Viktor dojel autem až k jedné malé české vesnici, když si najednou u silnice všiml dívky. Bylo už pozdě večer a kromě nich nebyla široko daleko ani noha. Zastavil.
Svezu vás? zeptala se dívka.
No jistě, nastupte. Tady teď skoro žádná auta nejezdí. Čekáte už dlouho?
Ano, odpověděla, a v tom se jí do očí nahrnuly slzy.
Viktor vyjel nákladním vozem na silnici, v kabině to krásně vonělo bramborovými šátečky máminými, připravenými právě na cestu.
Ačkoli byl státní svátek, Viktor dnes musel pracovat, čekala ho ještě důležitá dodávka.
Natáhl se pro další teplý šáteček, s chutí do něj kousl a zapnul si v rádiu oblíbenou českou písničku, nálada mu v tu chvíli vystřelila vzhůru.
Za tmy minula jeho tatrovka vesnici uprostřed polí, když u autobusové zastávky zahlédl ve světle reflektorů dívku, která se k němu obrátila s prosbou.
Zastavil. Dívka zjevně čekala už dlouho; přiťapkala radostně k jeho náklaďáku s úleva ve tváři.
Můžete mě svézt?
Byla promrzlá na kost.
Určitě, pojďte, nastupte si. Tady je v tuhle dobu provoz skoro nulový. Čekáte už dlouho?
Čekám fakt dlouho, zašeptala a z očí jí vyhrkly slzy.
Viktor na ni překvapeně pohlédl.
Stalo se vám něco? zapátral.
Mezi vzlyky začala vyprávět:
Jmenuji se Libuše. Dnes je Tři králové, před námi volný víkend, kolegyně mě pozvala na chalupu k jejich rodině, slibovala sváteční večeři, manžel měl péct maso, všechno parádně připravené. Jen mě poprosila, ať jí po příjezdu zavolám, že přijde na zastávku naproti obchodu.
Souhlasila jsem, protože jsem se před Vánoci rozešla s přítelem a nechtěla být na svátky sama.
Nasedla jsem tedy do autobusu, který měl jet do Mladotína. Vystoupila jsem, volala jí, řekla mi, ať si zatím dojdu do obchodu, že za chvilku přijde.
Rozhlédla jsem se nikde nic, vesnice byla tři sta metrů od silnice.
A najednou jsem všimla, že na mém autobusu byla cedulka “Maletice”. Spletla jsem si autobus, můj byl vlastně až opačným směrem. Ten bus už mezitím odjel… Volala jsem na něj, ale řidič to neslyšel. Když jsem pochopila, že byl poslední, byla už tma jako v pytli.
Nikdo kolem nejede, chtěla jsem zamířit pěšky do vsi, ale nakonec jsem se rozhodla ještě chvíli počkat a zkusit stopnout auto. Čekala jsem skoro tři hodiny…
Kdybyste nezastavil vy, nevím, co bych si počala. Děkuju vám moc…
Přejdeme si na ty, navrhl Viktor s úsměvem.
Dívka přikývla a také se pousmála.
Viktorovi byla Libuše velmi sympatická byla přirozená, pohodová, bez manýrů. Bylo znát, že je samostatná. Zastavil, otevřel tašku a povídá:
Už ses zahřála, teď je čas něco zakousnout. Moje maminka peče ty nejlepší bramborové šátečky.
Večeřeli spolu, Libuše vytáhla ze své kabely uzeninu, sýr a tabulku hořké čokolády.
Poté se uložili k spánku Libuše nahoře, Viktor o patro níže na sedadlech. Když už leželi, Libuše se tiše zeptala:
Viktore, jsi ženatý?
Nejsem.
Proč ne?
Teprve jsem potkal dívku, která se mi opravdu líbí, a ještě jsem jí to neřekl.
Chápu.
Už spi, ráno mě čeká další cesta s nákladem.
Cesta ubíhala dobře, Libuše se smála, že je to její první takové dobrodružství v životě a nakonec byla ráda, že se vůbec stalo.
Na cestě Viktor stále více cítil, že mu osud přivedl do cesty zvláštní dívku.
Když se vrátili do města, Viktor požádal Libuši o číslo.
A co ta dívka, která se ti líbí?
O tobě jsem mluvil, zasmál se Viktor. Jsi mi moc sympatická, a chtěl bych v tom našem náhodném setkání pokračovat. Pokud i ty chceš.
Taky se mi líbíš, choval ses jako pravý muž, podržel jsi mě v nouzi, byl jsi gentleman.
Na jaře se Viktor a Libuše vzali. Takové nečekané chvíle často nasměrují náš život tím nejkrásnějším směrem. Někdy stačí zahlédnout ve tmě člověka, zastavit a nabídnout pomoc a život nabere nový smysl. Skutečné štěstí najdeme tehdy, když neváháme otevřít své srdce a podat pomocnou ruku druhému.
