena za to, že jsem včas prohlédla člověka a ušetřila si roky trápení. Snad si z toho Bohumil něco vzal, i když takoví lidé se většinou nemění.
Jak byste tehdy jednali vy? Zachránili byste zapomnětlivého kavárníka, nebo byste zvolili sice tvrdý, ale poctivý postoj?
