Jako malá jsem byla plná zvědavosti, kdo je můj otec. Vyrůstala jsem v dětském domově, a jeho nepřítomnost mi časem začala připadat jako něco normálního. Když mi bylo čtrnáct, potkala jsem otce svých dětí a úplně jsem přestala myslet na to, že bych svého biologického otce hledala. Život prostě plynul dál.
Později jsme se rozešli právě tehdy, téměř náhodou jako by mě okolnosti samy směřovaly k tomu, abych ho našla. Podnikám sama na sebe a jednou do mé malé firmy zavítal zákazník. Dali jsme se do řeči, rozhovor byl příjemný a úplně přirozeně jsem mu řekla, že jsem nikdy nepotkala svého otce. Nabídl mi pomoc, a my ho opravdu našli v malé vesnici někde u Prostějova, kde žil celý život.
Když jsem ho konečně viděla, zaplavila mě vlna emocí, kterou ani nedokážu popsat. Nekonečná radost. Okamžitě jsem začala dělat plány společné výlety, každodenní hovory, drobné dárky. Kupovala jsem mu oblečení, hýčkala ho, cestovali jsme spolu a vždycky jsem vše zaplatila já, nehleděla jsem na peníze ani na to, zda má u sebe dost korunek. Viděla jsem ho zanedbaného, smutného a osamělého a měla jsem potřebu dohnat všechny ty ztracené roky.
Povídal mi, jak je sám Říkal, že má děti ve vesnici, ale že mu nedovolí mít ženu, protože si myslí, že každá chce jen jeho peníze. Poprosila jsem ho, aby mě seznámil s tou ženou, o které tvrdil, že ho má ráda udělal to. Poznala jsem ji, klidná, pracovitá paní, která se o něj s láskou starala. Bylo vidět, že je to dobrý člověk. Ale otcovy děti ji odmítaly, ponižovaly ji, volaly kvůli ní policii, dělaly jí ze života peklo při každé možné příležitosti.
Jednou jsem se jí zeptala, proč to dělají. Přiznala mi, že otec má domy, pole a slušné úspory v bance děti nikoho nechtějí pustit k tělu, boje se, že přijdou o dědictví.
Pak začaly pomluvy. Prý jsem přišla, abych otce o všechno připravila. Ani jsem nenosila jeho příjmení, ale on trval na tom, abych ho přijala. Já nechtěla, nestála jsem o žádné potíže, jenže on řekl, že je to jeho poslední přání nakonec jsem souhlasila. Od té doby bylo všechno ještě horší, útoky zesílily, hádky byly čím dál otevřenější.
S otcovo ženou paní Jiřinou jsme si byly čím dál bližší. Navrhla jsem jim tichou svatbu a oni si opravdu slíbili věrnost v úplné tajnosti. Děti zuřily ještě víc na něj i na mě. Řekla jsem jim, že má právo být šťastný. Jejich manželství mělo své krize i radostné chvíle, ale když už byli svoji, pozvala jsem je na společný výlet. Do té doby jsem s tátou jezdila jen já.
Během cesty se mě Jiřina zeptala, kolik přispěju na dopravu či jídlo. Řekla jsem jí, že obvykle vše platím sama, když jezdím jen já s tátou. V tu chvíli mi Jiřina otevřela oči: Věci nejsou tak, jak jsem si myslela. Táta měl vždy dost peněz, právě proto nad ním děti drží kontrolu. Nepovolí mu, aby si něco dopřál, aby si koupil nové šaty, nebo si něco užil. Já jsem si myslela, že žije skromně, protože nemá peníze bydlel v napůl dostavěném baráku a často vypadal zanedbaně. Jenže jeho peníze spravovali úplně jiní lidé.
Od té chvíle jsem ho začala přesvědčovat, aby se nebál užít si to, pro co celý život dřel. Ale on pořád dokola opakoval, že mu to děti nedovolí. Po svatbě začala Jiřina trvat na tom, že by měl přispívat na domácnost, jídlo i běžné výdaje. Pokaždé, když chtěla jen něco malého, přišla prudká hádka. Vždycky nakonec nějaké peníze dal, ale až po velkém dramatu. Jiřina mi o všem vyprávěla a mně to připadalo naprosto fér.
Jednou, když jsme byli spolu, požádala Jiřina tátu, jestli by mohl koupit oběd pro jejího tatínka. Otec vybuchl ať si prý zaplatí sama, že to je každý den stejné, a začal křičet. Zastala jsem se jí. Zeptala jsem se, zda by se mu líbilo, kdyby můj muž odmítl dát najíst jeho otci. Řekla jsem mu, že není správné chovat se tak k ženě, která se o něj stará, vaří mu, pere a je mu nablízku. On na to, že je unavený z věčných požadavků na peníze pro domácnost.
A tehdy jsem pochopila, co mě bodlo přímo do srdce: otec byl lakomý k té ženě, která mu byla oporou, ale ke svým dětem těm, co se o něj nikdy nezajímaly a ozývaly se jen kvůli penězům byl nesmírně štědrý.
Nakonec se jejich vztah s Jiřinou rozpadl. Dnes je znovu sám. Tvrdí, že se o něj stará jedna dcera, ale všichni vědí, že živí ji, jejího muže i jejich děti. Ostatní děti mu jen volají, úkolují ho a on bez zaváhání posílá peníze. Ženě, která mu zůstala věrná, nedal nikdy nic.
Ani já už k němu nechovám ty city, co dřív. Mám ho ráda, ale není to to samé. Už ho nezvu na výlety, skoro se nevídáme. Když se já neozvu, on taky nevolá. Nedokážu být ta stejná jako předtím. Bolí mě to přiznat, protože nalezení otce bylo pro mě kdysi splněným snem a teď je to, jako by nikdy neexistoval.
