Vlastní máma mě vyhodila z bytu, protože její nový manžel byl pro ni důležitější!
Do pěti let jsem žila s tátou nejlepší období dětství! Když zemřel, máma s výchovou švihla a začala si žít po svém. V osmi si domů přitáhla Františka, mého nevlastního otce, který měl potřebu řídit všechno, co dělám já i máma, a najednou byl ze života šachový turnaj s ním jako rozhodčím.
Všechno se dělalo podle Františka on rozděloval úkoly a pokud byl nějaký nepořádek, stejně jsem musela uklízet já, protože je po těžké práci unavený. Máma mě nutila dělat všechno, co si František zamanul, protože se bála, že doma bude dusno, když neuposlechnu.
Jakmile jsem začala být puberťačka, bylo jasné, že o domácí pohodu se budu starat jen já. Po škole jsem vařila, uklízela, myla Frantovi auto a kdyby mohl, zadal by mi i sekání trávníku u sousedů, zatímco on s mámou tvořili zamilované holubičky u televize. Když jsem si náhodou stěžovala, dočkala jsem se výchovné facky a přednášky o tom, jak jsem nevděčná, když oni mi dávají všechno.
Kromě střechy nad hlavou a talíře bramboráku, které jsem si odpracovala mopem a hadrou, jsem fakt moc nedostala. Chtěla jsem chodit na kroužek, na doučování nebo si jen tak zacvičit, ale vysmáli se mi, že si nejdřív mám peníze vydělat a až pak je utrácet. O oblečení ani nemluvě když mi po pěti letech koupili ponožky, připomínali mi to do příštích Vánoc.
Když mi bylo osmnáct a dokončila jsem školu, máma upekla s Frantou teorii, že už je čas, abych se sebrala, našla si vlastní bydlení, a místo studia šla hned makat, protože doma pro mě už místo není.
Žijeme v malém městě práce tu je jako šafránu a já doufala, že když se budu snažit, máma se nechá obměkčit a dovolí mi aspoň dál studovat. Kdepak! Tlačila pořád víc, takže jsem poslední tři měsíce před maturitou strávila za barem jako servírka. Směny od desíti do půlnoci, peněz málo, dýško skoro žádné. Vydělala jsem si tak akorát na dvě měsíční nájmy a o jídle radši nemluvím. Maturitu jsem zkazila kvůli zameškaným hodinám a na žádnou státní univerzitu mě nevzali na placenou nebyly koruny.
V létě jsem dala v kavárně výpověď a hledala něco, kde bych si vydělala aspoň trochu líp, protože máma s Frantou mě denně nenápadně upomínali, že bych už měla vypadnout. Nakonec mi fakt sbalili kufr a vypakovali mě.
Vyzkoušela jsem kdeco, třeba prodej v drogerii, ale po pár dnech jsem tam skončila s otravou a když jsem se chtěla vrátit, měla za mě šéfka už novou slečnu. Čas utíkal pořádně vydělat šanci nikde.
Do toho přišly moje narozeniny v létě a najednou přijela teta Miluše na návštěvu. Do té doby jsem nikomu nic neřekla, ale když se mě v kuchyni ptala, co že se mnou je, ruply mi nervy a začala jsem brečet jako želva. Ten den mě naložila do svého auta, pomohla sbalit krabice a odvezla k sobě domů. Tak jsem udělala mámě i Frantovi radost a odstěhovala se pryč, což kupodivu byla obrovská úleva.
Teta Miluše mi našla práci v městské knihovně, mohla jsem si dopřávat knížky i čas na učení k maturitě (tentokrát už úspěšně). Sama jsem si podala přihlášku na státní univerzitu a na podruhé mě vzali! Teta mi pomáhala, jak mohla nenechala mě utopit v sebesoužení, i když mi máma s Frantou pořád dokola vykládali, jaká jsem byla hrozná a nevděčná dcera.
Čas běžel. Dostudovala jsem, našla si fajnovou práci a teď jsem to já, kdo tetě Miluši splácí její laskavost a tahám ji za odměnu na dovolenou k moři za vydělané koruny. Doufám, že když jí koupím párek v rohlíku někde na náměstí v Olomouci nebo zmrzlinu v Karlových Varech, aspoň trochu splatím ten velký dluh dobrého srdce!
