Představovaná kamarádka
U Terezy se už třetí den motá halda spolužáků. Holka si ve škole udělala jméno věštkyně a zkušené psycholožky. Každý touží urvat kousek její moudrosti. Číhají na ni u záchodů, v jídelně se k ní tisknou, nosí jí bonbony, sešity s domácím a jiné dary, které ale z neznámých důvodů odmítá.
Líbí se mi Honzík z 5. B. Myslíš, že bychom s ním mohli mít rodinu? zasní se spolužačka Jarmila.
Nedoporučuju. Ten Honzík vypadá mile, ale šťourá se v nose a žere holuby. Hlad mít nebudeš, ale to je tak všechno. Celý život projede v rytmu šťourání, pokrčí rameny Tereza a usrkne kafíčko, k tomu hryže loupák.
Fuj! No a co Ivan? Ten má samé jedničky a učí se na kytaru, rozplývá se Jarmila dál.
Ivan mučí kočky. Přiváže jim ke chvostu konzervu a honí je po dvorku. Bude z něj sadista a začne chlastat.
Proč to myslíš?
Vidělas snad někdy abstinujícího kytaristu? A vůbec, je ti na to brzy, užívej si volnosti kluci nikam neutečou. Radši se douč matiku a přestaň okusovat nehty, ať si nerozjedeš roupy.
Já nikoho nemám. Všichni mi říkají, že jsem tlustý, a nikam mě nezvou, Pavlík ze 4. C odstrčí zamilovanou Jarmilu tak rázně, že po lavici sjede až na druhý konec.
Ve středu se otevírá zápis na zápas. Přihlaš se u tělocvikáře. Zhubnout asi nezhubneš, ale aspoň tě nebudou posílat k šípku. A příště se svojí budoucí ženou nezacházej takhle.
Tereza vstala a odnesla tác k okýnku.
Terko, myslíš, že mám letos jít na autoškolu, nebo to nechat na příští rok? nenápadně se u výdejního okénka ptá zeměpisářka.
Paní učitelko Nováková, na autoškolu potřebujete auto, a vy máte akorát tátovu starou škodovku. Vidíte ten rozdíl?
Eh… asi jo.
Tereza protočí oči a když si utírá ruce, dodá:
Tu starou krasavici radši prodejte, kupte si kolo a šortky, za dva měsíce vás stejně odvezou jinam. Nebo si vezměte hypotéku teď jsou úroky skoro zadarmo, a třicet pět let u rodičů už není in. Říkám vám to jako odborník.
Za doprovodu udivených pohledů Tereza vyrazí do své třídy na pracovní činnosti.
Za čtyřicet minut, co spolužačky bádají nad krejčovským metrem a zápasí s jehlou, Tereza zešila doma roztržené kalhoty, zúžila sukni a háčkovala ponožky, které věnovala učitelce práce, že prý těhotné se musí udržet nohy v teple. Pracovka se hned vymluvila a utíkala do lékárny pro test. Další den si všichni ve třídě pochutnávali na čokoládovém dortu, kterým jí učitelka poděkovala.
Doma byla Tereza taky jako vyměněná. Sepsula mámu za kupovaný mletý, sama nasoukala knedlíky. Večer místo YouTubu otevřela Tři mušketýry a co chvíli se někomu svěřovala. Táta ji sledoval přes monitor a Tereza mu zase doporučila, ať nesedí tak schrbený. A taky že by mohl radši vyklepat koberec místo vysedávání na pochmurných stránkách.
Po škole už kolovaly fámy, učitelé byli na nervy, a tak povolali školní psycholožku. Sešla se celá pedagogická rada včetně paní ředitelky.
Terezko, neubližuje ti někdo ve škole? zahájil dotazy doktor s moderní bradkou a v brýlích.
Ubližuje mi představa, že na školu šly miliony a nám koupili do tělocvičny jen starého koně a dva metry lana.
Všichni stočí pohled na ředitelku, která prchá na poradu oknem.
Máš nějaké kamarády?
Přátelství, to je abstraktní pojem, natahuje Tereza líně copánek. Dneska si hraješ s Andreou na honěnou, zítra ti v kuchyni myje nádobí, zatímco ty řešíš daňové odpočty.
Počkej, jaké odpočty a jaké nádobí? Kdo ti to vykládá?
Moje kamarádka.
Vidíš, to je jádro pudla! Pozveš ji sem?
Ona tu je, prohodí Tereza naprosto v klidu, až všem v místnosti spadne brada.
My ji ale nevidíme. Jak se jmenuje?
Libuše Šimková.
Ježiši, a kolik jí je?
Sedmdesát.
A co ti ještě říká?
Že si mám čistit zuby od dásně, že pes na našem dvoře není zlý, jen má hlad a bojí se, že nemám zapomínat příbuzné. Taky že vám už pět let špatně počítají daň z nemovitosti, měla byste zajet na katastr, přepočítat to podle tržní hodnoty, ne podle tabulek.
Psycholog si to pečlivě zapisuje, poslední informaci dvakrát podtrhl.
Nakonec volali rodičům.
Počkejte! ozvalo se z telefonu tatínkovým hlasem. Tak se jmenovala moje máma! Zemřela už před deseti lety!
V kabinetu to zahučí jako v úlu, někdo šeptá modlitbu.
Deset let a nikdo se nestaví. Zarůstá to trávou, plot se kácí, Tereza si postěžuje.
No jo, chtěl jsem, ale vždycky je něco… ozývá se táta provinile.
Sezení skončilo.
Druhý den vyrazí rodina na hřbitov. Tereza babičku nikdy neviděla, znala ji jen z tátových útržkovitých historek. Hrob chvíli hledají hřbitov vyrostl na bývalém borovém lese jako houby po dešti.
Přivezla žluté tulipány a zasunula je do seřízlé PETky. Táta narovnal zábradlí, máma vytrhala plevel.
Tati, babička říká, že jsi hodný člověk, jen už jsi úplně pohřbený v práci a internetu, a proto nemáš čas ani na mě.
Táta zčervená a jen mlčky přikývne.
Řekni, že se polepšíme, pohladí dceru i vybledlou fotku na pomníku.
Teď už bude mít klid a nebude mě navštěvovat, i když mi bude moc chybět, byla fakt hrozně hodná, vtipná a moudrá.
To je pravda. Babička viděla lidem až do žaludku. Říká ti ještě něco?
Jo. Prý ta tvoje okurková dieta je naprostý nesmysl. Jestli chceš zhubnout, běž do sportovky. A že zakládat devizový účet byla blbost, máš si to příště lépe propočítat. A ten levný beton, co jsi objednal na základ pod garážTáta se rozesmál, až mu v očích zůstaly slzy. Poprvé za hodně dlouhou dobu je Tereza viděla obě tátu i mámu jak spolu stojí v zeleném chladu mezi hroby, usmívají se a jsou tady, opravdu přítomní.
Cestou zpátky si v autě povídali. O všem možném: o babičce a o starých vtipech, o tom, jaké by to bylo jet na výlet bez mobilů, bez práce, jen tak. Tereza si v duchu říkala, že je možná se svou věštkyní konec že babička odešla za světlem, protože už tu není potřeba.
Ale než usnula, pocítila tiché zamávání: Hlídej si ty, na kterých ti záleží, Terko. Moudrost je hezká, ale ještě lepší je obejmout. A mezi sny se ještě jednou usmála. Doma, kde se místo stínů objevily hlasy a smích, klidně usnula, a věděla, že všechno je, jak má být.
