Nemocniční okno bylo dokořán. Ráno jej otevřela sestřička. Vzduch byl svěží, záclony se vlnily, zelená koruna stromů za oknem lahodila očím a na letní parno bylo ještě daleko.
Pavlíkovi vyndali slepé střevo. Říkali, že operace byla náročná, jen tak tak to stihli, ale Pavlík se ničeho nebál.
Nebojíš se injekcí? usmívala se ráno sestra, když z injekční stříkačky vypouštěla vzduch.
Pavlík jen mlčky převrátil tělo na bok, vstát mu ještě nedovolili.
Na koho tu chce dělat dojem s injekcemi
Dovezli ho z uličky za tržnicí. Tam to přišlo. Ne, nebyl žádný bezdomovec, vyrůstal v dětském domově. Jenže šli se s klukama z tržiště, kde si načerno přivydělávali, a právě tam ho to popadlo.
Jediné ho mrzelo: že do průšvihu zatáhl i Ládíka a malého Pavlíka Novotného v děcáku teď bude pěkný rozruch. Už včera po operaci přiběhla zástupkyně ředitelky, paní Váchová, a dělala starostlivou. Pavlík byl ještě malátný z narkózy; pamatuje si akorát její ustaraný obličej, detaily už ne.
A proč to přišlo zrovna mimo děcák? Tam už mu chybělo jen pár kroků. Ale stalo se to
Obviňoval meruňky. Na tržišti jim dali bednu nahnilých meruněk ale tak nahnilé zase nebyly, spíš sladké jako med. Tak se na ně kluci vrhli a přejedli se.
No teda, hrdino! Jak je? starý doktor s chlupatýma rukama mu prohlédl jizvu. Tu hlavní svíz už máš za sebou. Nemáš se čeho bát.
A já se ani nebál.
No vida! Statečný, že? Ale teď, kamaráde, žádné jídlo. Žádné dobroty, návštěvy zakazuju! Chvíli vydržíš, večer ti dáme trochu ovocného žahoura.
Pavlík kývl jen ze slušnosti. Věděl dobře nosit mu dobroty stejně nemá kdo. V děcáku na něj teď budou naštvaní za útěk, za to, že ohrozil vychovatele. Šli tam tajně, za plotem byla díra, a jemu zrovna cestou zpět přišel ten záchvat!
A co se týče té odvahy doktor měl pravdu. Pavlík byl prostě donucený životem. Jeho matka ho snad porodila náhodou. Asi neměla na potrat. Pavlíkovi bylo deset, ale mluvit o tom dokázal klidně, jako všechny děti z domova.
Na matku se nikdy nezlobil. Naopak, spíš jí děkoval, že ho vůbec porodila. I když se ho hned vzdala.
Do tří let byl ve “kojeneckém ústavu”, pak v dětském domově v Kolíně, později v Poděbradech. Co sám pamatuje, vždycky bojoval o svoje místo na slunci.
Vzpomíná na rvačky o jídlo v jídelně. Ačkoli venku byl klidný Husákův čas, kuchařky a vedení domova si potraviny vesele nosili domů a klidně je odváželi v kufru aut.
A to šlo rvačky i o jiné věci než o jídlo! On byl silný, prosazoval se silou. Dvakrát měl sádru na ruce, jednou kadeřnice, co je holila dohola, málem plakala, když viděla jeho hlavu jizva vedle jizvy.
A proč by měl kvůli takovým blbostem brečet? Pavlík vlastně nikdy nebrečel.
A oni ho teď chtějí strašit nějakou jizvou na břiše nebo injekcemi
Už mě rozesmáli!
Dospělým nikdy moc nevěřil. Nebyl rozkošné dítě, nebyl milý, spíš o něco drsnější, přímočarý, s vlastní hlavou.
Vachovec, nezkoušej na mě žádné triky! Jestli něco vymýšlíš, hned tě pošlu do izolace! hrozívala mu paní Váchová.
Nepřel se s ní, ale ani neměl chuť se podřizovat. Měl už dávno svá vlastní pravidla.
Na světě byl jen jediný dospělý, na kterého Pavlík často vzpomínal. Nevzpomínal na něj s city, jak děti myslívají na mámu, ale v myšlenkách s ní často rozmlouval.
Bylo mu kolem šesti, když k nim nastoupila. Ještě nebyl v tomhle domově, tehdy bydlel pod Kolínem. Kdo byla, víc nevěděl. Pamatuje si ale její jemný úsměv, modré oči, teplé ruce a vůni. Jak si ho posadila na klín a šeptala mu do ucha:
Musíš být silný, Pavlíčku. Hodně jíst, opatrovat se, poslouchat. Nebude to lehké, ale zvládneš to. Zkus to, ano?
Pak zpívala ukolébavku.
Kočičko, kočko, ocásek šedivý,
hají, hají.
Ocásek šedivý, tlapky bílé,
hají, hají.
Tlapky bílé, ouška černé,
hají, hají…
A i když si teď Pavlík připadal už dost velký, na tu jednoduchou písničku si často vzpomněl, když mu bylo obzvlášť úzko. Zavřel oči, pobrukoval si ji v duchu a v duchu cítil teplo těch rukou. Hned bylo líp.
Jednoho dne zmizela, rozplynula se, zbyla mu po ní jen ta písnička a vzpomínka. Nikdo mu nikdy nezpíval ukolébavku, nikdo ho nekolébal. Jméno její už zapomněl, v myšlenkách jí říkal maminko. I když věděl, že to byla asi jenom nějaká teta na chvíli. Ale tak rád si to představoval.
Sestřička zavřela okno, začala povlékat postel naproti. Pavlík se zaradoval být tu sám ho nebavilo.
Za chvíli ale do pokoje vjeli s lůžkem a kolem bylo plno dospělých v bílých pláštích. Nastal zmatek. Z Pavlíkova místa toho vidět moc nebylo, ale přece jen zahlédl na lůžku ležel vyhublý chlapec s ostře řezaným nosem, měl připojenou kapačku. Brzy zbyla v pokoji jen sestřička a muž v bílém plášti.
Ani muž, ani chlapec, ani sestřička toho moc nenamluvili.
Bude spát, řekla sestřička.
Dobře, děkuji.
Kdyby něco
Jasně.
Sestřička odešla, muž v saku a bílém plášti seděl u syna, podpřel hlavu rukou, nehýbal se. Chlapec spal.
V pokoji bylo teplo, ale on zůstával v saku i plášti. Pavlíka bolely záda a tak se převrátil, postel zařinčela. Muž se otočil. Mezi obočím vráska, pod očima kruhy, ale pohled měl příjemný.
Dobrý den, šeptl, jako by právě zjistil, že tu není sám.
Dobrý den, odpověděl Pavlík.
Muž se trochu usmál, zadíval se na syna. Potom si vzal židli, posadil se vedle Pavlíka.
Operovali tě?
Jo, slepé střevo.
To je dobré. Ještě nelezeš z postele?
Zatím ne.
Můžu ti nějak pomoct?
Mně nic nesmím, doktor říkal, až do večera nejíst. A co je s tím klukem? kývl hlavou ke druhé posteli.
S Tondou? muž se pousmál, Jiná nemoc. Nevadí ti, že tu budu? Rád pomůžu, kdyby něco. A kdyby někdo přišel za tebou, odejdu.
Nevadí, zakroutil hlavou Pavlík. Kdo by mu co zakazoval?
Muž ztišil hlas.
Jmenuje se Antonín, je mu jedenáct. A ty?
Pavlík, mně je deset.
Děkuju, Pavle, řekl muž, a Pavlík vlastně ani nevěděl, za co.
Další den se v pokoji dveře netrhly. K Tondovi chodili lékaři, napojovali kapačky. Otec s ním trávil noci, někdy na něj tiše mluvil, ale Toník neotvíral oči, jen občas pohnul rukou. Vypadal, že spí.
Později přijeli starý pár a mladá žena maminka Tondy. Vysoká, rovná, s orlím nosem a blonďatými kudrnatými vlasy staženými do culíku. Byla vybledlá, oči červené od pláče. Dovezli ji za ruku, posadili ke klukovi. Mluvila k němu potichu, hladila ho dětskou dlaní.
Nešlo by kluka přestěhovat? zeptal se Tondův otec lékaře, ukazoval na Pavla, trochu nervózní kvůli ženě.
Ano, dnes ho přeložíme.
Lékař si na Pavla vzpomněl, oslovil ho:
Tak co, Pavle? Bolí to?
Trochu.
Skutečně, noc byla pro Pavlíka špatná, rána bolela, bál se pohnout, dráždil ho katetr. Večeři zapomněli, nebo se nesmělo.
Zkusíme vstát. Už to půjde. Přestěhujeme tě vedle. No jen seber vůli! Sestřička odpojí hadičky.
Chtěl vstát hrozně moc, ale sestřička dlouho nepřicházela. Lidé proudili do pokoje a ven.
Teprve teď, když Tonda pořád jen spal a blízcí tiše mluvili, začal Pavlík chápat, že Toník asi umírá.
Ve dne zůstala u chlapce jeho sestřenice. Pavlík se styděl, když mu sestřička odpojovala katetr, naznačoval jí, že se cítí nesvůj, ale ta jen odfrkla:
Myslíš, že má čas se tu zajímat o tebe? Nic tě to nestojí, zvládneme to hned.
A skutečně, bylo to rychlé. Ale Pavlík si ještě chvíli užíval pocit svobody na posteli, neměl vlastní šaty, hledal je pohledem. Dívka střídavě hleděla z okna na chlapce, pořád rovnávala Tondovi peřinu, vlhčila mu rty vodou. Pavlík litoval, že zapomněl sestřičku na šaty zeptat.
Zajímat se o tebe nebude nikdo.” To sedí nikoho nezajímá.
Ale Pavlík se nakonec i přes slabost rozhodl sednout. Přikryl se peřinou a pomalu se posadil.
Dívka na něj mrkla.
Nepotřebuješ pomoc?
Ne, hlava se mu točila, opět si musel lehnout.
Za chvíli zase seděl.
Nevíte, kde jsou moje věci? zeptal se.
Nevěděla, ale slíbila, že zjistí.
Pohlídej mi chvilku Tondíka, jo?
Pavlík se snažil vstát v peřině obtočený, ale nohy se chvěly, sotva měl sílu se držet postele.
Šaty mu nakonec přinesli. Ne svoje, ale nemocniční.
Otočím se, nestyď se, řekla tiše dívka.
Posadil se na postel, natáhl si kalhoty. Všechno měl velké, v pase utáhl gumu, s tím si věděl rady. Nohavice mu čouhaly, ale shrbeně si je ohrnout nedokázal. Když se o ně zakopával, dívka to zaregistrovala.
Stůj, prosím, no teda! To ti je velké. Pojď, ohrnu ti to, klekla před něj, seřizovala nohavice s velkou péčí, až Pavlíka přepadla slabost.
Asi omdlím…
No teda! rychle ho posadila, Jsi opravdu nemocný. Jedl jsi aspoň dnes? Jak ti říkají?
Pavlík.
Já jsem Eliška. Pavlí, měl by u tebe být někdo z rodiny, ne? Nemáš maminku?
Maminka není.
Tak aspoň tatínka, nebo s kým bydlíš?
Všechno v pohodě. Už je mi mnohem líp. Jen dojdu na záchod.
Dopotácel se na chodbu, pohleděl na sebe do zrcadla. No, modřiny pod očima, rty bílé, ale jeho černé oči pořád zářily. Jedna paní vychovatelka říkala, že asi proto dostal příjmení Vachovec oči měl černé jako havran. V děcáku si vysloužil přezdívku Havran. Byl na ni hrdý.
Opláchl si tvář studenou vodou, hned bylo líp. Zřejmě Eliška zařídila přinesli mu žahour.
A kde budeš jíst příště? Zvládneš si dojít do jídelny sám.
Kam přesně?
Napravo, dolů po schodech a pak zase doprava. Když budeš mít hlad, najdeš to podle vůně, smála se ošetřovatelka.
Jemu je ještě slabo. Já mu jídlo donesu, vložila se Eliška. Zatím nic jiného jíst nemůže.
Pavlík měl energii, nechtělo se mu ležet. Tu a tam chodil po pokoji. Pozoroval Tondíka krásný kluk, skoro jako holka. Křečovitě hubený.
Umírá, viď? řekl upřímně, jak umějí jen děti z děcáku.
Eliška sebou trhla.
Nevíme. Ale… ano, Tonda je hodně nemocný. Čtyři operace měl Rodiče už jsou vyčerpaní. Já jsem teta, sestra otce. Ale občas se dějí zázraky, viď?
Nevím, řekl Pavlík a sedl si.
Přišlo mu líto Tondy. Měl všechno jako z filmu. Maminku, tátu, babičku, dědu, rodinu A stejně teď tu leží, umírá.
Neměl štěstí…
Pavlíka nakonec nepřestěhovali. Večer zase dorazil Tondův otec. Pokoj byl plný ruchu a Pavlík zaslechl, jak se baví o něm: že za celý den za ním nebyl vůbec nikdo.
Pavle, doktor mi říkal, že jsi z dětského domova? zeptal se Toníkův otec.
Jo.
Nechceš do jiné místnosti? Tonda je na tom zle…, povzdechl si otec.
Ne, tady mi to vyhovuje. Můžu zůstat?
Další dny splývaly. Pavlík dostal teplotu, přestěhovali ho do pokoje ke starším lidem, dost se tam nudil, chodíval sedět k Tondovi. Nikdo ho nevyháněl.
Propuštění kvůli horečce oddálili.
Za ten čas Tondův táta, Roman Koudelka, znal Pavlíka už docela dobře. Vyptával se, poslouchal. Nosil mu něco z Tondovy garderoby, Pavlík to přijal, byl zvyklý nosit cizí věci, pak ale podíval na Tondy.
To jsou jeho, že?
Ano
A co když to přežije?
Roman na něj upřel zvláštní pohled. V jejich rodině se neříkalo nahlas, že umírá”. Všichni to čekali, ale vyslovit to bylo nesnesitelné. O jediném dítěti se takhle nemluví.
Jednou, když řekl Roman ženě, že všechno udělali správně, vykřikla:
Proč? Proč umírá, když jsme udělali všechno nejlíp?! Jak to, že mi to má být útěchou?
Když odchází vlastní dítě, lámou se v člověku všechny síly. Jeho žena Eliška to snášela hrozně těžce. Píchali jí sedativa, ale moc nepomohla.
Co když opravdu neumře? zeptal se Pavlík.
Roman měl chuť odpovědět nejen klukovi, ale i sobě.
Bohužel, Toníček to už nezvládne, Pavle. Umírá, odpověděl pomalu.
Bolí to? Pavlík mačkal v ruce Tondovy trička, zrudl v obličeji.
Roman to chápal. Soucítí s ním, chlapec si prošel řadou dní vedle nich, musel slyšet rozhovory lékařů. Pro dítě je smrt děsivá. Tím víc pro dítě bez rodičů.
Jde to rychleji než usínání. Děláme všechno, aby ho nic nebolelo.
Ale on se ještě hýbe.
Ano, proto na něj i mluvíme. Snad slyší. Ale jistotu nemáme.
Rodina byla u Tondy v podstatě nepřetržitě. Jednou večer zůstal Pavlík s Tondou sám; Roman šel na chvíli pryč, zdržel se a ve dveřích se zastavil.
Pavlík seděl, držel Tondovi ruku a mluvil:
… a já vůbec nevím, kde je moje máma. Třeba už není naživu. Ale nezlobím se na ni. Kdyby přijela, odpustím jí. Vážně… Ty hlavně neumírej, vidíš, tvoje mamka tě má ráda. I táta. Kdybych měl takového tátu, nikdy bych neumřel. Tričko a kalhoty ti vrátím, nemusíš se bát. Mám jich stejně plnou skříň. Jen zkus přežít, statečně… Zkoušej to, pořád.
Roman zakašlal v hrdle ho píchlo. Pavlík vyskočil.
Opravdu to vnímá, stiskl mi ruku. Věřte mi!
Věřím, Pavle, věřím… Uvidíš, že slyší.
Roman i rodina čekali na konec. Toník, jediné jejich dítě, naděje a pýcha, už nebyl mezi nimi. Nemoc zjistili v osmi letech svalová atrofie. Pak srdíčko, plíce, střeva V Praze i v Brně jezdili po lékařích. I proto s ním vydrželi až do jedenácti. Toník si na nemoc zvykl, bral ji jako samozřejmost.
Tíhu nesla hlavně Eliška. Spala v nemocnicích, běhala po ordinacích, modlila se v kostelích. Roman stál u ní, ale byl muž zvládal lépe.
Síly došly, až když bylo jasné, že Toník umírá. Elišku poté léčili prášky.
Povídej mu, Pavli. On tě slyší a má radost.
Ty jejich rozhovory byly pro Romana vysvobozením, závanem života vedle chřadnoucího dítěte. Někdy stál za dveřmi a poslouchal:
Víš, jak když mi Sova v děcáku zlomil ruku, viděl jsem všechno černě. Fakt! Ale vydržel jsem. Když jsem se vzpamatoval, koukám ruka zlomená v lokti. Sova na mě čumí, čeká, že budu řvát. Já se sebral, natáhl ruku a povídám:
Čumíš, blbče? Tak si to dotáhni, bál jsem se, že začnu řvát, ale z principu jsem právě neřval.
On pak běžel za zdravotnicí. Ten byl na nervy.
Vidíš zahojilo se to. U tebe to taky bude lepší. Zlomenina je vážnější než tvoje nemoc. Tak se snaž, kamaráde, bojuj.
Toník umřel v noci. Pavlík si toho ani nevšiml, nikdo mu to neřekl. Ráno posnídal, pak nakoukl do sousedního pokoje.
Místo, kde ležel on, už zabíral jiný kluk.
A kde je? kývl na ustlanou postel, kde předtím ležel Tonda.
Nevím. Nebyl tu, odpověděl pacient.
Pavlík se rychle rozeběhl na sesternu, ale sestra nikde, nakoukl do zázemí, hledal doktora taky nikde zeptal se jiného.
Tonda! Kde je Tonda? Odvezli ho? Kam?
Toník? mladý lékař se zamračil. Rozumíš, byl hodně nemocný…
Zemřel? skočil mu Pavlík do řeči.
Lékař přikývl.
Bohužel. I to se stává.
Pavlík ustupoval ke dveřím. Teď byl naštvaný na celou nemocnici, na doktory a všechno personál.
Banda neschopných! Nespravili nic!
A jak mohl tu vztek vyjádřit?
Na chodbě uklízečka vytírala, Pavlík schválně kopl do kbelíku, voda se vylila. Uklízečka zařvala, přiběhli doktoři, sestřička.
Všichni křičeli, nadávali mu, on jen dupl do dveří, sedl si na postel a zacpal si uši.
Celá nemocnice, stovky lékařů a nikoho nenapadlo zachránit jeho kamaráda. Nikdo!
Proč byl pro Pavlíka Tonda kamarád, i když byl celou dobu v bezvědomí, sám nevěděl. Ale kamarád to byl. Pavlík mu vyprávěl svůj příběh o mamince, o tetě, co mu zpívala, o bitkách i úrazech.
Jednou v noci se Pavlíkovi zdálo, že Toník sedí, usmívá se smutně. Pavlík k němu běžel, chtěl mu pomoci sednout. Ale Toník žádal, aby ho nechal, jen ať si v klidu sedí. Tichým, skoro holčičím hlasem začal mluvit o sobě.
Jaký přesně byl ten sen, Pavlík už neví. Jen si pamatuje hlas Toníka. Naslouchal mu, dokud Tonda neotočil hlavu k oknu, nevylezl na parapet. Pavlík se ve snu tak bál, že spadne, až se z toho probudil.
Za oknem šuměly větve, svítila bledá luna. Tonda se zmítal, mlel rukama, zatímco jeho otec už spal.
Tehdy Pavlík náhle vstal, sedl k Tondovi, chytil jeho hubené ruce a poprvé v životě sám zpíval ukolébavku:
Kočičko, kočko, ocásek šedivý,
hají, hají.
Ocásek šedivý, tlapky bílé,
hají, hají.
Tlapky bílé, ouška černé,
hají, hají…
Od té doby si Pavlík v duchu s Tondou povídal. Ten mu vyprávěl o svém životě i výletech k moři, o tom, že má babičku i dědu a děda že je dokonce generál! O škole, o třídě, o svém pokoji, kde má vše, co si kluk může přát, a o mamince, která ho ráno budí.
Jak si Pavlík život v rodině představoval, tak mu je Tonda v jeho hlavě líčil. Někdy už byly Pavlíkovy sny fakt nadsazené nikdy totiž v žádném normálním bytě pořádně nebydlel. Znál to jen z televize.
Například si myslel, že rodiny mají postele vedle sebe v jedné velké místnosti. Každý má svůj šatník v předsíni. Každý čtvrtek je rybí den a čaj ráno všem leje máma naběračkou.
***
Zvláštní, ale když Toník umřel, Roman si najednou oddechl. Ne že by syna nemiloval, nebyl špatný táta. Právě naopak. Toník už jednou nohou v tomhle světě taky nebyl. Bez podpory by trpěl bolestmi, takhle to pro něj aspoň rychle skončilo.
Teď musel přijmout synův odchod, naučit se žít dál, uklidnit ženu.
Čím dál častěji myslel na Pavlíka.
Jistě mluvit teď o adopci nebylo vhodné, Eliška by to nepochopila. Může ho někdo nahradit? Nikdy. V obýváku mezi květinami stojí jeho portrét, žena u něj každý den sedí, zapaluje svíčky, chodí do kostela a na hřbitov. Po mimoděložním těhotenství před osmi lety už další dítě nebude.
A Pavlík nikdy nebude mít rodiče…
Bylo jasné, že je jiný, než byl Toník ukřičený, nevychovaný, očima jako havran. Ale Roman slyšel, jak mluví duši má kluk čistou.
Eliško, byl jsem dnes v nemocnici. Pavla propustili. Drželi ho tam dlouho, ale už je pryč.
Proč jsi tam zase lezl? Eliška se dívala překvapeně.
Já? Vyzvedl jsem Tondovy doklady. No, prý Pavlík udělal při odchodu pořádnou scénu když zjistil, že Tondík zemřel. Všechny obvinil!
Je to bláhový, pohodila hlavou Eliška.
To tedy je, přikývl Roman.
Nemusíš si dělat starosti. Smiřuju se s tím. Pracuj v klidu dál.
Dobře.
Ale hlavně mi nevyprávěj o klucích, ano?
Roman už se o zmínkách zdržel.
Ale sám jel o víkendu do dětského domova za Pavlíkem. Něco ho tam táhlo. Když slyšel, jak Pavlík vyprávěl o děcáku, zdálo se mu, že to tam žádný řád nemá. Ale jet tam byla chyba Pavlíka vidět nedostal, zavalen byl otázkami, dívali se na něj podezřívavě. Ředitelka k němu zrovna vřelá nebyla, ať vysvětloval, jak chtěl, že jde jen o nezávazné setkání.
Ale místo aby ho to odradilo, povzbudilo ho to. Vzpomněl si na spolužačku Terezu Smejkalovou, která dělala v centru pro osvojitele.
Rychle sehnal její adresu, druhý den za ní zajel. Povídali si dlouho. Tereza všechno chápala, litovala ho, slíbila zjistit víc o Pavlovi. Ale zdůrazňovala, že bez souhlasu ženy a samotného Pavla to nejde.
Roman byl tvrdohlavý, šel do opatrovnického úřadu, vypsal žádost o pěstounství nebo adopci. Úřednice byly nečekaně vstřícné a nabídly, že domluví setkání s Pavlem.
O ničem manželce neříkal. Ale otci a sestře Elišce ano. Eliška přijala zprávu nadšeně Pavlík jí sedl. Slíbili promluvit s Eliškou.
Eliška ale plakala vždy, když na Pavla přišla řeč.
Nenahradí mi Tondíka. Chápete to?
Nikdo nechce nahradit Sema. Je to kluk z děcáku, jsme teď také tak nějak sami Je jiný, složitý, odtažitý. Ale kdybys slyšela, jak mluvil k Toníkovi. Jak toužil, aby se Tonda probral! Ten kluk mě samotného podržel. Vnesl sem klid a jistotu… Zkusme se aspoň sejít. Prosím!
Jen na mě tolik netlač…
A to byla první ústupek.
První setkání s Pavlíkem domluvili v ředitelně. Pavlík byl strnulý, ani se nedíval do očí, ruce křečovitě svíral, skoro bělely klouby. Ani ruku Romanovi nepodal.
Byla u nich Tereza, nic neříkala, věnovala se papírům. Roman nevěděl, jak začít. Pavlík bledl, v nemocnici byl úplně jiný.
Chtěl ho obejmout a říct: Neboj se!. Roman mluvil o všem možném, jen aby nebylo ticho.
Pavlík byl tak nervózní, že setkání ukončili dřív.
Takový hrdina, a tady se bojí!
Má pocit, že k nám nechce. Vidíš? ptal se Roman zklamaně po cestě.
Mýlíš se, řekla Tereza, Touží po tom, aby vše vyšlo, opravdu. Udělá vše proto, aby byl přijatý. Bojí se, že neobstojí.
My jsme tak hrozní? ptala se Eliška.
Jste skuteční rodiče, jaké nikdy neměl. Neví, jak se k vám chovat, bojí se, že se zklame. Teď myslí jen na vás, řekla Tereza.
Domluvili se, že Pavlík přijede na návštěvu. Souhlas oficiálně ještě nedal, a Eliška pořád váhala.
Když Pavlíka Roman přivezl, seděli na kuchyni u čaje. Pavlíkovi se potily dlaně, koukal do šálku, bál se něco sníst, bouchnout hrníčkem, nebo zvednout oči ke krásné kuchyni. Tady to měl být úplně jiné, než jak si to představoval. Byl z toho všeho stísněný, dospělí mu přišli příliš blízko.
Nejvíc se bál Elišky.
Když Romanovi upadla lžička, Pavlík sebou trhl a slabě zamumlal:
To je průšvih…
Roman se hned chytil:
Průšvih, jasný! Ale to se stane Pavle, proč nejíš? Dej si brambory, najez se, vždyť jsi po nemoci!
Pavlík strčil do pusy bramboru, ale dlouho ji žvýkal, necítil se v pohodě.
No tak, brácho, uvolni se.
Pavlí, chceš vidět Toníkovu pokoj? ozvala se poprvé Eliška.
Pavlík pookřál, oči se mu rozzářily, kývl.
Vešel do pokoje a ihned zahlédl velký portrét Tondy. Trochu jiného, než jakého znal z nemocnice, otevřeného, usměvavého. Udělalo mu to dobře vidět ho tak živého, byla to velká opora. Měl pocit, že mu Tonda říká: Neboj se, jsem tu s tebou.
Hele, Tondo! Ahoj! přistoupil k obrazu, pohladil rám, koukl na Elišku: Vypadá tu trochu tlustší.
Ano nebýval tak hubený. Až nakonec…
Než umřel, viď? přímo konstatoval host, pohladil rám. Ukážete mi, jak tu žil?
Eliška nejdřív nechápala, ale šla pro fotoalbum.
Víš co, radši ne, zhluboka se nadechla. Nemůžu. Prohlédni si to sám.
Pavlík si sedl na gauč, otevřel album. Eliška ho nakonec sedla vedle něj a společně listovali.
Legrační…, super…, báječný…, komentoval Pavlík.
Všechno ho zajímalo, ptal se.
Najednou drží v ruce fotku od moře a zvolal:
Hele, moře! Říkal mi, že jste byli u moře.
Eliška zavrtěla hlavou.
Říkal? Ale on přece už dlouho nemluvil.
Pavlík zvedl oči, pochopil, že to s fantazií přehnal, ale vzdorovitě odpověděl:
Ale mně mluvil!
Eliška se nechtěla hádat. Dívala se na fotky klidně, dokonce s radostí. Konečně ji nepřepadal strach, s tímhle bláhovým klukem bylo najednou všechno snesitelnější.
Nadechla se a najednou se zeptala:
Pavlí, kdybychom tě chtěli adoptovat, šel bys k nám?
Znovu se stáhl, chvíli mlčky listoval dál.
Nevím. Tonda byl fajn. A já nejsem. Moc to neumím, no…
Eliška ho najednou objala a přitiskla tiše k sobě.
To je dobře. Tebe bychom si nevzali místo Tondy. Ale prostě jako jeho velkého kamaráda.
Pavlík se lek objímajících rukou. Ztuhnul kdo ví, kdy ho kdo naposledy objal jinak než při rvačce. Najednou cítil vůni ženy, teplo jejích rukou.
Aby se odtrhnul od objetí, dál zuřivě listoval album, a Eliška jej stále držela, jemně kolébala.
Pavlík nikdy neplakal.
Teď mu ale dojetí vhrklo do očí, až se rozplakal. Vzlykl.
Ty brečíš? Pavlíčku, ty pláčeš? Jen plač, nebo budu brečet taky. Vydrž, kluku, ty jsi přece chlap! Musíš být silný! utřela mu slzy.
Už to někdy slyšel.
Okno v místnosti bylo otevřené. Vzduch byl svěží, záclona se dmula, listí venku zářilo sytě zeleně, a z portrétu se na Pavlíka dobrosrdečně díval usměvavý Tonda.
A Pavlík najednou tichounce zašeptal:
Neznáte náhodou tu písničku? Kočičko, kočko, ocásek šedivý, hají, hají, tlapky bílé…
Slyšela jsem ji. Je to ukolébavka, viď? Chceš, abych se ji naučila?
Pavlík popotáhl nosem a kývl. Nic víc už si přát nemohl…
***
Dnes, s odstupem, kdy tohle všechno píšu, vím, že odvaha není jen v tom nebát se injekcí a bolesti. Nejvíc statečnosti potřebuje člověk na to pustit si někoho k srdci a být pro něj, když zhasíná. S Toníkem jsme byli kamarádi jen chvíli, ale jeho rodina mi dala šanci poznat, jaké to je patřit někam a já vím, že nikdy nezapomenu ani na něj, ani na první ukolébavku, kterou jsem slyšel a zpíval jinému. Proto už vím, čeho bych se měl držet: mít srdce otevřené.
