Pojď dál, mami, čekali jsme na tebe, říká syn Tomáš, zatímco snacha, Jitka, bere kabát a podává papuče tchýni. Najednou se jí úsměv změní v obavy ve tváři.
Hedvika vejde do obýváku, kde jsou ostatní hosté. Jitka jen krátce kývne hlavou k zemi a Tomáš si všimne toho, co ona mokré šlápoty na parketách. Vymění si krátký pohled, ale rozhodnou se zatím o tom nemluvit.
Tomáš a Jitka mají radostnou novinu. Nedávno se jim narodila dvojčata. Teď, když už děti trochu povyrostly, rozhodli se pozvat své nejbližší a tu událost společně oslavit.
Hedvika, která je už pár let v důchodu, přinesla dětem krásné ručně pletené svetříky a čepičky všechno sama vyrobila, protože na nové z obchodu neměla peníze. I proto se jí mezi své moc nechtělo, říkala, že přijde jindy, ale syn i snacha trvali na tom, že v takový den musí být s nimi.
Malé kluky pojmenovali Antonín a Jan. Hedvika měla z vybraných jmen obrovskou radost, protože její manžel se jmenoval Jan a její otec zas Antonín. Syn tak krásně navázal na rodinnou tradici, což jí zahřálo u srdce.
To je ale krásný klouček, Jitko, celý ty. A tenhle jako by z oka vypadl tobě, Tomáši! Nebo počkej, pletu si to? Jsou jak dvě kapky vody, fakt už nevím, kdo je kdo, pobíhá kolem postýlky Hedvika a smíchem rozzáří celou místnost.
Tomáš s Jitkou se smějí s opravdovým potěšením. Babčina radost i špetka nervozity jsou nakažlivé.
Hosté se postupně rozcházejí a Hedvika se také chystá odejít. Jitka se podívá na manžela a Tomáš navrhne:
Mami, nezůstaneš přes noc? Je už pozdě, třeba už autobus nejede. A mohla bys pomoct Jitce s klukama dnes je musíme vykoupat a pak uložit.
No dobře, synku. Když chceš, zůstanu, usměje se Hedvika unaveně.
Pomůže snachce sklidit po oslavě, umyje nádobí, všechno uklidí. Pak se všichni společně pustí do koupání dvojčat. V očích babičky se zračí upřímná radost. Snacha jí opatrně podává jedno miminko do náruče, Hedvika váhá má skoro strach, jak je ten uzlíček malý, že by ji snad mohl vyklouznout.
Mami, vždyť jsi Tomáše taky vychovala a ani jednou ti nespadl, směje se Jitka.
Ale to už je dávno, už ani nevím, jak držet takovouhle drobotinu, vrtí hlavou Hedvika.
Jitka jí tedy opatrně položí Antonínka do náruče a chlapec v maminčině klidu hnedka usíná. Jitka zatím tiše uspí Jana.
Hedvice připraví zvlášť pokoj, aby si mohla pořádně odpočinout. Ale ke spánku se jí stejně nechce. Poslouchá, jestli některý z vnuků náhodou nezanaříká. Ta stará žena je z nočního hlídání tak vyčerpaná, že nakonec brzy ráno tvrdě usne.
Když se vzbudí, snacha už chystá snídani a dvojčata teprve ještě spí.
Kde je Tomáš? zeptá se Hedvika překvapeně, protože v kuchyni je pouze Jitka.
Posaďte se, snídaně už bude. Tomáš tu za chvilku bude, uklidňuje tchyni Jitka.
Za pár minut už Tomáš přichází a v rukou má velkou krabici.
Mami, to je pro tebe. Otevři si to, usmívá se Tomáš.
Hedvika otevře balík a s úžasem hledí uvnitř jsou nádherné nové kozačky. Ani nemůže mluvit.
Děti, to je moc drahé, já to od vás nemůžu vzít, říká Hedvika a má co dělat, aby se nerozplakala.
Víc než ty nikdy stát nebudou, mami. Obuj si je, ať ti slouží, zašeptá Tomáš a pohladí ji po ruce.
Zkusí kozačky, slzy jí stékají po tváři. Nechápe, jak děti věděly, že nutně potřebuje nové boty. Ty staré už měla na hadry, rozlepené a na opravu nebyly na nové v důchodu nenašetřila ani korunu.
Náhle zapláče některý z chlapečků a babička, ještě v nových botách, hned k dětem běží.
Jsi šikovná, Jitko, děkuju, zašeptá Tomáš ženě, když ji objímá. Bez tebe bych na to vůbec nepřišel.
To bylo jasné. Včera přišla, nohy celé mokré, podívala jsem se na ty stopy, na její rozlepené boty a všechno mi došlo. Tři tisíce korun je pro nás hodně, ale znova si na ně vyděláme… pro tvoji mamku je to však nedosažitelné. Tak ať ty kozačky nosí ve zdraví, pohladí Jitka Tomáše a políbí ho.
A Hedvika? Bylo jí krásně teplo možná od nových kozaček, možná hlavně proto, že cítila, jak moc tu pro svoje děti znamená.
