Vyrazil jsem na zájezd do Itálie s partou důchodců, aniž bych čekal něco výjimečného pár dní procházek po památkách, nějaká ta fotka do alba, suvenýry pro vnoučata. Chtěl jsem jen na chvíli utéct od stereotypu, od samoty, která mi už pár let leze na nervy.
Myslel jsem si, že Řím, Florencie nebo Benátky pro mě zůstanou jen dalšími body v programu zájezdu. Ale ve stínu Kolosea jsem potkal člověka, díky kterému jsem si připadal zase mladý.
Stál jsem pod oblouky amfiteátru, ohromený tou mohutností stavby. Průvodce vyprávěl něco o gladiátorech, ale moje myšlenky byly jinde. V tom okamžiku vedle mě někdo s úsměvem utrousil: Zajímalo by mě, jestli i gladiátoři nadávali na vedro stejně jako my.
Otočil jsem se a uviděl jej vysoký, prošedivělý, s úsměvem, který byl povědomý i nový zároveň. Obyčejná košile, slaměný klobouk proti slunci, ale ten pohled říkal, že jsme tam jen my dva.
Dali jsme se do řeči. Jmenoval se Marek, vdovec, pár let v důchodu. Přijel sám, protože jak řekl už nechtěl čekat na lepší chvíli, kdy pozná Řím.
Povídání s ním bylo lehké, plné smíchu. U Kolosea jsme spolu seděli u kávy, vyměňovali si dojmy a já si uvědomil, že už dávno mě nikdo neposlouchal s takovým zájmem.
Další dny zájezdu byly najednou jiné. Sedávali jsme vedle sebe v autobusu, chodili společně na obědy, ztráceli se v davu turistů a nalézali pohledem jeden druhého. Bylo v tom něco nevinného, přesto vzrušujícího.
Večer, když ostatní hráli v hotelové hale karty nebo koukali na televizi, stáli jsme na balkoně, koukali na rozsvícené italské město a povídali si o dětech, minulosti i o tom, jaké to je, když najednou zase cítíš ten starý dobrý pocit lehkosti na hrudi.
Připadal jsem si jak za mlada. Začal jsem se lépe oblékat, víc se smát. Kamarádi z výpravy to na mně poznali někteří s přáním štěstí v očích, jiní možná i s trochou závisti. Ale já měl pocit, že nacházím zpátky sám sebe, tu část, kterou jsem nechal zarůst samotu a rutinu.
Blížil se konec zájezdu a s ním i otázka: co dál? On bydlel na druhém konci republiky, měl svůj život, já svůj. Spojoval nás jen tenhle týden, výjimečný a odtržený od reality. Je to vůbec dost na to, přemýšlet nad pokračováním?
Poslední den jsme vyrazili na procházku po Římě sami, bez skupiny. Seděli jsme na Španělských schodech, jedli zmrzlinu a mlčeli. Nakonec řekl: Víš, dávno jsem se necítil tak dobře jako teď. Ale bojím se, že doma vše vyprchá. Ty máš svůj svět, já svůj. Není to jen prchavý italský sen?
Nevěděl jsem, co odpovědět. Ve mně bojovala touha věřit, že je to začátek něčeho opravdového, se strachem, že jde pouze o dočasné opojení, které skončí posledním letadlem domů.
Na letišti jsme se rozloučili. Dlouhé objetí, pohled, v němž bylo jak rozloučení, tak i nevyřčený příslib. Vyměnili jsme si čísla, ale nikdo z nás nevyslovil nahlas: Sejdeme se ještě?
Dnes, když na ten zájezd vzpomínám, ani sám nevím, jak se na to dívat. Byl to pro mě sen intenzivní, krásný, ale křehký. Možná měl Marek pravdu a byla to jen iluze. Možná by ale byla škoda nezjistit, jestli mi osud neposlal druhou šanci.
A ptám se sám sebe stojí za to riskovat klidný, zaběhlý život kvůli citu, který přišel tak nečekaně? Bylo to jen krátké dobrodružství pod italským nebem, nebo začátek příběhu, který ještě neznám? Srdce se mi rozbuší už jen při pomyšlení na něj, rozum našeptává, že je to šílenství.
Možná i proto tenhle příběh píšu abych se zeptal ostatních: Má člověk po padesátce, šedesátce, nebo i později, právo otevřít se novému? Měl by raději zachovat krásnou vzpomínku, nebo sebrat odvahu a zjistit, kam až emoce mohou vést?
Dnes už vím, že někdy je třeba riskovat a dovolit si znovu žít. Třeba i jen na týden protože i ten může změnit pohled na zbytek života.
