Odcházím, abys konečně pochopila, co ztrácíš! Zkus si na týden tu samotu, zavyj si na měsíc bez chlapa v bytě, možná se naučíš mě trochu víc vážit! prohlásil pateticky Radim, když s teatrální dramatičností házel do sportovní tašky balík ponožek a jen těsně minul moji oblíbenou vázu na polici.
Jen jsem ho z tichého koutku pozorovala a opírala se o futro. Ve mně to vřelo obrovská směs naštvání a potlačeného smíchu. Můj třicetiletý kluk teď stál uprostřed bytu mého, zakoupeného za své, ještě před svatbou! a mával mi před nosem odchodem, jako kdyby se po něm měl domov sesypat a já měla uschnout jako zapomenutý fíkus na okně.
A začalo to, jak jinak, zase po nedělní návštěvě u mojí tchýně, paní Věry. Musím uznat, že ta ženská měla dar: polichotit ti tak, že máš chuť si to jít někam hodit, a dávat rady tónem velitele, co právě čerstvého vojína nachytal s rozvázanou kanadou.
Radim dorazil od mamky vyloženě nabitý. To šlo hned poznat: rty pevně semknuté, pohled šmejdící po pokoji s detektivním zápalem, jak pátrá po prachu.
Stáňo, proč jsou zase ručníky v koupelně mimo barevné pořadí? Mamka říkala, že to ruší čchi a ničí atmosféru domova.
Zhluboka jsem si povzdechla.
Radime, tvoje máma si o čchi přečetla akorát v televizním křížovkáři někdy kolem roku devadesát pět a ručníky jsou hlavně na to, aby se daly snadno vzít, když mám mokré ruce odpověděla jsem klidně, míchajíc bramborový guláš na plotně.
Radim našpulil pusu, přišel ke mně do kuchyně a zapíchl prst rovnou do pokličky.
Zase to krájíš na kousky? Máma říkala, že pořádná manželka všechno mixuje na kaši, že prý to chlapovi líp tráví! Jsi prostě líná
Radime, položila jsem vařečku. Tvoje mamka už nemá zuby, protože místo zubaře koupila další hrníčkovou sadu do vitríny. Ty máš pořád svoje, tak koukej žvýkat.
Manžel celý zrudl, nadechl se k další dávce moudrostí od mamky, ale zasekl se.
Jsi nevděčná! vydechl. Máma je, mimochodem, inženýrka přes domácnost!
Radime, tvoje máma celý život dělala vrátnou na koleji, a tím inženýrem je jen ve vlastních očích, protože jí to líp zní na uších, usmála jsem se ledově.
Stál jak socha, pusou klapal na prázdno a nápady, jak mě nachytat, mu evidentně docházely. Pak jen protočil oči a mávl rukou, jakobych byla dotěrná moucha.
Vypadal v tu chvíli trochu jako ztracený tučňák.
A tehdy ho to napadlo dát mi lekci.
Tak dost! Mám toho tvého věčného sekýrování dost! Odjíždím k mamce. Ale na týden. Budeš tu sama, třeba dojdeš rozumu. Chci, abys tu měl po návratu pořádek a omluvu. Písemnou!
Práskly dveře. Ticho.
Ten zvláštní pocit prázdna a lehkosti byl ohromující. Ale byla tam i hořkost. Odejít z mého bytu, abych já mohla mít klid a pohodu? Originální.
Ale boží mlýny, ty mletou, Radimku
V pondělí ráno mě volal šéf.
Stanislavo, je potřeba do krize v pobočce. Brno. Letíš zítra, tři měsíce. Příplatek dvojitý, navíc prémie, za co si koupíš nové auto. Jen ty to zvládneš.
Za zády mi narostla křídla. Tři měsíce bez Radima, bez epizod jeho maminky Věry, na moravské metropoli, se slušným platem.
Beru to, vydechla jsem.
Cesta domů byla zamyšlená. Co s bytem bude dlouho prázdný, a účty nejsou zrovna v akci. A u té myšlenky mi zvoní Lenka má dobrá kamarádka.
Stáňo, mám malér! Ségra s mužem a třemi dětmi přijeli z Plzně, dělají rekonstrukci, nemají kde být a hotel je drahý. Jsou dost hluční, ale platí hezky a hned na celý čas!
Do hlavy mi bleskl ďábelský plán. Najednou všechno zaklaplo.
Leni, ať se nastěhují. Zítra. Klíče nechám u domovníka. Jediná podmínka: kdyby přišel nějaký chlap a začal vyhazovat dým, vykopnout bez diskuzí.
Večer jsem bleskově zabalila své věci, cennosti do krabice a odvezla je k mamce, a byt připravila pro nájemníky. Radim nebral telefony svoji výchovu bral vážně. Dobře.
Ráno jsem odlétla a do mého bytu se nastěhovala rozverná rodinka Novotných: táta Mirek, máma Ilona, tři děti a jejich veselý pejsek Max.
Za týden
Radim, jak jsem pak zjistila od lidí, si týden u mamky užil na sto procent. Věra byla dobrá spíš na víkend odpoledne u bábovky. Doma tvůj miláček uměl udusit jako tmel.
Radimek, nešoustej! napomínala ho u snídaně.
Proč splachuješ záchod dvakrát? Elektroměr běží!
Synku, nesedej tak, budou ti bolet záda, skončíš jako strýc Míra.
Konec týdne. Radim hotový, pochopil, že jsem už jistě dostatečně poučená, proslzela jsem polštář a už čekám na jeho návrat jako prince. Rozhodl se tedy vrátit jako vítěz.
Koupil tři uvadlé karafiáty a zamířil domů.
Už se těšil, jak mě najde s hubou dokořán, ale klíč v zámku nešel otočit. Zarazil se, zkusil znova. Nic. Tak zvonek.
Ozvaly se kroky jak stádo bizonů a následoval pořádný štěkot psa, že se až zadrnčely dveře.
Kdo tam? zahřměl mužský hlas s moravským přízvukem.
Radim couvl.
Eh, já jsem Radim. Jsem manžel. Otevřete!
Otevřel Mirek muž, co zabral polovinu dveří, v tílku a s klobásou v ruce (právě grilovali). Vedle Max, pes.
Jaký manžel? divil se Mirek. Stáni tu není, ta je pryč. My tu bydlíme. Máme smlouvu, vše zaplacené. Ty jsi kdo?
Já… já majitel! zapištěl Radim, nervy v čudu. Vždyť to je můj byt! Teda, manželky My tu žijeme!
Hele, klídek, kámo, Mirek v klidu poklepal Radima klobásou po rameni, zanechal mastnou šmouhu. Stáňa řekla: manžel není, bydlí u mamky. Byt volný. Tak nashle, neotravuj lidi. Ilčo, pojď pro hořčici!
Prásk dveře Radimovi před nosem.
Asi za minutu mi zvonil telefon. Seděla jsem v restauraci na náplavce v Brně, jedla mušle a pila bílé.
Slyším. odpovídám líně.
Co to jako je?! řval Radim tak, že jsem dala mobil dál od ucha. Kdo jsou ti lidi v našem bytě?! Proč mi neotvírají?! Já přišel domů a je tam nějakej tábor!
Radime, nehysterči, přerušila jsem ho ledově. Říkal jsi, že odcházíš aspoň na týden aby mi došlo. No, došlo. Samotné je tu draho a nuda. Tak mám nájemníky. Smlouva na tři měsíce.
Tři měsíce?! přešel do fistule. A kde mám teda bydlet já?!
Jsi přece u maminky. Máš tam svůj komfort, polšťář, kaši, ručníky podle barvy. Užij si to. Já jedu pracovně, vrátím se později.
Já podám žádost o rozvod! Zavolám policii! prskal.
Klidně. Byt je můj, já jsem vlastníkem. Smlouva s nájemníky je oficiální, platím daně. Ty tu nejsi hlášen, nejsi tu nikdo, Radime. Jen host, co to přepískl.
Zavěsila jsem.
Po deseti minutách volala Věra. Zvedla jsem to jen kvůli zábavě.
Stanislavo! ozvalo se napjatě. Co si dovoluješ? Vyhodila jsi muže na ulici! To je nehorázné! Podle rodinného zákona má žena muži poskytnout zázemí a teplé jídlo!
Paní Věro, skočila jsem jí do řeči s gustem. Zákon, paragraf 31, mluví o rovnosti. V listu vlastnictví je jen moje jméno. Syn chtěl poučovat odchodem? Výborný experiment. Žák předčil mistra.
Ty… ty si hrozná kariéristka! lapala po dechu. Chlap má mít prostor, ty ničíš rodinu! Stěžuju si na tebe odborům!
Klidně i ve Spartu, smála jsem se. Věro, vždycky jste říkala, že Radim je poklad. Tak si ho nechte, polívku mu mixujte, když už neumí kousat.
Tchýně zasyčela něco nesrozumitelného a típla.
Tři měsíce utekly jak voda. Vrátila jsem se nová, s účesem, plnou peněženkou a úplnou jistotou, že k původnímu životu se nevrátím.
Byt zářil. Mirek s Ilonou byli féroví, vše vytřeli, Max mi už nechal jen vzkaz Děkujeme paní domácí na vzkazníku na lednici a dokonce opravili kapající kohoutek, na který Radim tři roky neměl čas.
Radim dorazil za dvě hodiny. Vypadal jak po vleklé chřipce zhubl, šedý ve tváři, tričko zmačkané. Tři měsíce máminy výchovy z něj udělaly důchodce.
Stáňo, sklopil zrak. Prosím, nechme toho. Uvědomil jsem si pár věcí. Mamka to přehání Zkusíme to znovu? Dokonce mám zpátky svoje věci.
Přišel a chtěl projít do bytu.
Zastavila jsem ho kufrem.
Radime, už není co začínat. Naučila jsem se vážit si chlapa v bytě Mirek opravil kohoutek za třicet minut. Ty jsi to nestihl ani za tři roky.
Ale jsem tvůj manžel! v očích měl paniku dítěte, co ho právě vyhnali z pískoviště.
Byls manžel teď jsi spíš přítěž, řekla jsem klidně. Věci máš u domovníka. Dej mi zpátky klíče.
To ne! Vysoudím si podíl na rekonstrukci!
Radime, rekonstrukci mi dělal táta, účtenky mám. Ty jsi maximálně pověsil plakáty a remcal, usmála jsem se. Hotovo, konec hostování. Tady je derniéra.
Zůstal stát a klapal očima, snažil se pochopit, kdy se jeho skvělý výchovný plán obrátil proti němu.
Zabouchla jsem dveře. Ozval se zvuk zámku ten zněl jako startovní pistole mého nového života.
Prý Radim bydlí pořád s mamkou. Známí říkají, že Věra mu dneska hlídá nejen oběd, ale i čas spaní a kam chodí. A Radim jde životem shrbený, se zrakem sklopeným, přesně jak to chce jeho maminka.
