Pojď dál, mami, čekali jsme na tebe, řekl syn Petr a snacha vzala její kabát a podala Antonii domácí pantofle. Najednou se úsměv snachy změnil na výraz obav.
Antonii vešla do pokoje za ostatními, zatímco Jana kývla hlavou směrem k podlaze a Petr si všiml totéž mokré šlápoty u dveří. Oba se na chvíli zadívali jeden na druhého, ale rozhodli se tu záležitost nechat na později.
Petr a Jana měli velkou novinu: nedávno se jim narodila dvojčata, která už trochu povyrostla, a tak se rozhodli pozvat nejbližší rodinu, aby to společně oslavili.
Antonie už byla několik let v penzi, dětem přinesla krásné pletené svetříky, které vlastnoručně upletla v obchodě by na nové věci peníze neměla. Právě proto se jí do návštěvy moc nechtělo, tvrdila, že přijde někdy příště, ale syn s Janou trvali na tom, že v takový den musí být s nimi.
Chlapcům dali jména Karel a Vojtěch; Antonii jména velmi potěšila, neboť její muž se jmenoval Vojtěch a otec Karel, takže syn dál držel rodinnou tradici výběru jmen po předcích, což Antonii hřálo u srdce.
Tenhle je celý po tobě, Jano, a ten druhý zas jako by z oka vypadl Petrovi. Vlastně už nevím, kdo je kdo, jsou jako vejce vejci, smála se Antonie, když obíhala kolem postýlky, protože chlapci vypadali opravdu stejně.
Petr s Janou se tomu srdečně smáli: babiččina radost i podivná starost nemohla nevyvolat úsměv na jejich tvářích.
Hosté se rozcházeli a Antonie se začala balit. Jana pohlédla na Petra a Petr navrhl mamince, aby u nich zůstala přes noc:
Mami, nechceš tady přespat? Je už pozdě, autobus možná pojede až ráno. Navíc bys pomohla Janě s kluky dnes je potřeba vykoupat a uložit.
Dobrá, synku, jak myslíš, usmála se Antonie.
S pomocí snachy sklízela ze stolu, umyla nádobí a všechno uklidila. Pak společně šli koupat děti. V očích babičky byla vidět čistá radost. Jana jí podala jedno z dvojčat, ale Antonie měla strach, že je chlapeček příliš malý a mohla by ho nechtěně upustit.
Mami, vždyť jsi vychovala Petra, tenkrát jsi ho taky neupustila, smála se snacha.
Ale to už je dávno, sotva si pamatuji, jak držet miminko, posteskla si Antonie.
Jana jí opatrně podala Karla, a maličký hned usnul, jako by cítil, že je v bezpečí. Sama Jana pak uklidnila Vojtíška.
Pro Antonii ustlali v samostatném pokoji, aby si mohla odpočinout, ale spánek nepřicházel. Naslouchala, jestli snad Karel nebo Vojtěch nepláče. Její bdělost ji tak zmohla, že nad ránem tvrdě usnula.
Když se ráno probudila, Jana už měla nachystanou snídani a kluci ještě spali.
Kde je Petr? podivila se Antonie, když v kuchyni uviděla jen Janu.
Mami, jen se posaď ke snídani, Petr je hned zpátky, uklidňovala ji snacha.
Za chvíli přišel Petr domů s velkou krabicí v ruce.
Mami, to je pro tebe. Otevři ji, usmál se Petr.
Antonie rozbalila krabici a spatřila v ní nové kozačky. Ani slovo nedokázala říct překvapením.
Děti, to je opravdu moc drahé, nemůžu si od vás vzít tak cenný dárek, řekla Antonie a do očí jí vhrkly slzy.
Není nic dražšího než ty, maminko. No, obuj si je a nos je ve zdraví, usmál se syn něžně.
Antonie si nové boty zkusila a nevěřícně kroutila hlavou jak děti jen věděly, že nové kozačky potřebuje? Ty staré už se rozpadly a ani na opravu nebyly. Na nové si našetřit nemohla.
Náhle jeden z chlapečků zaplakal, a babička, v nových kozačkách, které na sobě právě měla, už běžela za nimi.
Jano, jsi skvělá, děkuji, zašeptal Petr své ženě. Nebýt tebe, sám bych tomu nevěnoval pozornost.
Vždyť to nebylo nic těžkého, odpověděla Jana a objala manžela. Maminka přišla včera promoklá kosti, jen jsem viděla ty mokré šlápoty a její sešlapané boty, bylo mi to jasné. Pro nás jsou tři tisíce korun hodně, ale ještě vyděláme. Pro maminku je to nepředstavitelná částka. Tak ať jí dobře slouží.
Antonie bylo neskutečně teplo zda od nových bot, nebo ze štěstí, že je svým dětem pořád tak potřebná a důležitá.
