JAK VÁCLAV SVOU DÍVKU S MAMINKOU SEZNÁMIL
Mami, tohle je moje děvče Šárka Václav se snažil říct to jen tak mimochodem, ale nervozita byla v jeho hlase slyšet jak zvony z věže svatého Víta. A my bychom teda ehm vlastně no to
Jasně. Co chceš ty, to už mám dávno přečtené, maminka si důkladně prohlížela synovu vyvolenou tak, jak by inspektor z hygieny prohlížel zapomenutou šunkovou rolku v lahůdkách. Ale otázka je, jestli to chce i slečna. Šárko, vy mého syna znáte opravdu dobře?
No to víte, odpověděla nastávající nevěsta, aniž by zaváhala. Znám ho jako svoje prošoupané tenisky.
Pardon, jak jste to řekla? maminka pořádně znejistěla a ztuhla jak vánoční kuba. To se u vás v Kocourkově takhle mluví? To není úplně slušné, ne?
Ale prosím vás, vždyť je to úplně obyčejné úsloví: Znát někoho jako prošoupané boty. Ale víc než o Vašíku bych teď byla ráda, kdybychom se poznaly my dvě. Co když si nepadneme do oka?
Jak jako nepadneme do oka? maminka se zamyslela, jestli má radši utéct, anebo rozlít kafe.
No, chtěla jsem říct, že třeba spolu budeme trávit tolik času, až budeme čekat na Vašíka, až se navrací z hospody, co má na rohu. A jeho opilý chrápání budeme poslouchat společně, viďte?
A proč jako já?! maminka se snažila chopit otěží nad rozhovorem. Pochopila jsem to správně, že budete spát odděleně? Doufám.
Ale vy stejně budete stát za dveřmi a nervózně přešlapovat. To jsou všechno maminky.
Hele, to je nějaký spiknutí, nebo co?! podivil se Václav, který tuto konverzaci začínal sledovat jako zápas Sparty s Baníkem. Co se to děje?
Mlč! vykřikly oba dámské hlasy najednou, až se Václav málem polil čajem.
Tak podívejte, paní Marie, ráda bych věděla jste doma proslulá tím, že ráda rozdáváte pohlavky, nebo se u vás doma vždycky řeší vše v klidu?
Cože? Vy myslíte, že bych se prala? Jak to můžete říct, vždyť ženy se nepranou! maminka přivřela oči, dostala výraz paní učitelky před inspekcí.
To bych se divila, pousmála se Šárka. Někde je ta domácí válka jako stálice v programu!
No potěš pánbůh maminka přikryla rukou oči a tiše počítala do deseti. Jaké výrazy, jaké drama
Ale no tak! Šárka mrkla spiklenecky na maminku. Upřímně, nikdy jste neměla chuť poslat někomu pohlavek? Manželovi? Anebo Vašíkovi, když vám málem podpálil záclony?
No maminka skoro chtěla přiznat. Ale vzala to zpět, jako by došlo k objevu rohlíku v kredenci. Nikdy! Ani náhodou!
Vážím si vaší snahy zůstat za dámu, culila se Šárka, ale upřímně řečeno, nevěřím vám to ani za zlámanou grešli. Mít takového syna a nikdy mu jednu nešlehnout přes zadek, to snad ani nejde. Bil jste někdy Vašíka po zadečku, když byl malej?
Ale kdepak! tentokrát maminka nelhala.
No vidíš! Václav zase zaprotestoval, ale slyšel jen:
Ticho, Vašíku!
Děláte chybu, paní Marie Šárka poplácala Václava po zadku. Takový zadek, co si tak často sám hledá malér, si to doslova žádá. Ale vážně, váš Vašík je zlatý. Ještě se dá narovnat. A mimochodem, nejdeme si uvařit čaj? U čaje jsou ty nejlepš&i Konverzace. A koupila jsem k tomu větrník, tohle je Česko, bez větrníku by to nešlo.
Večer, když přišel domů tatínek, paní Marie slavnostně hlásí před synem:
Miláčku! Náš Václav se konečně bude ženit!
Pro pána krále! Tomu nevěřím! skoro vyrazil tátovi dech.
Klídek, já to teprve zvažuju, Václav se pokoušel situaci zachránit.
Tak to ani omylem, procedila maminka přísnějším tónem, než jakým hrozí učitelka na rodičáku. Tentokrát už určitě. A pokud bys couvnul, tak tu Šárku adoptuju!
Ale mami, Šárka není sirotek, má rodiče, usmál se syn.
A to je jedno. Kdyžtak tě vrátím do porodnice do Motola a řeknu: Nějaký omyl! Dodali jste mi cizího kluka A tatínek mi to dosvědčí.
Když bude třeba, budu svědčit až do roztrhání těla! zasmál se tatínek a ukázal synovi pěstVečer toho dne seděli všichni u stolu, šálky čaje voněly, větrník zmizel pod společným náporem lžiček a nervozita se rozplynula jako kostka cukru. Maminka a Šárka už se smály tak, že Václav měl v jednom okamžiku opravdu strach, že z toho vznikne nový spolek na obranu nevinných zadků. Tatínek mezitím spiklenecky mrkl na syna a pošeptal:
Ještě utéct můžeš, víš to?
Václav jen zavrtěl hlavou a zadíval se na Šárku. V ten okamžik pochopil, že je doma dvakrát jednou jako syn, podruhé už napůl po boku téhle své holky s prošoupanými teniskami. A kdoví možná už nikdy nebude stát před zavřenými dveřmi a čekat, až ho maminka zavolá na čaj. Třeba jednou otevře dveře on a pozve ji dál, s usměvem, vřelostí i tím obyčejným štěstím, které se zrodilo z nervózního představování a větrníku na talíři.
A právě když večer skončil, odcházející Šárka potichu zašeptala paní Marii: Mám pocit, že jsme si do oka nakonec trochu padly, co vy na to?
Ale drahoušku, to víte, že ano, odpověděla maminka a objala ji tak pevně, že Vašek pochopil, že jeho srdce už má dvě ženy, které ho budou vždy držet na správné cestě.
A na stolku po nich zůstal drobeček větrníku malý zbytek večera, na který se nezapomíná.
