Když bylo Janě dva roky, žila v kojeneckém ústavu. Přijela jsem fotit děti. Dali mi ty nejproblematičtější k nafocení. Vešla jsem do její skupiny a uviděla holčičku s vážným, strhaným, starým obličejem. Jaké nehezké dítě, pomyslela jsem si. Ale pak jsem ji začala fotit a uviděla jsem ji. Sk skrze tu nehybnou, smutnou masku jsem zahlédla jejího ducha. Ožila.
Je těžké zachytit pohled deprivovaného dítěte. Tahle podivná holčička se dívala přímo do objektivu. Bez pohnutí.
A najednou jsem spatřila její duši. Osamělou, neuvěřitelně osamělou. Trpící. Ani ne doufající prostě to první okamžik v jejím životě, kdy si jí někdo všiml. Všiml si duše odmítnuté, všemu rozumějící. Stejné, jako mám já. Pak odvrátila oči. Naplnily se slzami.
Poprosila jsem vychovatelku: Vyprávějte mi o Janě, potřebuji napsat text. Co o ní chcete vědět? odvětila vychovatelka. Co umí, co říká? Nic neumí. Nic neříká. Jen sedí v rozštěpu a houpe se až na zem. A když se houpe, naříká. O ní není co vyprávět. Ona je žádná.
Dva měsíce před tímto setkáním nám zemřela nejmladší dcera.
Náš krásný život narazil v plné rychlosti do kamenné zdi a přestal existovat. My jsme zůstali. Žili jsme v nějakém jiném světě. Ve světě PO TOM. Chodili, mluvili, jedli, snažili se před dětmi skrývat zoufalství, abychom je nevyděsili. Aby měly aspoň nějakou naději, kterou jsme sami téměř neměli. Říkala jsem si: Dokáže mě ještě něco někdy potěšit? Jela jsem na focení a plakala v autě. Pak jsem vystoupila, otřela si tvář sněhem a šla, tvářila jsem se jako obyčejný člověk. Mluvila jsem normálním hlasem, usmívala jsem se. Ale bylo to falešné.
Nechtěla jsem žádné dítě místo naší dcery. Jen jsem chtěla nějak přežít. A teď ta Jana se svým osaměním a beznadějí. Přitom jsem už viděla stovky dětských osamocení, děti, které čekají. Ale tahle, jakoby speciálně vybrala klíč k mému srdci
Doma jsem řekla svému zlatému manželovi: Nevím, jak s tebou o tom mluvit, nevím, co to se mnou je fotila jsem jednu holčičku a nemůžu na ni přestat myslet Podívej se, nechceš o ní aspoň uvažovat? A Ondřej odpověděl: Uvědomuješ si, že nejsi úplně při smyslech? Jaké holčičky? Sotva přežíváme.
Ano, nejsem v pořádku. Ale asi už nikdy nebudu. Musím se naučit žít, jak to je.
Přijeli jsme do kojeneckého ústavu. Podívat se na Janu. Vychovatelka ji přivedla. Byla maličká, se stejným zkřiveným obličejem, sotva klopýtala jako krab. Pod nosem jí visela zelená šňupka. Bože, jak je ošklivá, pomyslela jsem si. Něco jako nepodařený zárodek člověka. Proboha, co jsem na ní viděla??
Jana sáhla na hračku, kterou jsme přinesli, sedla si na zadek, roztáhla nohy a začala se houpat, rychle a energicky, čelem až k zemi.
Zatímco se houpe, hlavní lékařka nám povídá:
Pani Ladislavo Borisiová, tohle dítě není ani s lehkou mentální retardací! Je to hluboká mentální retardace! Nějaký vývoj nečekejte. Předáme ji do péče sociálních služeb. Chápete? Dítě hluboce postižené, neobnovitelné. Velmi si vás i vašeho manžela vážím, ale toto je SOCIÁLNÍ ODDĚLENÍ. Už sedmkrát ji tady odmítli. Nic neumí, nedělá, co má podle věku dělat. Jen sedí v rozštěpu a houpe se. Říkáme jí Bartošová.
V tu chvíli můj muž, na kterého jsem se celou dobu bála podívat, řekl: Víte co, nám se ta holčička líbí. Vezmeme si ji.
Později jsem se ho ptala: Proč jsi to řekl?? Vždyť jsi nechtěl? A Ondřej odpověděl: Pochopil jsem, že ji musíme zachránit. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Adoptovali jsme Janu a opustili ústav v mírném rozčarování okolí.
Jana byla v hluboké depresi. Nevěřila světu. Svět byl nebezpečný a zrádný. Svět si jí dva roky nevšímal a nemiloval ji. Dva roky nemohla svět ničím ovlivnit. Neuměla prosit. Neuměla si hrát. Všechno ničila a lámala. Všeho se bála, houkala, houpala se. Ječela k zástavě dechu. Jedla jenom pyré. Sotva chodila, bála se vody, nočníku, táty, výtahu, větru, auta
Uvnitř mě kvílelo moje smutnění. Navenek kvílela Jana. Vím, proč se naprosto nedoporučuje brát dítě ve chvíli vlastní ztráty. Nemáš na to sílu. Všechna síla jde na to, abys sama nesklouzla do nevratných kousků. Ale na dítě je sil potřeba moc. Moc. Někde je musíš najít. Já čerpala sílu z našeho neštěstí.
Říkala jsem si: Jak je tvé neštěstí malé ve srovnání s jejím zoufalstvím. Ty jsi přišla o dceru. Ale máš ještě syna, dceru, manžela, maminku, přátele, milovanou práci, domov. Jana nikdy neměla nic. Vůbec nic. Je jí mnohem hůř.
Víte, v co se proměnilo to třaslavé, smutné, zlomené, nekonečně kvílející, depresivní stvoření, které jsme přivedli domů v stavu ztracené mysli?
To stvoření se stalo naší úžasnou dcerou Janičkou. Pohádku vyprávět je snadné, ale zažít trvalo roky Doma je už devět let.
Jana je tím, čím byla od Boha veselá a lehká, šibalská, laskavá, něžná, citlivá a velmi odpouštějící nám, krásná holčička. Chodí do běžné školy, do logopedické třídy. Věnuje se potápění. Potápění!
Říká mi: Mami, dneska jsem poprvé zvládla prodýchat se a pod vodou si vyměnit náustek Na tom místě pláču.
Teď je Jana na potápěčském táboře v Chorvatsku. Odletěla tam letadlem. Je jí jedenáct. Volá mi a krásně štěbetá: Mami, je tu nádherně, koupali jsme se, byl bouřka a moře bylo studené! Ale už se otepluje, přivezli nám nové neoprénové obleky, zítra jdeme potápět! K večeři byla ryba, dali jsme ji kočkám, těch je tu plno, víš, já ryby nemusím! Ale měla jsem bramborovou kaši. Šli jsme na výlet na horu, 13 kilometrů, málem mi upadly nohy Je tu nádherně, rostou zde vzácné stromy! Spřátelila jsem se s moc fajn holkami! Koupila jsem si krekry za ty peníze, co jsi mi dala. A podělila se s ostatními. Houpu se v houpací síti Chybíš mi!
Protože jsme ji zachránili. Zachránili jsme ji, a tím i sami sebe. Spolu, na tomto voruA pak mi došlo, že vlastně nikdy nejde jen o to, koho zachráníme my někdy je to právě ta zachraňovaná duše, kdo zacelí trhliny v nás. To, co začalo zimním pohledem přes objektiv, končí letním houpáním v síti nad mořem. Láska, která původně vypadala příliš těžká protože ta naše byla o zlomených kusech a jejina o úplné prázdnotě se mezi námi rozkvetla tak lehce, že teď táhne světlo přes celé naše dny.
Vítr, co kdysi Janě hrozivě cloumal vlasy, jí dnes tancuje kolem tváře a přináší smích. Pořád občas někde ve vteřině zahlédnu ten starý stín v jejích očích a stejně rychle jej překryje jiskra. Odpověď na otázku, co je možné, když se někdo nevzdá, má dnes jméno i hlas. A já už vím, že v životě možná nezachráníme celý svět, ale občas úplně nečekaně zachráníme jeden svět celý.
