Dneska si musím zapsat do deníku, jaký zvláštní den jsme měli. Naši příbuzní z Plzně nás přijeli navštívit. Už dopředu dali vědět a já jsem jim v telefonu otevřeně řekla, že nemáme peníze nazbyt, že žijeme skromně. Ne že bychom hladověli, ale důchodu se není moc co smát a syn v práci také nedostává zázraky. Navštěvování se pro nás v posledních letech stalo spíš luxusem.
Když ale přijeli, nepřišli s prázdnou. Přivezli nám hodně jídla i nějaké dárky. Syn byl za všechno vděčný, poděkoval a rychle jsme to schovali bokem. Připomněla jsem jim, že jsme opravdu varovali, že tady nebude žádná hostina.
K obědu jsme měli chleba s máslem, pár sušenek a čaj. Příbuzní jedli s tváří, jakoby pokousali citron, ale mlčeli. Upřímně, bylo mi to jedno věděli, jak na tom jsme. Co jsme měli doma, to jsme dali na stůl.
Večer jsme si udělali lehkou polévku, naservírovali chleba, mazací sýr, studené maso na chlebíčky a znovu čaj. Asi čekali něco lepšího, protože se tvářili dotčeně a div se nezlobili.
Pak se mě jedna sestřenice zeptala, proč jsme jim nenaservírovali to, co přivezli. Popravdě, vůbec jsem nechápala to nám přivezli dárky, nebo jídlo na jejich hostinu? Kdyby to bylo pro ně, ať mi to řeknou rovnou dala bych to do lednice.
Chvíli mezi námi byla pěkně dusná atmosféra a nakonec druhý den ráno sbalili kufry a odjeli. Popravdě je mi to jedno, kde stráví noc. Ulevilo se mi. Už bych je u sebe nechtěla. Hlavně, že po nich zůstalo alespoň něco smysluplného: koláče, játra, pusinky, ovoce něco, co se u nás neztratí. Večer si se synem uděláme čaj, ke kterému si dáme pěkně český koláč.
