Občas se vzbudím uprostřed noci a ptám se sama sebe, kdy to táta vlastně zvládl vzít nám úplně všechno. Bylo mi patnáct, když se to stalo. Žili jsme v malém, ale upraveném domečku někde na okraji Brna nábytek sice pamatuje Husáka, lednička byla plná aspoň v pátek po nákupu a složenky šly platit skoro pokaždé včas. Byla jsem v kvintě na gymplu a jediný stres, co jsem tehdy měla, byl, jestli projdu z matiky a jestli našetřím dost na nové kecky, co jsem zbožňovala už z výlohy.
Změny začaly nenápadně. Táta se domů vracel čím dál později. Vešel, sotva pozdravil, hodil klíče na stůl a zaplul do ložnice s mobilem u ucha. Máma na něj volala přes chodbu:
Zase pozdě, jo? Myslíš, že tenhle barák se udrží sám?
A on jen:
Prosím tě, nech mě, jsem vyřízenej.
Já dělala, že nic neslyším, schovaná ve svém pokoji se sluchátky a tvářila se hrozně zaměstnaně.
Jednou večer jsem ho načapala, jak si v zahradě telefonuje. Šeptal do mobilu něco jako už je to skoro a klídek, zařídím to. Když mě zahlídl, hned típl hovor. V břiše jsem měla divnej pocit, ale mlčela jsem jak zařezaná.
V ten pátek to bouchlo. Přijdu ze školy domů, v ložnici roztáhnutý kufr a máma stojí ve dveřích s uplakanýma očima. Ptám se:
Kam jedeš?
On na mě ani nekoukne, jen odsekne:
Nebudu tu chvíli.
Máma na něj:
Chvíli s kým? Buď chlap a řekni to!
A tehdy se rozčílil a zakřičel:
Odcházím za jinou. Mám tohohle života dost!
Rozbrečela jsem se a ze mě vypadlo:
A co já? Škola? Tenhle dům?
Jen si odfrknul:
To zvládnete.
Zavřel svůj kufr, sebral papíry z šuplíku, vzal peněženku a odešel beze slova rozloučení.
Ten večer se máma pokusila vybrat peníze z bankomatu a karta nefungovala. Druhý den ji v bance řekli, že účet je vybraný do poslední koruny. Táta vybral všechny naše úspory. Navíc neplatil dva měsíce účty a ještě si potají půjčil peníze, kde máma dělala ručitele a neřekl jí ani ň.
Pamatuju si, jak máma seděla u kuchyňského stolu, počítala nějaké papíry na starém kalkulačce a pořád dokola brečela:
Není to na nic není to ani na chleba
Snažila jsem se jí pomáhat se složenkami, ale rozuměla jsem sotva půlce věcí, co se děje.
Za týden nám odpojili internet, brzy málem i elektriku. Máma začala chodit uklízet po sousedech, já potají prodávala čokolády v šatně na gymplu. Byl to trapas, stát tam s taškou plnou bonbonů o velké přestávce, ale doma zbylo sotva na brambory.
Jednou jsem v lednici našla jen džbán s vodou a půlku rajčete. Seděla jsem v kuchyni a potichu brečela. Téhož večera jsme jedly bílou rýži jen samotnou. Máma se omlouvala, že nemůže dávat, co dávala dřív.
O hodně později jsem viděla na Facebooku fotku táty v restauraci s tou jeho novou oba s vínem v ruce, jak si připíjí na lepší časy. Prsty se mi rozklepaly. Napsala jsem mu:
Tati, potřebuju peníze na školní pomůcky.
Odpověděl:
Nemůžu živit dvě rodiny.
A to byla naše poslední konverzace.
Od té doby už nezavolal. Nezeptal se, jestli jsem vůbec udělala maturitu, jestli jsem nemocná, jestli něco potřebuju. Prostě zmizel ze světa.
Teď už sama pracuju, platím si všechno a ještě pomáhám mámě. Ale ta rána pořád zůstává. Ne kvůli penězům, ale kvůli tomu, jaký je to pocit, když tě vlastní otec nechá na holičkách. Ten chlad, to prázdno prostě nás tu nechal se všemi potížemi a šel si užívat, jako by se ho to vůbec netýkalo.
A stejně, když se probudím v noci, mám tu stejnou otázku, jako pořád dokola:
Jak se to vlastně dělá přežít, když ti táta vezme všechno a nechá tě učit se dospělost ještě jako dítě?
