Je mi 42 a jsem ženatý s ženou, která byla moje nejlepší kamarádka už od našich čtrnácti let. Seznámili jsme se na základce v Brně. Nebyla to žádná blesková romance, žádné motýlky v břiše nebo zamilované pohledy přes lavici. Byli jsme prostě dvě děcka, co si omylem sedla vedle sebe a pak začala trávit každý den spolu. Od začátku to bylo čistě přátelství: úkoly, svačiny, zvonění, sdílení největších trapasů a největších tajemství. Já znal všechny její kluky, ona znala všechny moje dětské lásky. Nebyly tam žádné polibky, žádné dvojmyslné vtípky, žádné narušování hranic. Doslova nejlepší kamarádi pod sluncem.
V průběhu puberty a začátku dospělosti se naše cesty rozešly. V devatenácti jsem odjel studovat do Prahy, zatímco ona zůstala doma v Brně. Ve 21 jsem měl svoji první velkou lásku a v šestadvaceti jsem se oženil ne s ní, pochopitelně. Moje nejlepší kamarádka byla i na svatbě seděla u stolu s rodinou a mávala na mě servítkem. V té době měla taky vážnou známost. Přesto jsme si volali a stěžovali si na svoje partnerské krize, řešili životní omyly a chlubili se drobnými úspěchy.
Moje první manželství vydrželo skoro šest let. Navenek vypadalo slušně, ale zevnitř to byl takový tichý dům plný sporů a chladnoucích pohledů. Moje bývalá-kamarádka věděla všechno: kdy jsme si přestali povídat, kdy jsme spali každý v jiné místnosti, kdy jsem se cítil sám, i když jsem nebyl. Nikdy mi nenadávala na ženu, nikdy mě proti ní neštvala prostě tam byla. Stejně tak i ona tehdy ukončila dlouhodobý vztah a pár let se soustředila hlavně na práci.
Rozvod přišel, když mi bylo 32. Byla to dlouhá, nákladná a hlavně vyčerpávající brněnská tragikomedie právníci, notářky, podpisy, hodně českých korun fuč. Bydlel jsem sám a začínal od nuly. A kdo stál po mém boku? No jasně, ona: pomáhala mi hledat pronájem, chodila se mnou vybírat nábytek do Ikeii, jedla se mnou pizzu na podlaze, jen abych nebyl sám. Pořád jsme si říkali kamarádi, ale začaly se objevovat věci, které tam dřív nebývaly: pohledy, které trvaly o vteřinu déle, ticho, co nebylo trapné, a žárlivost, kterou si nikdo nepřiznal.
Když mi bylo třiatřicet, po jedné večeři v mém panelákovém bytě u Lužánek mi došlo, že vůbec nechci, aby šla domů. Nic se nestalo žádná francouzská pohádka, žádný polibek při stmívání. Jen jsem tu noc nespal, protože do mě konečně praštila pravda: ona už mi není jen kamarádka. O pár dní později mi řekla prakticky to samé že jí vadilo, když slyšela od někoho, že jsem byl na kávě s jinou, že už dávno netuší, kdy se jí ty city změnily.
Trvalo skoro rok, než jsme si sami sobě přiznali, co k sobě cítíme. Zkoušeli jsme randit s jinými, přesvědčovali se, že to není láska, že jsme prostě závislí na svém povídání a humoru. Ale vždycky jsme skončili spolu: abychom si postěžovali, abychom si dali párky v rohlíku po půlnoci, abychom to všechno srovnávali s tím, co máme. Nakonec, v pětatřiceti, jsme si řekli, že to zkusíme. Byla to trošku trapná, třicátnická romance, kdy se z dvacetiletého přátelství skokem stalo známostí se strachem, výčitkami, s duchem co když ztratíme i to přátelství.
Dva roky nato jsme měli svatbu bylo mi sedmatřicet, jí šestatřicet. Žádná velká sláva na zámku, žádné dorty přes půl sálu rozhodnutí bylo klidné, vyklidněné, dospělé. Hosté říkali, že je to přece nad slunce jasné, že jsme byli od začátku jasná dvojka. Ale my sami jsme to tak neviděli: byli jsme spolu přes dvacet let, bez pletichaření a hraní si na něco. Láska přišla až poté, co jsme si někde v životě rozbili čumák, něco ztratili a pochopili, co v tom druhém máme.
Dnes jsme svoji už několik let. Nejsem naivní není to dokonalé, ale funguje to. Známe se skrz naskrz: víme, proč jsme ve stresu, čím si navzájem lezeme na nervy, jak se hádáme i usmiřujeme. Občas si říkám, že bez té zkušenosti s rozvodem bych nikdy nepochopil, co mám právě s ní. Nevzal jsem si svoji nejlepší kamarádku proto, že to bylo jednodušší. Vzal jsem si ji, protože po všech pádech byla jediná, před kterou jsem nemusel nikdy předstírat, že jsem někdo jiný.
