Jestli si myslíš, že pro tebe nic nedělám, zkus bez mě žít! vyjela manželka.
Ten večer byl ticho v domě až hrozivé. Alena pomalu míchala polévku a poslouchala monotónní tikání hodin na zdi. Kdysi ji ten zvuk dráždil v dobách, kdy dům plnil smích jejich synů a neustálý ruch. Teď bylo tikání jediným společníkem v prázdném prostoru kdysi živého domova.
Pohled jí sklouzl k manželovi. Jakub, jako obvykle, seděl zabořený do telefonu. Světlo z displeje se odráželo v jeho brýlích, vytvářejíc podivné odlesky. Dřív v tom nacházela něco útulného tady je, její muž, doma, vedle ní. Teď ten pohled vzbuzoval jen tichou zlobu.
Večeře je hotová, řekla Alena, snažíc se, aby její hlas zněl normálně.
Přikývl, aniž by zvedl hlavu. Rozložila talíře krásné, z porcelánového servisu, který schovávala pro zvláštní příležitosti. Jenže jaké zvláštní příležitosti? Synové přicházejí zřídka, vnoučata ještě nemají. Zůstali jen oni dva v tomto velkém domě, kde každý kout připomíná lepší časy.
Alena nalila polévku, opatrně přidala čerstvé bylinky petrželku a kopr z parapetu, kde je pěstovala speciálně pro jeho oblíbená jídla. Vedle talíře položila čerstvý chléb, právě z krájený na plátky.
Jakub konečně odložil telefon a vzal lžíci. Ona ztuhla, čekala na jeho reakci. První lžíce. Druhá. Při třetí se zachmuřil.
Zase to není dobré, zamumlal a odstrčil talíř.
Uvnitř jí něco prasklo. Alena se podívala na své ruce zarudlé od horké vody, s hrubou kůží. Celý den stála na nohou: prala jeho košile, žehlila kalhoty, vařila tu zatracenou polévku. Na plotně ještě bublal jeho oblíbený čaj ten, který vždycky připravovala zvláštním způsobem, protože jinak to není ono.
Pohled jí přejel k hromádce vyžehleného prádla každý kus složený přesně tak, jak má rád. Pětadvacet let. Pětadvacet let skládala ty zatracené košile určitým způsobem, protože jinak se zmačkají.
Víš co její hlas se zachvěl, ne však dojetím, ale vztekem. Jestli si myslíš, že pro tebe nic nedělám, zkus bez mě žít!
Zvedl oči poprvé ten večer se na ni opravdu podíval. V jeho pohledu bylo překvapení, jako by nevěřil, že tichá, poslušná žena dokáže zvýšit hlas.
Alena prudce vstala. Židle s rachotem odjela, ale jí to bylo jedno. Popadla kabát starý, koupený před třemi lety, protože nač nový, tenhle ještě vydrží.
Kam jdeš? v jeho hlase znělo znepokojení, ale ona už neposlouchala.
Vstupní dveře za ní zabouchly. Chladný večerní vzduch jí udeřil do tváře a poprvé za mnoho let Alena pocítila, že může dýchat z plných plic. Nevěděla, kam jde. Nevěděla, co bude dělat dál. Ale poprvé po dlouhých letech necítila strach z neznáma, nýbrž podivný, opojný pocit svobody.
Malý byt v pátém patře ji přivítal nezvyklým tichem. Ne tím dusivým, který ji pronásledoval doma, ale jakýmsi lehkým, vzdušným. Nebyly tu hodiny odměřující minuty jejího života, nebyly tu výčitky a obvyklé a proč.
Probudila se brzy léta zažitý zvyk vstávat v šest, aby stihla připravit snídani, vyžehlit košili, nachystat aktovku Ale dnes bylo všechno jinak. Alena ležela v neznámé posteli a dívala se, jak sluneční paprsky pomalu plazí po stěně. Nikdo ji nepopoháněl, nevyžadoval pozornost, nečekal na obvyklou službu.
Můžu si jen tak ležet, zašeptala a tiše se zasmála té myšlence.
Ale staré návyky se jen tak nevzdávaly. Ruce jí samy natahovaly prostěradlo, utíraly prach, začínaly obvyklý kolotoč domácích prací. Alena se zastavila:
Ne. Dnes budu dělat to, co chci já.
Dlouho stála před zrcadlem v koupelně a zkoumala svůj odraz. Kdy se naposledy skutečně dívala na sebe? Ne letmo, ne ve spěchu zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku ale doopravdy? Vrásky kolem očí byly hlubší, ve vlasech viditelně více šedin. Ale oči oči jako by ožily.
Venku bylo svěže. Říjnové ráno vonělo spadaným listím a kávou z nedaleké kavárny. Dřív kolem tohoto místa prošla stokrát, spěchajíc pro nákup. Zbytečné vyhazování peněz, vždycky říkal Jakub. A ona souhlasila, přesvědčujíc se, že doma je káv
