Švábi
V hlavě Marie tancovali švábi moravskou polku. Veselou, rozjařenou, rozdupávající podlahu v rytmu, který v Mariině hlavě sílil každou minutou.
Rázovali si to pomalými tlapkami, svítili si jako na karnevalu, dva kroky vpravo, tři zatleskání a vše přesně do rytmu, který tam v Mariině nitru přibýval jako lavina.
Jinak mívala Marie šváby v hlavě obvykle klidné. Tiché, způsobné, ušlechtilé, jako by prošli školením v ústavu pro správné šváby. S tou poslední vlastností si skutečně dali záležet, protože Marie na jejich chovu pracovala dlouho a s fortelem. Od přírody toho v sobě totiž moc neměla.
Babička vždycky říkala: Švábi, to je poklad! Pokud je člověk má v hlavě, aspoň to není nudný patron. Takový člověk, to je živel, a živelé to mají v životě veselejší. Nejen pro sebe Světu chybí trochu toho šmrncu v šedi všedních dní.
To o šmrncu nebyl Mariin vynález. To babička, pokroková žena osmdesátnická, tahala domů moderní slovíčka a moudrosti. I přes věk byla pořád akční, nezastavitelná.
Aby bylo jasno vlastně to byla už Mariina prababička, což ale řešil málokdo. Babičku měla Maruška jen do určitého věku, pak přišla prababička a převzala žezlo. Taková prababička, no, a? Všechna ta velká pra- nepotřebnost, zbytečné detaily.
Babičku milovala. Nejbližšího člověka neměla. Mamka se opravdu nepočítala!
Matka? Ta byla neexistuje slovo, které by ji vystihlo. Chytrá, krásná, prostě ředitelka! Ne samozřejmě školy, kam by chodila Marie, naštěstí! A to jen díky babičce, která dohlédla, že ji nedala do své školy.
K čemu by to bylo? V jejím věku stačí, když bude normálním dítětem, ne ředitelčinou dcerou. To jí zkazí pověst, a ta se někdy může hodit. Získat ji je těžší než ji ztratit, vysvětlovala babička, když s matkou debatovala bez servítků.
Babička byla dřív pro svou dceru vším. Vychovávala ji už od pěti let, když najednou zmizela její maminka babiččina dcera. Co se tehdy stalo, se Marie dozvěděla až mnohem později. Ani babička, ani máma o tom nechtěly nikdy mluvit.
Byla to nehoda, Maruško. Hloupá náhoda. Rampouch Něčí lenost, neuklizená střecha a cena? Jeden lidský život. Můžeš být ráda, že jen jeden! Tvoje máma šla vedle. Kdyby ji její Manča neodstrčila, byla bych dneska úplně sama.
Babi, a něco takového se může stát každému?
Mám ti lhát? Každému. I tobě, mně, papeži. Ale není to důvod žít ve strachu
A k čemu teda je?
Abychom žili! Každou minutu, jako by měla být poslední. Dát světu něco, co tu ještě nebylo bez nároku na protihodnotu, tolik, kolik zvládneme. Aby byl ten náš svět o něco lepší. Světlejší, Mari. Tmy je tu i bez nás dost.
Babi, to se lehko říká, ale hůř dělá.
Dobře, že to víš! Znamená to, že tvoji švábi rostou správně.
Kdo že roste?! Babi, proč zrovna švábi?!
Hmyz Maria neznášela. Motýly, včelky, ty ano. Ale švába, to by nejraději nikdy nepotkala.
Áááá, babi, šváb!
Nech ho! Třeba má děti! Babička bleskurychle trestala vnikajícího švába pantoflí a rozhlížela se, zda nejsou další.
Babi! Vždyť má děti?!
A mě zajímá, kde!
A začal neúprosný generální úklid švábí potomci neměli šanci na přežití.
Až starší Marie pochopila babička ji prostě šetřila. Věděla, že vřískat umí výborně, ale udělat něco s tím už otálela tolik, že by švábům mezitím stihl vyrůst vnouček.
Tohle věděli úplně všichni, od babičky po trenéry ve sportovní gymnastice.
Vaší dceři by sedělo něco jiného. Je ohebná, ale má pomalé reakce. A to může být nebezpečné, když musí rozhodnout rychle. Promyslete si to, prosím.
Promyslím, řekla babička a vzala Marii do šachového kroužku.
Ten byl skvělý. Žádné honění. Mohla přemýšlet, jak dlouho chtěla, a ještě ji za to chválili! Není divu, že tam Maruška zůstala dlouho.
Babička se pyšnila každou její trofejí. Přinášela poháry domů v ruce, a to tak, aby je sousedé viděli.
Mančo, ty jsi hvězda!
Babi, ty mě děsíš!
Proč?
Vždycky jsi mamce říkala, že hvězdy nebývají šťastné, tak já hvězdou nebudu!
Všechno jsi to nepochopila!
A babička vysvětlila, cokoliv Marie kdy potřebovala vědět upřímně, jasně, někdy způsobem, jaký by matka neschválila.
Babi, co jsi to Marii zase povídala? Dneska mě zpovídala, co znamená tahat dítě v zástěře! Vždyť jí je třináct!
A proč ne? Děti dneska dospívají dřív. Víš, co se děje v osmé třídě? Takové románky a vášně, že si připadám jak premiantka. A to jsem třikrát byla vdaná!
Marie mi nic takového neřekla
Tak jsi se jí nezeptala.
To byly debaty typické pro rodinu Smržových. Všichni tiše a spořádaně po světě, ale v hlavě jim švábi tančí kankán, že co by neřekl! Stačí si spolu sednout u čaje a je co probírat.
Babička vždycky říkala: Ničeho Marii neskrývej! Život pak vynutí bolestivější ranou. Radši ať teď ví všechno, než by pak musela klopýtat po vlastních chybách.
A tak Marie vyrůstala, občas vzpurná, občas citlivá. Matka nakonec našla štěstí, když bylo Marii šestnáct.
Téměř rok chodila Alžběta s někým, koho rodině nepřiznala. Provalila ji právě Marie, když ji s ním uviděla v kavárně. Máma, cele vdaná do rozhovoru, něžně se usmívala a to jinak nikdy nedělala. V ten okamžik došlo Marii poprvé, že její máma je pořád krásně mladá žena.
Babi, vědělas to? zeptala se doma.
Že máma někoho má? Tušila jsem.
Nechci jí překážet
Tak jí nepřekážej. Kdo by jí co provedl? Má své opory.
Babička, která právě dělala bramborové placky, se usmála a objala Marii. Líza není na to sama, děvče zlaté.
Marie věděla, že babička ví o lidech všechno. Dřív byla vyhlášená kriminalistka. Do penze zadržela dva sériové vrahy. Kontakty a vnitřní radar ji nikdy neopustily.
Přijmout Andreje, jak se ten muž jmenoval, bylo těžké. Ale když přišel domu, žádal o Alžbětinu ruku a mluvil upřímně, Marie svolila. V jeho slovech totiž nebyla žádná póza, ani faleš. A když do toho máma zazářila nezbylo než svolit.
Byla to kapitola žitípouštění. Zejména, když se narodil malý Marek. Máma, rozkvetlá víc než kdy dřív, a Marie, která si nadávala, že žárlí. Babička byla jednou tak rozhněvaná:
Špatně jsme tě vychovali!
Babi, proč?
Takovou jsem tě nečekala. Myslela jsem, že jsi dospělejší. Máš teď brášku. Nebudeš nikdy sama. My tu nejsme věčně.
Asi máš pravdu jen je to složitý
Jsi normální, neobviňuj se! Byla jsi na mámu zvyklá, teď se dělí. Ale vždyť je to dobře. Přijď, pomoz, chvilku zůstaň. Láska je o tom, že více dáš, než bereš. To je všecko.
To bylo nesedící. Marie toho řešila až dost. Přípravy na přijímačky, škola, gymnastika a pak ještě Denisa. Zkraje byli na kordy, obzvlášť po incidentu na schodech do auly.
Marie, s nápady hlavou jinde, zakopla, zvrkla si kotník, padla a slyší:
Opatrně, slečno, říká ten nejtišší kluk z paralelní třídy a podává jí její aktovku.
To si pomohl! odsekla Marie.
Sama se zvedla a odkulhala k zástupkyni. Denis jí sledoval. Když nabídli doprovod na ošetřovnu a ona odmítla, Denis pokrčil rameny a šel dál.
Jenže pak zjistila, že chce být lékař stejně jako ona. Marie nikdy problémům neutíkala, úkoly měla ráda složité.
Na vše došlo, když se narodil bráška a ona si položila otázku mohu být pediatrem, když některé děti vlastně nemám ráda?
Babi, jestli nemám děti ráda, nesmím k nim!
Ale vždyť jsi to nevěděla
Odpověď byla praxe poslala ji na brigádu ke známé Věře, která vedla dětskou skupinu v Jesenici.
Marie tam rychle našla řeč s dětmi, pochopila, že je na správném místě, a pustila se do studia naplno.
Na medicínu se nakonec dostala, ale svůj výkon hodnotila kriticky mohlo to být lepší.
Hned první den narazila v nemocničních chodbách Denisa.
Společný projekt pro děti v nemocnici je zase spojil. Když Marie nasazovala klaunský paruku, Denis zpoza jejího ramena zahudroval: To jsem nečekal tys zabloudila?
Smějící se děti, dva klauni a mezi Maruškou a Denisem poprvé zavládlo jiné napětí než předtím.
Po představení jí Denis věnoval balónek v podobě květiny: Drž, byla radost pracovat s tebou.
Pak ji pozval na kávu. Marie se dozvěděla, že Denis živí jen maminku a doučuje, aby ji podpořil.
A kolem jejich hlav tancovali stejní švábi. Tu nejlepší radu dostala opět od babičky:
Váž si těch, se kterými máš šváby jedné rasy. Je jich pár na světě. Když na takového narazíš drž se ho!
Marie se smála:
Babi, a tobě se někdy podařilo chytit toho pravého?
Jistě! Všichni tři mí muži šváby mojí krve milovali. Ale některé věci se nesejdou, ač je člověk dobrý
Jen si ještě nechala vyprávění na později, až bude Marie větší.
A nakonec babička dodala: Denis je jako ty jen lepší. Protože tě snáší!
Pozdější žádost o ruku byla přesně podle pravidel, se zásnubním prstýnkem v hodnotě tří měsíčních stipendií. Máma se rozplakala, babička tleskala s nadšením, jako kdyby nikdy neměla artritidu.
Věra, která přijela s půlkou své rodiny, také uronila slzu a v šatně Marii pošeptala: Ten je dobrý, Mari. Nepromarni ho!
Nejde to, teti Věro. Mám s ním šváby jedné rasy. Babička říká, že takové nesmím ztratit.
Věra se rozesmála a naznačila Marii karnevalový pohyb rukama, jak kdysi švábi v její hlavě tančili.
No vidíš! Ve vaší rodině je zase o živel víc. A tím je mi dobře!
A tak Maruščini švábi tancovali svou polku dál o něco šťastnější. Protože babička měla pravdu: když potkáš bratříčka svých švábů už nejsi nikdy sám.
