Tak a dost, Lýdie, mezi námi je konec! Chci skutečnou rodinu, děti. Ty mi to nemůžeš dát. Čekal jsem, byl jsem trpělivý. Potřebuju syna. Už jsem podal žádost o rozvod! Máš tři dny na to, abys sbalila věci. Až odejdeš, dej mi vědět. Zatím budu bydlet u mamky. Pospěš si, musím připravit byt pro dítě a jeho matku. Ano, nediv se, moje budoucí manželka je těhotná! Tři dny!
Lýdie mlčela. Co by na to mohla odpovědět?
Dítě jí přáno nebylo a Jirka už čekal pět let. Za tu dobu tři neúspěšné pokusy.
Navštívila bezpočet lékařů, všichni tvrdili, že je zdravá. Proč se to ale nikdy nepovedlo?
Vždycky žila poctivě, zdravě. Tentokrát jí přišlo špatně v práci, museli volat rychlou, ale vše znovu skončilo neúspěchem.
Když se za Jirkou zabouchly dveře, Lýdie bezmocně dosedla na sedačku. Neměla ani sílu začít balit. A kam vůbec? Kam by šla s věcmi?
Než se vdala, žila u tety. Teta už dávno zemřela a byt její syn dávno prodal. Vrátit se na venkov do babiččina domku? Shánět si podnájem? Co s prací?
Otázek bylo víc než dost a bylo nutné je rychle řešit.
Brzy ráno někdo odemkl dveře vstoupila tchyně.
Nespíš? Dobře děláš. Jdu pohlídat, abys nevzala něco, co není tvoje.
Staré trenýrky vašeho syna určitě nepotřebuju. Budeme počítat moje věci?
Jsi drzí kousek! A to jsi bývala taková hodná, slušná, tichá. Kdo by to byl řekl. Už po prvním pokusu jsem Jirkovi říkala, že ty mu dítě nedáš.
Přišla jste mi tohle říct? Raději jen mlčte a sledujte mě.
Proč ty hrnky balíš?
Ty jsou moje. Zůstaly po tetě, památka na ni.
Teď tu bude prázdno bez nich!
To mě netrápí. Zato budete mít vnuka.
Ber si jen svoje!
Notebook je můj! Kávovar s mikrovlnkou taky, dostala jsem je od kolegů. Auto mám už dávno před svatbou, váš syn má své.
Všechno máš, jen děti ne!
To už není vaše starost. Jsem zdravá, asi to tak pánbůh chtěl.
Nevypadáš smutně! Nebylo to schválně?
Mluvíte nesmysly. I přemýšlet o tom mě bolí.
Lýdie se rozhlédla. Z jejích věcí zůstalo už jen pár drobností kartáček, kosmetika, pantofle
Na něco důležitého zapomněla. Tchyně jí rušila.
A pak si vzpomněla stará porcelánová kočka, uvnitř malý úkryt. Nikdo o něm nevěděl, ani Jirka. Byl tam prstýnek a náušnice po babičce, bez velké hodnoty, ale drahocenné vzpomínky. Jirka to vždy pokládal za harampádí. Vyhodil je? Vždy všechno, co se mu nehodilo, dával na balkon. Lýdie otevřela dveře…
Co tam hledáš? Sbal si svoje věci a jdi! ozvala se zase tchyně. Loučíš se s bytem? Rozluč se, nic lepšího tě nečeká.
Našla kočku, schovávala poklad. Teď už může jet.
Tady jsou klíče, nashledanou. Doufám, že se více neuvidíme.
Lýdie se stavila v kanceláři, pořád byla na neschopence, ale poprosila o dovolenou.
Je nám to moc líto, ale co s projekty bez tebe? Stačí tři týdny? Ať jsi na telefonu, polovina firmy stojí na tvých radách.
Dobře. Aspoň přijdu na jiné myšlenky. Děkuji.
Potřebuješ s něčím pomoct?
Ne.
Vyřídím ti odměny a prémie.
Moc děkuji, to se teď hodí.
Lýdie ani nehledala byt, vydala se rovnou na chalupu do vesnice. Nikdo tam na ni už nečekal, babička zemřela před třemi lety, matku nikdy nepoznala zemřela při porodu.
A teď i Lýdie sama nemůže mít dítě
Po hodině jízdy stála před starým domkem. Jabloň, tulipány…
Naposledy tu byla s Jirkou na podzim, dělali si buřty, odpočívali.
Vjela autem na dvorek, klíče od kůlny měla doma.
Otevřela dveře a vstoupila ticho. Na stole špinavé hrnky a talíře. Proč to tu posledně nestačila uklidit?
Vlastně uklidila! Ale někdo tu byl!
Dva hrnky, talíře, krabice od džusu, flašky Jirkova oblíbeného sektu. Tohle není od podzimu.
Jirka tu byl. Ale s kým?
Na tom už nezáleželo
Klíč od domu měla jen ona, ale možná si Jirka udělal kopii. Asi bylo na čase vyměnit zámek.
Nový život, úklid, pak horká vana.
Chtěla ze sebe smýt všechen zmar, všechno minulé.
Když byla po koupeli, někdo zaklepal na dveře a pak na okno.
Kdo tam je?!
Je všechno v pořádku?
Ano… odpověděla, stále překvapená.
Před chalupou stál muž, kterého neznala.
Omlouvám se, asi jsem vás vyděsil. Jsem váš soused, pozoruji celý den, že jste zmizela, ale z komína jde kouř. Měl jsem obavy, jestli je vše v pořádku…
Děkuji, je to v pořádku.
Jste Jirkova příbuzná? Nedávno tu byl s manželkou… Jste sestra?
Ne, jsem skoro bývalá manželka. Vše se chystá k rozvodu.
A dům je teda váš?
Můj.
Já jsem tu jen dočasně, za rodinných okolností. Kamarád mi půjčil chalupu. Rozvod mě čeká zítra, pak už budu volný. Nevadí, jestli je u vás vše v pořádku, půjdu. Kdyby něco, jsem Ivan.
Já Lýdie. Počkejte, umíte měnit zámky?
Jasně. Řekněte kdy a zařídím to.
Čím dříve, tím lépe. Zítra koupím nový.
Nechte to na mě, koupím správný model a přijedu s ním z města.
Dobře.
Uplynuly dva týdny. Ještě týden dovolené a měla by se vracet do města. Lýdii se nechtělo hledat nový byt, už si na venkovský klid zvykla. Jirka se neozýval, jen přišel dopis s datem rozvodu. Vlastně jí to vyhovovalo. Vidět ho neměla zájem.
Byla sobota. Lýdie byla vždycky ranní ptáče, a tentokrát ji Ivan pozval na procházku k rybníku. O novém vztahu nechtěla ani slyšet, ale obyčejná procházka ničemu nevadí. Strávili hezké dopoledne a vrátili se na oběd. U Lýdiina domu stála Jirkova felicie. Zřejmě právě přijeli. Dveře auta se otevřely, vystoupil Jirka a pomáhal vystoupit těhotné ženě.
Lýdie s Ivanem byli zrovna u branky. Jirka se marně snažil otevřít dveře domku.
Co to má znamenat?
A copak tu děláte vy? Proč se někdo cizí snaží dostat do tohoto domu?
Jirka oněměl překvapením.
To je přece náš dům! vykřikla těhotná.
Vážně? Kdo vám to řekl, snad Jirka? Tenhle dům je můj, opusťte pozemek.
Jirko, kdo to je? Tvoje bývalá?! Vyhoď ji! ječela jeho těhotná partnerka.
Lýdie s Ivanem se rozesmáli. Jirka jen mlčky posadil ženu do auta a odjeli.
Veselý život ho čeká.
Aspoň mu dá dítě. Já nemohla. Třikrát to nevyšlo. Odpusť.
A já se rozvedl, protože žena dítě nechtěla…
Uplynuly čtyři roky od rozvodu. Jednou jsem Lýdii potkala její bývalou tchyni v supermarketu.
Lýdie, nemohla jsem tě poznat! Dlouho tě sleduji. To jsi opravdu ty? Ty jsi těhotná?
Ano, Lýdie si pohladila velké břicho.
Jirkovi se nevede. Narodil se mu syn, ale slabý, něco po mužské linii. Jeho žena odešla, nechala u nás dítě. A ty, sama si dítě pořizuješ?
Nejsem sama. Mám rodinu. Už musím jít, čekají na mě.
Tak… Odpusť za všechno…
Trpělivost vám přeji…
Bývalá tchyně sledovala, jak Lýdie odchází po boku Ivana, který ji podpíral a za ruku se držela malá holčička, úplně podobná své matceLýdie prošla pokladnami a vyšla před supermarket. Slunce jí jemně zahřálo tvář, za ním se skláněl Ivan s malou dcerkou na ramenou. Děvčátko jí zamávalo a rozesmálo se, když jí Lýdie dala letmou pusu na nožku.
V tu chvíli cítila v těle klidnou sílu. Cestu jí nikdo neukázal, našla si ji sama. A každý další krok, i po těch nejbolavějších pádech, znamenal nový začátek někdy v podobě úsměvu, jindy v podobě drobné ručky, která se její prstů chytí tak samozřejmě, jako by ji vždy znala.
Domů se vraceli pomalu, rozkvetlou alejí. Malá se ptala, kdy se narodí její bráška.
Už brzy, Emko. A až přijde, bude nás zase o kousek víc.
Ivan ji vzal kolem ramen. V jeho tichu a pohledu bylo vše, co kdy hledala: přijetí i domov.
Lýdie se naposledy otočila kupodivu ne k minulosti, ale k sobě samotné. Přidala krok, usmála se na Ivana a dceru a věděla, že všechno důležité už má. Někde uvnitř sebe vděčně stiskla talisman vzpomínky, které ji chránily a dovedly až sem.
Nový život nebyl začátkem ani koncem, byl prostě její. A když Emka zavýskla a rozběhla se vstříc domku pod jabloní, Lýdie ucítila čistou radost. Víc už nepotřebovala.
