Lapač snů
Zase?! Simi, Simčo! Probuď se! Nebo vzbudí malé! Drž ji! Lenka sklouzla z postele a zatřásla sestrou za rameno. Kdy už dá pokoj
Sonia se zmítala ve spánku a její tichý, úpěnlivý nářek jako by naplňoval pokoj a nutil všechny v domě se ohlédnout, jestli za zády nestojí někdo cizí.
To je jako z nějakého špatného hororu! Simona stáhla ze sebe deku, a ještě se zavřenýma očima doklopýtala k posteli své sestry.
Přikryla Sonku svou peřinou, lehla si k ní, stiskla ji v objetí a tiše začala broukat ukolébavku:
Hajaj, dádaj, spinkej, nelez ke kraji Ale! Leni! Tady žádná hajaj nepomůže! Hoří, celá! Běž pro mámu!
Lenka chvíli přešlapovala u postele, potom si těžce povzdechla a nakonec šla do ložnice rodičů. Člověk nemá na výběr Sonie je jako jejich dítě a máma by jim nikdy neodpustila, kdyby jí něco zamlčeli.
V ložnici vládl klid. Lenka natáhla ruku nad postýlku, která stála těsně u rodičovské postele, a lehce pohladila maminku po rameně.
Maminko
Oči, hnědé jako ty Lenkiny, se rychle otevřely jako by Olga snad ani nespala a její teplá dlaň zakryla prsty své dcery.
Co pak, miláčku?
Soně je špatně! Mámo, asi má horečku. Je jako žehlička!
Malý Štěpánek tiše zaplakal a Olga začala tiše zpívat, úplně stejně jako Simona nedávno:
Hajaj, dádaj
Jemně uchopila Lenkinu ruku a dala jí ji na bok brášky.
Ukolébej ho, ať neuslyší hluk. Já hned přijdu
A ani bolest v zádech, co ji včera trápila po pádu ze štaflí, jí nezabránila vyběhnout tiše na špičkách do pokoje děvčat, v naslouchání temnému klidu spícího domu.
Dům byl její pýcha. Kolikrát jim kdosi říkal, že stavbu nezvládnou Že se zbytečně dřou, že jim bude líp v bytě
Příbuzní krčili rameny, vůbec se nestyděli poznamenat:
Proboha, k čemu takový dům? Když nemáte děti!
A Olze bylo ouzko, hlava jí klesala, jako by jí někdo lhostejný k cizímu trápení tlačil ke zemi. Nemůžeš být matkou? Nepatří ti to Tak se dívej na svět zpříma? Kdepak! Jiní jsou hodnější osudu!
Kolikrát viděl Jaroslav svou ženu, jak smutní po takových slovech, a vždy ji objal, tiskl ji k sobě a podivoval se, jak přesně její tvář zapadne do prohlubně na jeho rameni. V těch chvílích byli jedno tělo a jedna duše, cítili nejen vzájemný dotek, ale i nevyřčené myšlenky druhého. Nebylo možné, aby jeden něco pocítil, aniž by to druhý nepoznal.
Nesmíš to řešit! Nevsímej si jich! Oni nic nevědí!
Ale Jarko, však mají pravdu Děti už nebudou
Ještě se uvidí! Jaroslav zatínal zuby ze zlosti na ty, kdo se opovážili jeho ženu zranit, a přísahal si, že pro ni udělá všechno, aby její sen splnil.
Zdálo se, že je vše možné, když člověk má peníze, žije kousek od Prahy. Ale jedna klinika, druhá, třetí Odmítali všude. Lékaři jen krčili rameny:
Zázraky dělat neumíme.
A Olga opět schovávala oči, teď už i před Jaroslavem, netušíc, jak mu říct to, o čem už dávno považovala za jasné. Až když začal mluvit o stavbě domu, osmělila se.
Se mnou ne, Jarko Víš, že tě miluju Ale ty máš právo na úplnou rodinu. Pokud ti nemůžu dát dítě, tak Podávám žádost o rozvod.
Jen to zkus! Jaroslav ve vzteku bouchnul hrnkem o stůl, pálil si o ucho prsty. Olgo! Vzpamatuj se! Jsem obyčejný chlap pokud něco řeknu, platí to! Tvoje matka asi zase nebude spokojená! Do čeho se to vdala! Za takového burana! Nevím sice, jak to hezky říct, ale posílám tě někam? To radši ne! A kdo ti řekl, že tě pustím? Bože odpusť, bláhová ženská! Jiné slovo mě nenapadá, ty je umíš vymýšlet líp než já.
Já?! Olga poprvé zvedla oči a málem zapomněla, že chtěla brečet.
Kdo jiný? To ti to napadá říci? Já tě potřebuju! A děti Když budou, dobře, a když ne Takový je náš osud. Ne všem je dáno být rodiči
Rozhovor Olgu sice úplně neuklidnil kdoví, chlap je teď mladý, silný, ale později si stejně uvědomí, co mu chybí Ale Jaroslav trval na svém. Na ženu, která se mu stala radostí, čekal dlouho.
Manželství s Jaroslavem bylo pro Olgu už druhé.
První svatba, v devatenácti, byla hlavně cestou ven z matčina dohledu a výčitek. S matkou Lydií Stankovou byly vztahy těžké. Lydiina láska byla nestálá chvíli dceru vynášela do nebes, chlubila se jí, chvástala, jaká je, ale vzápětí, jako by uvnitř maminky škubali čerti, byla Olga všem pro smích i kruté kritice.
Jak mě něco takového mohlo potkat! Olgo! Někdy na tebe koukám génius! A jindy Co ti v hlavě šrotuje, dítě?!
Odpověď by ráda dala, ale místo toho dívka jen skláněla hlavu a v duchu dumala, jak milovat člověka, který na ni neustále křičí
Kdyby se jí někdo zeptal, zda má mámu ráda, řekla by bez váhání: Ano! Jak by neměla! Ale s věkem pochopila, že ani VŠ ani dobrá práce, ani spoustu kamarádů nedělají člověka laskavým. Její matka dokázala ohromit, přitáhnout si lidi, byla vzdělaná, výmluvná ale vlastní dceru nikdy nepochopila.
Mami, proč mě nemáš ráda? otázala se Olga týden před svatbou, když matka uviděla její svatební šaty a ušklíbla se, kde to prý vzala tu hadrárnu.
Olga si je vybírala měsíc, byla si jistá, že strohý styl nikomu nevadí, ale slova se jí vykutálela z úst sama.
Mami! Odpověz! Nerozumím! Jsem tvé jediné dítě. Tati jste žili v pohodě. Co je se mnou špatně?! Proč jsi ke mně tak zlá?
Nemluv blbosti!
Jaké blbosti Všechno je u mě špatně
Tak to zkus správně! Přestaň mi drásat nervy! Vydej se, což chceš, ale nechci tvé rozhodnutí schválit je to tvoje volba. Až pochopíš, že jsem tě nevarovala, nestěžuj si! Chceš abych všechno schvalovala? Prosím tě, osud od této povinnosti! Matka není od toho, aby pořád líbala na čílko! Občas musí i pokárat.
Občas
Přestaň! Když budeš mít děti, pochopíš!
A co pochopím, mami?!
Jak těžké je někdy milovat dítě! Dát mu najevo, že je ti drahé! Snad jsem pro tebe málo udělala?!
Nejde o to
Tak o co?! Otec měl jen své zájmy, já tě vychovala, holčička je přeci záležitost matky. Kdyby byl syn
Tehdy Olga pochopila, co je v jejich rodině špatně. Po konzultaci s tetičkami jí došlo, že rodiče vždy toužili po dědici a její příchod vnímali spíš jako zklamání.
Panebože, to je jako ze středověku! chodila později po podzimním parku, snažila se tu myšlenku vstřebat. Chlapec a dívka Nesmysl! Až budu mít děti, nikdy je nebudu dělit na lepší a horší. Doufám Proč to tak je? Jak to změnit? To je nutné?
Svatba byla pyšná a bezduchá. Olga se dusila v těsném korzetu už ne tak milovaných šatů, a matka v očích okolí zářila štěstím.
No není to nádhera, holčičko? Jste nádherný pár! Jsi šťastná?
Jednoznačně odpovědět Olga nemohla. Kývla, hledala pohledem kamarádku, ale bála se komukoliv přiznat, že jí není do smíchu. Už by jen slyšela další kritiku na svůj výběr. Ten den měl být, podle všech pravidel, nejšťastnější, a ona si ho už dál kazit nechtěla.
Manželství nemělo dlouhého trvání. Po neúspěšném těhotenství manžel vše sbalil a odešel, aniž by čekal na Olžin návrat z nemocnice.
Byt, co koupili její rodiče, osiřel a matka vesele řídíc, brala dceru domů:
Proluftujem ho, Olinko! Ty se k nám vrátíš! Dost! Už ses vydováděla. Teď zpátky ke studiu, práce, a my ti najdeme vhodného manžela. Vážné věci nemáš nechávat na dětském výběru. Ta chyba bude mít svou cenu!
Olga mlčela. Hádat se s matkou nemělo smysl, ale večer šla za otcem.
Tati, aspoň jednou mi pomoz. Prosím, nech mě bydlet samostatně. Bolí to
Ten ji na rozdíl od maminky vyslyšel. Bez diskuze jí určil peníze na živobytí a přikázal Lydií se neplést.
Tak jsem to rozhodl.
Matka výjimečně neprotestovala. Jen jednou, když Olga po čase začala pracovat na částečný úvazek, a odmítla rodičovskou podporu.
Nech jí připlácet. Ona si stejně nic nevydělá. Když nechce, dej jí peníze stranou. Ať je má. Mně se uleví.
Olga dokončila školu, povýšila, ale soukromě to dál drhlo. Nebyla ošklivá, zato jí chyběla ta jiskra co dokáže zapálit oheň. Spíš doutnající uhlík, z kterého je málo tepla i světla.
Důvod byl jasný: kvůli komplikacím po předčasném porodu jí lékaři oznámili, že už nikdy nebude matkou.
Ta zpráva ji zlomila. Automatem chodila do práce, jezdila občas s rodiči, ale života v ní zbylo pramálo. Okolí si toho všimlo.
Co s naší Olinkou, Lydie? zeptala se matčina sestra, paní Olga.
Ale co!
Podívej se, vždyť zeje jako socha Oči mrtvé! Je potřeba něco podniknout.
Olga netušila, proč najednou v rodině přibylo oslav. A právě na jedné setkala Jaroslava.
Nebyl však žádným ženichem taxikář, co přivezl tetičku s rodinou na zahradu, a jen překvapeně zamrkal, když vystoupila Olga v bílé kožešině a poručila:
Do Prahy!
Ten den už měla všech těch povrchních oslav dost. Dříve by ji postavili na stoličku, aby deklamovala básničku, ale teď chtěla jen zmizet i s jiným nervózním dítkem. V rodině to bylo tradicí učili děti správně dávat přízvuk, umět jíst příborem To samo o sobě by nebylo tak strašné, kdyby to nebylo důležitější než pochopení duše rostoucího člověka.
Jaroslav nekladl otázky, jen odvezl Olgu na adresu a usmál se, když zjistila, že u ní nemá peněženku.
Jejda
Peníze nejsou?
Nemám Tašku jsem nechala na chatě Klíče mám, jsem zvykla je cpát do kapsy.
Ale co, stačí, když se usměješ a jsme si kvit.
Počkej chvíli, prosím.
Jaroslav ale nečekal. Když se Olga vydala dolů, on už pryč. Dlouho stála pod obloukem, přemítala, proč jí ten osud poslal do cesty právě ho.
Doma ji čekala bouře: matka vyčítala, otec jen připomněl, aby příště dala vědět, když někam zmizí.
Jaroslav se objevil další ráno na dvoře. Olga spěchala do práce, ale nebyla překvapená, když vedle vrat stála známá bílá škodovka.
Posaď se!
Byl klidný, jistý, trochu vtipný protože Olga na podpatcích byla o hlavu vyšší.
Počkej! Olga se rozběhla domů a hned za chvíli vklouzla do auta už v kotníkových botech.
Tak se seznámili.
Olga váhala, bála se svých citů, a v rodině nebyla šance na pochopení. Ale Jaroslav měl v sobě cosi hřejivého, světelného, co jí dalo sílu risknout vše navzdory mamince
A matka? Bouřila:
Prokleju tě! Slyšíš? Přijdeš o všechno, prokleju! Olga, vzpamatuj se! Vždyť on není pro tebe!
Ale Olga už měla jasno. Poprvé věděla, co chce. O svém trápení řekla Jaroslavu dávno před svatbou.
No a co? mačkala mu v dlaních figurku plyšáka. Možná nikdy nebudeme mít děti Chápeš to?
A? Lidi se berou jen kvůli dětem? Miluju tě, Olgo. Klidně i bez dětí.
Vzali se v Praze, svatbu slavili na vsi u Jaroslavových rodičů. Olžini rodiče nepřijeli. Otec se objevil aspoň na chvilku na večer, matka ne.
S Jaroslavovou maminkou, paní Antonínou, našla Olga shodu až časem.
Tenká jsi jak stéblo! zkoumala budoucí snachu. Jardo, najez ji pořádně! Přijď, pomáhej v kuchyni, vždyť práce je tu moc! Víš co, pojď, naučím tě dělat marmeládu!
Sedíc poprvé u cizího stolu s jednoduchým ubrusem, Olga si s překvapením uvědomila, že se jí to celé líbí. Dům s tímhle teplem, lidi, co jsou otevření a upřímní, a ne kalkulují jako první rodina. Nepřemýšlela, zda ji přijali prostě ji do kuchyně, do srdce pustili. Dokonce jí svěřili rodinný recept na jahodový džem: Jarda jiné nejí, a doma se jíst má!
Jaroslavovi rodiče byli stejně laskaví. Když se Olga svěřila se svým trápením, Antonína ji objala:
Ach, děvče moje, to je smutné Ale víš co? Díky za pravdu! Kolik žen by to tajilo?!
A o dětech Paní Antonína řekla:
Není to naše starost, Boží plány neznáme! Až bude čas, radost přijde.
A další myšlenku vnukla právě ona:
Nejde-li mít vlastní děti, opatrujte si cizí. Já jsem taky byla adoptovaná a rodiče pro mě byli nejdůležitější lidi na světě.
Olga se divila, přijala to, a říkat už víc nechtěla. Postupně se dům stavěl hodně si udělali sami, Jarda si otevřel vlastní autodopravu. Olga nabírala praxi u soudu, zastupovala klienty, a když přišel čas, absolvovali kurz pěstounů a hledali své dítě.
Stačila jediná zpráva z úřadu, když Jaroslavova maminka zavolala:
Děvčata, máme tu sirotky! Naši sousedé, Záhorští, shořel jim domek, matka se jich vzdala Děti nejsou špatné, já je znám! Starší holčičky poklad! I když jste chtěli jedno, mají už předobraz třech Nejsou vám úplně cizí, často mě babičkou zovou už dávno
A tak Olga, ač nevěřícně, stala se během chvíle mámou tří dětí.
Tehdy sedmiletá Simonka a šestiletá Lenka si zvykly rychle. Řekly Olze:
Neboj se, my vidíme, že jsi dobrá.
A dvouletý Saša začal maminkovat hned, ustavičně za mámou běhal a dělal, co se řeklo.
Příbuzní nevěřili:
Panebože, Olgo! Tři a ještě cizí! Jak vám je mohli svěřit?
Jsem právnička, mami
Po takové odpovědi už další diskuse nebyla. Olze poprvé skoro praskla trpělivost:
Celý život dělám, co chceš ty, mami! Teď rozhodnu sama!
A snad právě tehdy dostala pocit, že teprve teď je dospělá.
Děti rostly, Olga pracovala z domova, starala se, Jaroslav pomáhal, a zcela se odevzdala nové roli.
Když zjistila, že je těhotná, byla v šoku. Vše přikládala únavě. Ale Jaroslav ji přinutil do ordinace:
Musíš k lékaři!
Ale vždyť to nic nebude
Pojď. Teď.
A babička Antonína v kuchyni smaží palačinky:
Poslechni muže, jsi zelená jak nezralé jablko! Jez, odpočívej!
Když lékař ukázal Olze monitor, nemohla tomu uvěřit.
To není možné To není pravda!
Řekněte to svému muži! usmál se lékař a ukázal černobílý obrázek. Pozveme ho?
Ano.
Olga brečela štěstím vysněné se stalo skutečným.
Štěpánek se narodil v zimě, a přinesl spoustu radostí i starostí. Pro starší dívky to bylo jen další dítě, hlavní byla mámě pomáhat.
Saša byl žárlivý, tulil se k Olze a patřil pouze jí.
Sašenko, máš mě! ujišťovala ho. Snažila se mu vysvětlit, že není o nic méně milovaný.
Když už to vypadalo, že si všichni zvykli, osud zasáhl znovu a do rodiny přibyla Sonia.
Byla dcerou Olžiny sestřenice Natálie. Žila daleko, na druhém konci republiky. Olga o dítěti věděla jen z vyprávění, tak ji uprostřed noci vzbudil zvonící telefon:
Olgo! Natálka už není! Jak to mohl udělat?! Teď je holčička úplně sama! S cejchem na celý život! Kdo kdy bude chtít dcerku, jejíž táta?
Mami, kde Sonia je?
Nevím! Volám ti Už to ví rodina v Plzni, zjisti, kde ji odvezli!
Za pár hodin už Olga věděla, v kterém středisku Sonia je, a za chvíli s Jardou frčeli spěšně do Prahy na nádraží.
Vše bylo složité, Sonia byla zraněná na duchu v domově trávila dlouhé dny, nerozuměla, co se stalo a bála se všeho.
Mnohokrát v noci Olga seděla na kraji postýlky, Sonku tiše hladila:
Soni, jsi doma. Neublíží ti tu nikdo. Jsem tu, sestry jsou tady Už je to dobré.
Ale její noční křik neustával strach převládal nad klidem, rodinu děsil děsivý spánek Soni.
Babi, proč se Soni ten strach drží tak dlouho? My jsme se tolik nebály
Moje holky, vy jste silné a časy nebyly lehké Ale láska léčí. Až Sonia ucítí, že je milovaná, pochopí, že domov je tu pro ni, všechno se uklidní. Trvá to, ale stojí za to
Dívky vymýšlely překvápka dárky, knížky i tričko, co si Lenka šetřila, Sonia vděčně přijala, ale trvala na tom, že jí už vše pořídili.
Pomohl Saša od babičky dostal knížku o indiánech. Hned běžel domů a ukazoval:
To je lapač snů! Uděláme ho pro Sonku! Půjde sem, do té pavučinky, a žádná zlost už ju nebude budit!
Simonka pleska rukama:
Musíme to zkusit!
Objednaly nitě a korálky, husí pera obětovala babička, zapošily se do díla.
Když pak v noci Sonka znovu procitla strachem a poprvé se vrhla k Olze:
Neodevzdávej mě!
Holčičko moje, živá tě tu chci! Nikam tě nedám!
Ani jemu?
Komu, miláčku?
Tátovi
Teprve tehdy Olga pochopila, že Sonia všemu rozumí že vše viděla, vše si pamatuje.
Pak už šlo vše v horečce volání záchranky, noční běhání s octovou vodou, do toho všichni pomáhali.
Ráno Olga otevřela oči a překvapeně koukala na dílo na stěně.
Co to je? zeptala se šeptem Lenky.
Lapač snů! Já se Simonkou jsme to dělaly, když jsi spala. To Sášek vymyslel, četli jsme v jeho nové knížce.
A k čemu?
Chrání před zlými sny. Ale myslím, že Sonka už jeden má totiž tebe. Celou noc tě držela za ruku a nekřičela. Takže jsi vyhnala všechny její zlé sny, ne?
Možná A víš, co je ještě?
Co?
Že těch lapačů má hned několik. Ty, Sima, Saša, táta, já, babička, děda
Spousta!
Z kuchyně už volá Sášek, že je oběd. Babička Antonína se objeví ve dveřích s nejmladším vnoučkem na ruce, všechny posílá na jídlo.
Vám přinesu, jak se má?
Olga sevře Sonku do náruče a usměje se:
Už není horká
Tak je dobře! Víš, dítě potřebuje hlavně lásku a domov, kde je bezpečí. Zbytek uzdraví čas. A co tohle?
Lapač snů. Holky ji chtěly chránit.
No nic, láska už je, dům taky. Zbytek je čas, Olgo, ten vyléčí všechno.
A Olga tiše pohladí Sonku, odfoukne poslední stín a vzdychne:
Běž, už jsi naše
Z kuchyně zní dětské smíchy, odpoví jim babička, přidá se i Lydie, ozve se troubení auta, přijel Jaroslav, a Olga se v duchu usmívá. Všechno je, jak má být. Všichni doma, všichni její.
A možná Možná tu někdo ještě chybí. Ale kdo ví Čas ukáže.
