Lidé nevěří vlastním očím: pes v opuštěném domě nekrmil štěňata
Libuše Procházková se vrací z obchodu s těžkými taškami a přemítá si v duchu své starosti. Kolena zase bolí, vnučka slíbila, že zavolá, ale zase se neohlásila, a ta letošní zima je nějaká divná chvíli chumelí, pak zase močál a bláto. Myšlenky jí běží hlavou, když najednou zakopne a málem zůstane ležet na chodníku.
Ohlédne se mezi nohama jí proklouzla zrzavá kříženka. Vyhublá, žebra se jí rýsují, srst má slepenou.
Kam hrneš, potvoro? vyletí z ní.
Pes ani nezpomalí. Letí, jako by ji někdo netrpělivě čekal. V tlamě nese něco, co se tváří jako kus chleba.
Ty určitě někde schováváš štěňata, zamumlá si Libuše pro sebe. Jaro se blíží, tak se množí.
Upraví si tašku a pokračuje, ale nepříjemný pocit ji nemůže opustit. Zdá se jí, že na tom obrázku je něco špatně.
Druhý den se vše opakuje. Zase stejný zrzavý stín na dvoře, zase kus v tlamě, stejná cesta k chátrajícímu domu na konci dvora, kde dříve bydlela stará paní Boženka. Už půl roku je po smrti, dům je prázdný a ponurý.
Libuško, koukej ta tvoje kámoška je tu zas! volá z balkónu sousedka Růžena. Denně stejný rituál. Kde ona shání jídlo?
Jaké jídlo? zastaví se Libuše.
No vždyť koukej, táhne to v tlamě. Asi sbírá po popelnicích. Krmí štěňata, mateřský pud.
A jsi si jistá, že štěňata?
Co jiného? Jaro je za rohem, příroda poručí.
Libuše kývne, ale myšlenka jí vrtá hlavou. Štěňata dává to smysl. Ale něco nesedí.
Zrzavá se znovu protáhne škvírou v nakřivo stojícím plotě a mizí na dvoře opuštěného domu. Libuše zaváhá.
Co blbnu? Půjdu to zkontrolovat. Stejně to tady všichni řeší.
Opatrně proleze stejnou škvírou. Plot žalostně zaprotestuje, ale vydrží. Uvnitř je pustina: kopřivy po pás, střepy, rezavé harampádí.
Odněkud zezadu zaslechne tiché kňučení.
Libuše jde po zvuku, obejde polorozpadlou kůlnu a strne.
Zrzavá sedí u staré boudy. Před ní leží velká černá fena se šedivou mordou, připnutá k sloupku krátkým zrezlým řetězem.
Slepá.
Oči má zakalené bělavým závojem, tělo vyhublé, srst zplihlá do chuchvalců. Leží na boku, sotva dýchá.
Zrzavá jí opatrně položí chleba před čumák, ťukne nosem a čeká.
Černá nahmatá chleba a chňapavě ho žvýká. Zrzavá sedí vedle, nekroutí ocasem, jen tiše pozoruje.
Když je chleba pryč, zrzavá jí jemně olízne čumák a lehne si vedle.
Libuše nehybně hledí. Oči se jí zalijí slzami.
Bože, ona ji denně krmí. Sama hladová, a dělí se.
Netuší, jak dlouho tam stojí. Probere ji až upřený pohled zrzavé. V očích má jasnou výzvu: Tak co tu stojíš? Buď běž, nebo pomoz!
Počkej chvilku, zašeptá Libuše.
Otočí se a rozběhne se domů, tak rychle neběžela léta. Kolena protestují, bok píchá, nezastavuje se.
Doma nabere vše jedlé vařenou kuřecí, kaši, kousek salámu, miska s vodou, a zpátky.
Na dvoře stejný obrázek: zrzavá leží u slepé.
Tak, vydechne Libuše a sedne si vedle. Tady máš.
Položí kuře před zrzavou, ta ale nereaguje. Pořád sleduje jen černou.
Ty hloupá, ty musíš jíst, vypadáš kostnatě.
Libuše pochopí. Přesune maso přímo k slepé fence. Ta ožije, nahmatá a začne hltat.
Zrzavá polkne naprázdno, ale nejí. Čeká.
Až když je černá sytá, jemně vezme, co zbylo.
No vidíš… zašeptá Libuše.
Obě dlouze pijí vodu. Ona je pozoruje a stékají jí slzy po tváří.
Co bulíš? ozve se za zády hlas Růženy.
Ta stojí v otvoru plotu a valí oči na scénu.
Podívej, koho krmí, řekne tiše Libuše. Ne štěňata.
Růžena mlčí, potom těžce vtáhne vzduch do plic.
Kdo ji tu nechal?
Asi Boženka. Měla ji na řetězu. Když zemřela, pes zůstal.
Už půl roku…
Půl roku tu leží sama. Jen zrzavá ji našla. Nosí jí jídlo. Každý den.
Růžena si přisedá, pohladí zrzavou.
Chytrá jsi šikulka.
K večeru se ve dvoře shromáždí skoro celý vchod. Něco přinesou k jídlu, někdo donese staré deky. Chlapi zkouší přeštípnout řetěz, je ale silný.
Potřebuje to flexu, rozhodne strejda Jirka. Zítra ji vezmu.
Ráno přijde Jirka s nářadím. Lidé znovu stojí na dvoře.
Opatrně, Jirko! udílí rady Růžena. Ať ji nevyděsíš!
Flexa zakvičí, sprška jisker. Černá pesice se lekne a zkusí vstát.
Řetěz povolí.
Máš volno, vydechne Jirka a utře si čelo.
Libuše klekne k osvobozené fence a jemně ji pohladí po hlavě.
Tak co, půjdeš ke mně? Nakrmím tě. U mě je teplo. Zrzavou taky vezmu. Obě vás beru k sobě.
Černá fena slabě zavrtí ocasem, jako by rozuměla každému slovu.
Libuše se ji snaží zvednout, ale neudrží je těžká.
Nech to na mně, opatrně řekne Jirka, zvedne psa do náručí. Kam donést?
Třetí vchod, byt dvacet jedna.
Sousedé ustupují, když přecházejí dvorem. Zrzavá cupitá za nimi, ani na krok se neodtrhne, uši sklopené, ocas stažený.
Neměj strach, šeptne Libuše k zrzavé. Obě vás beru domů.
U vchodu už čekají obvyklé hlídkující babičky z lavičky.
Libuše, co to děláš? nevrle se ptá jedna. Zvířata taháš do bytu?
Ano, beru je. krátce odvětí Libuše.
Ale vždyť budou špinavé, zablešené! Ten smrad!
Umývám je.
A co řeknou sousedi?
Co řeknou? najednou vykřikne Libuše tak nahlas, až sama nadskočí. Půl roku tu ten pes ležel na řetězu, slepý, hladový! Nikdo si nevšiml! Jen ta zrzavá si všimla. A my? My jsme chodili kolem a nic!
Hlas se jí zlomí, těžko popadá dech. Babičky mlčí a uhýbají pohledem.
Já to nevěděla, zamumlá jedna. Boženka zemřela, na psa si nikdo nevzpomněl.
Právě nikdo! otře si Libuše slzy. Nikdo se nestaral.
Otočí se a zamíří ke vchodu. Jirka v patách, zrzavá také.
Doma Libuše rozprostře na zem starou deku, Jirka opatrně položí černou fenu.
Hotovo, oddychne Jirka. Potřebujete ještě něco?
Děkuji, zvládnu to.
Když za ním zaklapnou dveře, Libuše se opře o dveře zády. Zrzavá sedí vedle černé a dívá se na ni s očividnou vděčností, až jí sevře srdce.
Tak dobře usměje se Libuše. Seznámíme se. Já jsem Libuše. A jak vy se jmenujete?
Zrzavá tiše štěkne.
Ty budeš prostě Zrzka. A ty, obrací se k černé, budeš Bětuška. Platí?
Přinese misku s kaší a masem, postaví před Bětušku. Ta opatrně přičichne, bojí se neznámého prostředí.
No tak, vezme Libuše kousíček masa a podá k čumáku.
Bětuška ho jemně vezme z ruky.
Šikovná holka, šeptne Libuše. Jez, jez.
Krmi ji pomalu, trpělivě, po kouskách. Zrzka sedí vedle, položí hlavu Libuši do klína. V ten okamžik ví, že cítí důvěru a vděčnost.
Večer volá Růžena.
Tak co, přežívají?
Přežívají, odpoví unaveně Libuše. Spí obě.
A ty nespíš?
Nemůžu. Přemýšlím.
Nad čím?
Libuše chvíli mlčí.
O tom, že jsme někdy horší než zvířata. Pes nezapomněl na kamarádku. Ale my? Chodíme kolem každý den a nic nevidíme, nechceme vidět.
Libuše, nech toho.
Já prostě nemůžu! vyhrkne Libuše. Stydím se! Chápeš? Stydím se před tím psem!
Položí telefon, sedne si na zem vedle spících zvířat, obejme kolena a tiše pláče.
Týden uběhne. Bětuška sílí. Nejdřív pořád jen leží, postupně ale zkusí vstát na nohy nejistě, ale jde to. Zrzka ji stále střeží, jako věrný průvodce.
Ty máš ale vodiče, říká Libuše. Lepší bys nenašla.
Příběh se rychle šíří po dvoře Růžena se stará, aby každý věděl.
Slyšela jsi o Libuši? šeptají si babky. Adoptovala dvě feny!
Ano, prý ta jedna byla slepá, půl roku na řetězu.
A ta druhá ji krmila! Umíš si to představit?
No to snad není možné!
Ale je! Růžena na to koukala!
Když Libuše vodí feny ven, lidé se zastavují, někdo se usměje, někdo kroutí hlavou.
Libuše, jsi frajerka, řekne jí jednou Jirka. Jsi opravdu člověk.
Já? Kdepak, mávne rukou Libuše. Zrzka je opravdový člověk. Já jsem jen přestala chodit kolem.
Jednoho večera zaklepe na dveře mladá žena.
Dobrý den, jste Libuše Procházková?
Ano. Vy jste?
Jmenuji se Radka. Slyšela jsem, co jste udělala pro ty feny a napadlo mě… třeba bych mohla pomoct. Jsem veterinářka. Mohu se na Bětušku podívat? Zdarma.
Libuše zaskočeně:
Zadarmo?
Ano. Prostě chci pomoci. Můžu dál?
Pojďte.
Radka dlouho vyšetřuje Bětušku, pak zvedne hlavu:
Je stará. Nemocná. Očím už nepomůžeme. Ale žít může, když o ni budete dobře pečovat.
Jak správně?
Radka jí ukáže léky:
Tohle jsou vitamíny. Tohle na klouby. Tady mastička na tlapky. Vše vám sepíšu.
Co vám dlužím?
Nic, usměje se. To je pro vás. Od nás všech, kdo slyšeli váš příběh.
Libuši zas pálí oči slzami.
Děkuji.
My všichni děkujeme, Radka pohladí Zrzku.
Když Radka odejde, Libuše si sedne na gauč. Bětuška se stočí k jejím nohám, Zrzka vedle. A poprvé po mnoha letech opravdu cítí, že je na světě někdo, kdo ji potřebuje.
A to je štěstí.
