Alena Novotná je žena, jejíž roky jí pouze přidávají na eleganci a vnitřní síle.
Je už pět let vdova. Jizva po ztrátě už se zahojila, děti syn i dcera žijí ve svých rodinách, a šedesátku Alena tráví sama ve svém útulně zařízeném dvoupokojovém bytě na Vinohradech. Samota ji příliš netíží: chodí plavat do bazénu, občas zajde na výstavu, naučila se upéct francouzské makronky, které dřív znala jen z vitrín cukráren.
Jenže přesto člověk člověka potřebuje. Touží po tom mít vedle sebe někoho, s kým si může večer prohodit pár slov o novinkách, zanadávat na počasí, nebo prostě spolu v tichosti sledovat seriál, jen tak, s pocitem přítomnosti někoho dalšího.
Oldřich Svoboda do jejího života vstoupil jako postava ze starého českého filmu. Potkali se na tanečním večeru pro seniory na Žižkově. Pozval ji na valčík, na nohu jí nešlápl což je v těchto letech malý zázrak a celý večer nešetřil milými slovy, z nichž Aleně, která dlouho nezažila opravdovou pozornost, lehce zrůžověly tváře.
Bylo mu šedesát sedm, šediny, dobře oblečený, košile jak ze škrobení. Vypadal jako starosvětský intelektuál, vyprávěl, že celý život pracoval jako strojní inženýr, také ovdověl, a nyní žije se svou dcerou a jejím manželem.
Alenko, ty jsi výjimečná žena, říkával jí cestou k domu. Takové už se dnes nerodí.
Jejich románek postupoval klidně, pomalu, ale s upřímnou něhou: procházky, kavárny, zmrzlina v Ovocném Světozoru, dlouhé hovory po telefonu. Oldřich byl galantní, nikdy si nestěžoval na bolístky ani nechtěl půjčit peníze pro Alenu dost důležitý signál úcty.
Po měsíci přišla chvíle, na kterou v skrytu duše čekala. Oldřich ji pozval k sobě domů na večeři s tím, že pozná jeho dceru.
Moje Jitka se už těší, až tě pozná, říkal něžně. Tolik jsem o tobě mluvil. Přijď, posedíme jako rodina.
Alena se připravovala skoro jako na maturitu: vlasy vlnila, oblékla ty nejlepší šaty ze skříně.
Oldřichův byt byl velký třípokojový v secesním domě kousek od Letné, stropy s původními štuky, ve vzduchu vůně starých knih a trochu napětí.
Dveře otevřela Jitka. I když jí bylo třicet, působila starší široká ramena, výrazné čelisti a přímý, hodnotící pohled, jako by právě zjišťovala čerstvost klobás v řeznictví.
Dobrý den, pozdravila bez úsměvu. Pojďte dál. Táta už hodinu řeší, jakou si vezme kravatu.
Alena podala bábovku, kterou pekla celé dopoledne. Jitka ji převzala, jako by držela cizí klíče, a zamířila do obýváku.
Stůl byl prostřený slavnostně křišťál, chlebíčky, teplé jídlo. Bylo vidět, že si dali záležet. Oldřich přišel navoněný, s jiskrou v oku a vrhl se hned na hostitelku:
Alenko, posaď se. Jitko, podej hostce bramborový salát.
Večeře začala zdvořile. Povídali si o počasí, cenách, trochu o politice. Jitka většinou mlčela a bedlivě pozorovala Alenu.
Aleně bylo čím dál více nepříjemně. Připadala si jako věc na dražbě.
Když dojedli hlavní chod a Oldřich rozléval čaj, Jitka složila vidličku, otřela pusu ubrouskem a podívala se Aleně přímo do očí:
Aleno, prosím vás, jaký máte byt?
Alena se lekla, zaskočilo jí a zakuckala se čajem. Takovou otázku nečekala.
Prosím? řekla nevěřícně.
Ten byt, zopakovala Jitka, je váš? Jak velký? V jaké části? Které patro?
Najednou se zdálo, že Oldřich ještě víc vklouzl do sebe a začal zkoumat vzor na šálku, jako by byl nesmírně fascinující.
No… dvoupokojový, na Vinohradech, odpovídala Alena rozpačitě. Proč to chcete vědět? Nějak to souvisí s touto večeří?
Jitka si založila ruce na prsa a opřela se do židle:
Samozřejmě, že to souvisí, Aleno. Jsme dospělé, nemá smysl si hrát na milostné pohádky. Musím znát podmínky.
Jaké podmínky? pohlédla Alena střídavě na dceru a Oldřicha, ten stále bušil pohledem do ubrusu.
Podmínky péče, řekla Jitka zcela vážně. Chci mít jistotu, že tátovi bude dobře klidné okolí, blízko doktor, zdravé jídlo. Potřebuje klid.
Alena položila šálek s talířkem. Cinknutí porcelánu v tichu zaznělo, jako by bouchly hodiny v chrámu.
Co myslíte tím, že ho dáváte do péče? zeptala se pomalu, s důrazem na každé slovo. A kdo říkal, že ho beru?
Jitka zvedla obočí:
Jak to? Vždyť jste tady na večeři. Táta o vás pořád mluví Když jste spolu, není logické, abyste spolu bydleli?
Možná, opatrně řekla Alena. Ale měsíc vztahu mi přijde málo na společné bydlení. A proč by měl bydlet u mě?
A kde jinde? říkala Jitka, zatínajíc prsty a ukazujíc na počty: My s mužem a dvěma puberťáky jsme v třípokojáku. Tátovi tu hluk vadí. U vás je klid. Ideál.
Zněla, jako by se domlouvala na hlídání kocoura.
Pokračovala: Myslela jsem, že vás to potěší. Budete mít muže doma, někdo vyřeší drobné opravy, já budu mít klidnější vaření i prádlo, učení s dětmi.
A táta, když má dietu a svoje požadavky pro vás to taky není špatné, na jeho důchod vám nechám klid. Je skromný, zbyde vám peněz na víc.
Alena se otočila na Oldřicha:
Oldo, proč mlčíš? Myslíš si taky, že mě mají poslat jako balík, aby Jitka měla pohodlnější život?
Oldřich zvedl oči k Aleně. Viděla v nich únavu a rezignaci.
Aleno, zamumlal, Jitka má prostě obavy. U nás už je hlučno. U tebe je klid.
Alena vnímala, jak se v ní všechno vaří. Věřila, že to je romantika, zájem, souznění a byla to jen pohovka na pozici neplacené pečovatelky.
Víte co, zvedla se. Děkuji za večeři, bramborový salát byl výborný.
Kam jdete? zamračila se Jitka. Ještě jsme nedořešili detaily. Přestěhování, věci, tátovo oblíbené křeslo
Alena se zahleděla na tu ráznou ženu, která rozhodla o otcově budoucnosti jak o starém kredenci:
Jitko, já nehledám muže proto, abych někomu vyřešila domácnost. Nejsem domov důchodců, pronesla, pevná jako skála.
Obrátila se k Oldřichovi:
A tobě, Oldo, nemám víc co říct. Muž, který dovolí, aby jeho dcera rozhodovala o jeho životě, pro mě není.
Ale Aleno zkusil Oldřich, ale Jitka ho posadila zpátky.
Seď, tati! vyskočila. Škoda. Táta je poklad, důchod má slušný. Nechcete další čekají. Fronta osamělých žen se sbíhá u dveří!
Alena odešla do předsíně, třásly se jí ruce a nemohla si zapnout kabát. Z obýváku zněl Jitčin hlas:
říkala jsem ti, že jsou pořád stejné, chtějí jen peníze a bavit se. Žádná odpovědnost. Zavoláme tetě Věře odvedle, už dávno si na tebe brousí zuby.
Alena šla na tramvaj s pocitem úlevy: Ještě že se to ukázalo teď, u večeře, a ne za půl roku, až bych to měla ráda.
Otázky bydlení kazí lidi. Děti chtějí pohodlí pro sebe, a tak svého otce odloží k hodné paní na stáří. Je to pohodlné, výhodné, praktické.
Bohužel to mnozí přijmou je těžké být sám, chce to někdy prostě zahřát u srdce.
A co si myslíte vy? Udělala Alena správně, že odešla? Nebo měla Oldřicha litovat a přijmout ho, i když za nic nemůže, a jeho dcera je prostě taková…?
