Když ho našli, všichni se odvrátili. O dva roky později o něm píší v Americe i Japonsku.
Jana vyšla na zahradu natrhat kopr k obědu a najednou se zarazila. U kompostu, těsně přitisknutá k sobě, naříkavě mňoukala dvě maličká koťata. Jedno vypadalo silné a chlupaté, ale druhé… Žena si klekla a opatrně vzala slabé kotě do náruče.
Pane Bože, co se ti stalo, chudáčku?
Očka kotěte byla téměř celá zalepená hnisem, seděla tak blízko u sebe, až se zdálo, že příroda prostě nezvládla mezi nimi udělat místo. Tělíčko se drobně třáslo, srst byla zacuchaná a zplstnatělá do chuchvalců. Sestřička vedle vypadala jako úplný opak: baculatá, čistá, s dokonalými proporcemi zkrátka malá kočičí princezna.
Jana mlčky donesla z domu lékárničku, vytáhla oční kapky a začala opatrně čistit tvářičku vatovým tamponkem namočeným v teplé vodě.
On to zvládne. Určitě to zvládne.
První týdny se proměnily v nekonečné kolotoče návštěv veterinářů. Alergie na krmení, potíže s koordinací, slabé klouby zdálo se, že seznam diagnóz nemá konce. Kotě pojmenovali Hynek a i přes všechny obtíže bojoval statečně o život, každý den byl pro něj malým vítězstvím.
Podívej, jak je směšný! usmívala se Jana, když Hynek, pokoušející se umýt, nešikovně padal nabok kvůli špatně utvořeným kloubům. Hynku, ty jsi moje zázraky!
Sestřičku si noví majitelé odvedli velmi brzy krásná kočička zaujala hned na první pohled. Hynek zůstal u Jany. A kupodivu, nikdy ani na vteřinu nezapochybovala, že to tak má být.
Zhruba po půl roce, kdy už kotě zesílilo a povyrostlo, se Jana zahleděla Hynekovi do tváře. Ta zvláštní blízkost očí, která mu zpočátku spíš ubírala, teď dodávala Hynkovi výraz neustálého úžasu. Jako by pokaždé znovu objevoval něco neuvěřitelného a nemohl se vzpamatovat z překvapení.
Hynku, víš, že máš obličej člověka, který zapomněl vypnout troubu? zasmála se Jana, fotíc další ze série snímků.
Fotografií v mobilu přibývalo. Hynek natažený v legrační póze na gauči. Hynek s výrazem věčného údivu na tváři. Hynek, jak se snaží vyskočit na okenní parapet a zase mine dokonalá koordinace mu nikdy do vínku dána nebyla.
Jednoho dne u Jany seděla její kamarádka. Když Hynek přišel do pokoje, málem se zakuckala kávou.
Jano, co to je?
To je Hynek, můj kocourek.
On… on se dívá vždycky takhle?
Vždycky. Jako by právě zjistil, že Praha není hlavní město světa.
Kamarádka vytáhla telefon a vyfotila pár snímků.
Zapiš ho do soutěže Nejdelší ocas! V našem obvodu je tento týden.
Jana jen mávla rukou. Hynek měl ocas jak ze štětce, i když na rekord to určitě nebylo. Ale proč ne aspoň se projdou a uvidí jiné kočky.
Na soutěži si Hynek získal dlouhé pohledy pořadatelů, které si mezi sebou šeptaly, zřejmě užaslé jeho nezvyklým vzhledem.
Víte, přišla k Janě slečna s tričkem s logem soutěže ten váš kocour je úplně jedinečný. Ten by měl být vidět na internetu. Natočte s ním video a dejte ho na sociální sítě.
Myslíte, že by to někoho zajímalo?
Jsem si jistá.
Doma Jana dlouho zírala na mobil a přemýšlela. Pak se podívala na Hynka, který seděl, jak měl ve zvyku, trochu nakřivo, s očima dokořán, jako by právě objevil záhadu existence.
Tak pojďme to zkusit, Hynku, třeba se dočkáme slávy.
První video vidělo tři sta lidí. Druhé už tisíc pět set. Ale třetí…
To třetí otočilo vše naruby.
Jano, to vidíš?! vletěl Martin, můj muž, do pokoje s tabletem v ruce. Hynek už má sedmdesát tisíc sledujících!
Jana jen nevěřícně sledovala displej. Chvilku co chvilku blikalo nové upozornění, komentáře přibývaly přímo před očima:
To je nejroztomilejší zvíře, co jsem kdy viděla!
Jeho obličej je moje úterní nálada!
Chci stejnou kočku! Kde jste ji vzala?
Vypadá, jako by byl celý život překvapený, že je vůbec kočka.
Bylo jasné, že jedna osobní stránka nestačí. Jana založila Hynkovi vlastní profil a začala přidávat nejen fotografie, ale i příběhy z jeho každodenního života: jak honil světýlko a naboural do zdi, jak spal s pootevřenýma očima ani jeho víčka nefungovala úplně správně, jak sedával na okně a vypadalo to, že přemýšlí o smyslu života.
Sledujících přibývalo. Patnáct tisíc. Dvacet. Třicet… Čísla rostla tak rychle, že je Jana skoro nestíhala sledovat.
Brzy se v soukromých zprávách začali ozývat novináři. Nejprve místní deník, pak regionální tisk. Později i celostátní média. A tím to neskončilo.
Jano, píše ti nějaký Američan! podal mi Martin telefon. Chce rozhovor či co.
Zjevilo se, že The Mirror, velký americký magazín, chce napsat o neobvyklém kocourovi z České republiky. A za chvíli dorazily zprávy i z německého časopisu, australského webu, japonského listu.
Tak co, Hynku, jsi světová hvězda! usmála se na něj Jana a podrbala ho za ušima. Povídá se o tobě i v Tokiu, chápeš?
Hynek se na ni zadíval svým tradičně vyjeveným pohledem a převrátil se na záda, jako by byl světová sláva něco naprosto samozřejmého.
Po nějaké době přijel z Německa televizní štáb. Jana měla obavy co když se Hynek poleká kamer, ztratí se, nebude jako obvykle? Ale Hynek byl prostě svůj: seděl nakřivo, oči rozšířené, pokusil se skočit na gauč a opět o kousek minul.
Fantastisch! jásal kameraman. Je tak přirozený!
Na konci natáčení režisér Janě pevně stiskl ruku.
Děkuji, že jste toho kocoura zachránila. Díky lidem, jako jste vy, je na světě o trochu víc dobra.
Jana je vyprovodila se zvláštním pocitem v hrudi. Opravdu se tohle děje jí, tomu nemocnému kotěti, které kdysi našla u kompostu?
Večer seděla na gauči a Hynek spokojeně odpočíval na jejím klíně. Za oknem drobně pršelo, lampa v rohu vrhala měkké světlo a vytvářela v místnosti útulnou atmosféru.
Víš, Hynku, zašeptala, hladíc jej, když jsem tě našla, skoro všichni říkali, že to nemá cenu. Že nemá smysl investovat síly a peníze do nemocného zvířete. A teď o tobě píší po celém světě. Lidé se díky tobě smějí, přečkávají těžší chvíle. Tvá tvář dokáže rozesmát i v těch nejnáročnějších dnech.
Hynek začal spokojeně příst a podíval se na ni tím svým typickým pohledem jako by právě přišel na hlavní tajemství světa.
Ty jsi důkaz, že každé stvoření si zaslouží šanci. Že to, co se zdá být nedostatkem, může být výjimečnost. Že láska opravdu dělá zázraky.
Mobil znovu zabzučel další zpráva, tentokrát od litevské redakce.
Jana se jen usmála. Nikdy by ji nenapadlo, že bude dělat rozhovory pro světová média, že její kocour bude slavný širým světem a příběh o nemocném kotě z české zahrady dojme lidi v cizině. Ale to hlavní bylo jinde: Hynek žil, byl tak šťastný, jak to jeho zdraví dovolovalo, a rozdával radost tisícům lidí svým neobyčejným vzhledem. A to bylo nejdůležitější.
Děkuji ti, Hynku, zašeptala Jana. Že jsi bojoval, že jsi ukázal mně i dalším, že nikdy není nic úplně ztracené. Jen lásky a trpělivosti bývá málo.
Hynek ještě jednou spokojeně zamručel a zavřel oči. I ve spánku mu na obličeji zůstalo to jemné překvapení jako by ani on nevěřil, jak úžasně se jeho cesta nakonec vyvinula.
Někde daleko lidé otevírali stránku neobyčejného kocoura z Brna, prohlíželi jeho fotografie a v duchu přijímali jednoduchou pravdu: krása je relativní, dobrota absolutní. A právě dobrota mění obyčejné nemocné kotě ve skutečnou hvězdu, která rozsvěcuje životy tisíců lidí.
