Chci žít, Pavle!
Pane doktore, pane doktore, co se s vámi děje?
Zdravotní sestra Lenka chytla chirurga za rukáv, ale neudržela ho. Opřel se o stěnu a sklonil hlavu do dlaní, mlčel.
Lenka si v duchu, trochu pyšně na celý zdravotnický personál, pomyslela, jak doktoři dávají nemocným vše, co mají pracují až do vyčerpání, někdy až ke kolapsu! Ale málokdo to ocení. Pacient, kterého právě operoval pan doktor, si toho nevšimne.
Pane doktore, je vám dobře? Zavolám ostatní…
Není třeba, zvedl hlavu, zapotácel se a zamířil do lékařského pokoje. Ještě na prahu se otočil, Všechno je v pořádku, Lenko, klid.
Georg stanul na masivním koženém gauči, krátce si přitáhl kolena. Je to opravdu v pořádku? Nebylo to poprvé, co u sebe zpozoroval náhlé závratě. Přetížení? S největší pravděpodobností.
Dřív míval volné víkendy. Skutečné volno, kdy si po týdnu nemocničního shonu mohl odpočinout, navštívit přátele s manželkou, vzít děti do parku na Letné.
Ale dnes Když lékaři slouží ve třech nemocnicích najednou, na odpočinek není pomyšlení. A Georg má navíc druhou manželku a dvě děti ve škole, náklady na domácnost. A také… chtěl vyměnit starého škodováka za lepší auto.
Ale to nebylo to hlavní. Hlavní bylo, že si Georg zvykl být nepostradatelný, chtěl být nejlepší, toužil po respektu a v lékařských vítězstvích… A ono se mu to dařilo po celé dvacetileté praxi. Pacienti ho vyhledávali, kolegové ho uznávali, byl zván na kongresy, dostával velmi slušný plat.
Pavle, volal kolegovi anesteziologovi, je Lucie dnes ve službě?
Čau, Georgu, jo, je tam dneska.
A tak ke konci služby už Georg leží v tunelu magnetické rezonance. V uších mu kvílí podivné tóny, hudba ze sluchátek je nedokáže přehlušit.
Najednou ho přepadl strach měl by stisknout tlačítko pro pomoc a nechat se vyvézt z toho dusivého válce. Musí se soustředit na něco lepšího. Co vlastně hezkého si vybavit? Co?
Vzpomínky propadly do minulosti. Druhé manželství On už velký, chirurg s pověstí, otec od rodiny, ona mladá učitelka jejich dcery ve třetí třídě.
Zvuk MRA přístroje utlumil i ty nejpříjemnější momenty. Prácedomovpráce. První manželství bylo ještě horší nepěkný rozvod, vzpomínky by raději nevyvolával.
Studentství? Ano! Hlavně první čtyři roky.
Vzpomínky se roztočily kolem doby na fakultě. Brigády, spolužáci, Markéta ze menzy, za kterou se točili všichni
On, Viktor a Pavel tři nerozluční kamarádi z medicíny. Seznámili se už při přijímačkách, všichni přijeli do Prahy z různých koutů republiky a bydleli na koleji.
Pavel brejloun z menšího městečka na Moravě, nenápadný, trochu naivní, ale s obrovskou charismou. Kolem Pavla člověk chtěl být, jen tak ho poslouchat, dívat se na jeho klidné, hluboké oči.
Pavel měl vynikající paměť. Uměl všechny otázky na zkoušky nazpaměť.
Viktor jeho naprostý protiklad. Pořádná postava z vesnice u Ostravy. Hlučný, přímočarý, ztřeštěný kluk, všude musel být. Hned si se všemi tykal, poskakoval ze skupinky do skupinky. Žádná zkouška ho nebavila, víc než učení ho zajímali lidi.
Georg si dělal starosti s přijímačkami. Měl pocit, že nepřijmou právě jeho. Obdivoval Pilovu hloubku znalostí a Viktorovu řeč. Ale nakonec, z jejich pokoje nastoupili všichni kromě čtvrtého Michala. A ti tři zůstali přáteli na život i na smrt.
První semestr neměli nárok na kolej, Pavlova starostlivá maminka přijela a našla jim podnájem.
Kluci moji, hlavně se snažte vycházet, opatrujte se, běhala kolem nich, nezapomněla jim navařit omáček do zásoby a koláčů na měsíc dopředu.
Teda, ta paní Irena je skvělá! Čím vlastně dělá, Pavle?
Dělá v krámku u kostela, žvýkal Pavel.
Cože, kde?
Prodává svíčky, no a taky jiné věci kolem církve…
Takže věřící?
Samozřejmě. I já, prohodil Pavel.
Kluci těkali pohledem po ikonách v okně.
To jsou tvoje? Myslel jsem, že zapomněla paní Irena.
Ne, to nám tu nechala pro štěstí, usmál se skromně, ale pohledem uhnul.
Viktor řekl, co mu přišlo na jazyk:
Neblázníte? Proč jsi šel na medicínu, když věříš? To věříš, že Bůh pomůže?
Lékař léčí tělo, Bůh duši, odpověděl tiše.
O věřících už moc nemluvili, jen občas zahlédli, že se Pavel diskrétně pokřižuje. Jinak byl vzorný student a často dokázal uklidnit hádku mezi tvrdohlavým Georgem a výbušným Viktorem.
Domácnost ho moc nerozčilovala. Když se kluci hádali kvůli úklidu, prostě vzal hadr a šel umývat podlahu. A ostatní se nakonec přidali.
Ať už měl Pavel pomoc od Boha nebo vrozený talent, první zkouškové zvládl nejlépe. Latinu uměl stejně jako rodilý Ital. Spojoval partu, cítili se jako rodina.
Zamiloval se první. Zasedl v organizaci studentstva, tam si všiml Heleny drobná, černovlasá, akční, hodná holka. Od druháku spolu chodili ruku v ruce.
Viktor byl naprosto nezastavitelný. V zimě druhého ročníku už pracoval na záchrance a při praxích v nemocnici ho chválili, svěřovali mu samostatné úkony.
Georg se učil poctivě, nevybočoval ani nahoru, ani dolů. Ale být lékařem byl jeho sen.
***
Z přístroje magnetické rezonance byl konečně venku. Georg si stoupl k oknu, naplno se nadechl. Co to bylo za ataku klaustrofobie?
Přišla Lucie a sundávala vybavení.
Tak co, Luci? Už to někdo viděl?
Počkej chvíli, popíšu to a uvidíš. Zajdi za chvíli, nebo ráno.
Zítra si to vyzvednu, toužím domů.
Než však odešel, už mu Lucie nesla disk i zprávu.
Georgu, ty víš, jak to je. Nevyřiď to. V běhu na Marka at se na to podívá.
Georg jen letmo přelétl zprávu, vložil disk do počítače a dlouho koukal na svoje snímky jako by nebyly jeho. Hlava, mozek, jedno místo jasně označené a zvýrazněné.
Pořád se mu zdálo, že jen hledí na snímky svého pacienta ne na svoje. Pořád nevěřil, že jde o něj.
***
Marek Anýž byl nejlepší neurochirurg v nemocnici.
Zjemnil bych to, ale ty, Georgu, budeš chirurg ještě lepší než já. Není co skrývat, beztak to vidíš.
Vidím. Je to konec?
Ale prosím tě, zašilhá, mračí se. Takhle mluví hysterický pacient, ne chirurg. To snad víš, že vše je v rukou chirurga a taky Pána Boha.
Nevěřím, že zrovna já Měl jsem jet do Prahy na Den lékařů. Měli jsme jet celá rodina, zrelaxovat. Teď? Co bys dělal na mém místě?
Do Prahy bych stejně jel, ale ne odpočívat. Za profesorem Skálou. Tam umí divy. Mají nejlepší statistiky. Ale čeká se rok. Musí pomoct známosti. Jsi přece mistr ve svém oboru. Zkusíme to.
Georg dál pracuje, operuje, konzultuje, vypisuje diagnózy. Bolesti ho netrápí sem tam jen slabost a závratě, které zvládá medikací.
Začal shánět kontakty na Skálu. Marek měl pravdu dostat se do Prahy k operaci je skoro nemožné.
Musel to říct doma. Jeho manželka ihned zaktivizovala přípravy na cestu.
Ino, pojedu sám.
Jak sám? odložila svetřík, zarazila se, v očích zklamání, A děti?
Nejedeme na výlet Jedu do nemocnice. Mám problém nádor mozku, řekl pomalu. Sám byl šokován, když to nahlas vyslovil.
Ina na něj hleděla, oči se jí zaleskly.
Panebože! Georgu Jak je to možné? Já s tebou pojedu.
Zatím ještě neoperují, jen chci být u toho, až bude volné místo. Ale může to trvat dlouho.
Je to vážné, že? sedla si k němu, Vyprávěj…
Georg, utíraje nos do rukávu jako malé dítě, začal poprvé otevřeně povídat o podezřeních, vyšetřeních, výsledcích O svých pocitech, minulosti, nadějích
Ina mlčela, hladila si svetr, a Georg byl rád, že má komu povědět všechno. S první ženou by tak důvěrný rozhovor nebyl nikdy možný.
***
Svědkové Jehovovi prý odmítají transfúze, podle Bible Jenom maso s krví nejí.
Byl čtvrtý ročník. Seděli na přednášce.
Církev brojí proti transplantacím, které jsou v zákoně zakotvené, pokračoval docent v přednášce. Napadá i náhradní mateřství, všechny umělé zásahy. Náboženství a medicína jsou neslučitelné!
Není to tak, ozvalo se z lavic.
Cože? Kdo to řekl?
Já, povstal Pavel, Církev i medicína mají stejný cíl: pomáhat člověku žít důstojně.
Chcete polemizovat, mladý muži?
Proč? Je to tak, sedl si Pavel.
Ale ne, když už jste začal…
A tak Pavel šel před tabuli. Docent pokládal otázky, Pavel klidně a s úctou odpovídal, citoval Bibli, logicky argumentoval. Publikum napjatě sledovalo debatu.
Proč tedy církev brojí proti náhradnímu mateřství? Vždyť je to biologické dítě rodičů.
Myslí i na matku, která dítě donosí a vzdá se ho, i na dítě samotné Je to náročné.
To jsou hlouposti! okřikoval ho docent. Takže si myslíte, že církev by měla člověka učinit nešťastným kvůli pravidlu? Pravé náboženství brání pokroku, protože se bojí, že člověk Boha předčí, zvolal zostra.
Pavel stál, hlavu sklopenou, usmíval se s lítostí nad tím, jak se dozorce rozčiluje. Víru bránil jemně, bránil tím maminku, svojí cihlovou vesnickou farnost a všechny, co věří.
Pavelova trpělivost a schopnost diskutovat profesory rozčilovala. Od té doby měl ve škole těžkosti, chodil na kobereček k vedení, byl zamlklý, jen s Helenou si povídal.
Na pátý ročník už nenastoupil. Kluci dostali dopis; svůj životní směr našel jinde, loučil se upřímně, žádal uchovat přátelství.
Georg s Viktorem byli ohromeni. Nejlepší z nás! Mohl být skvělým doktorem! Jak to mohl vzdát? Vypravili se za Pavlem na Moravu. Přivítala je Irena, pyšná a vřelá: syn jde do semináře.
Vraceli se domů s taškami dobrot a nepochopením.
To snad není možný! rozčiloval se Viktor.
Vidíš, už taky říkáš Panebože!
***
Taková svíčka? Ne, jedu za kamarádem, Marku. Mám už dovolenou.
Seděli s Markem v lékařském pokoji. Za tři dny má Georg jet do Prahy, jízdenku na vlak už koupil. Autem si netroufl, závratě se zhoršují, a v Praze doufá v operaci.
Za kým jedeš?
Za kamarádem z fakulty. Dvacet let jsme se neviděli. Odešel na druháku do semináře, teď je z něj farář, kousek odtud.
Neriskoval bych.
Pojedu…
Městečko, známé klášterem a turistickými trasami, bylo nevšední jen množstvím kostelů. Kostelní věže na každém kroku.
Georg zamířil ke klášteru. Cestou mu nebylo ani jednou špatně. Poprvé věřil na sílu víry, měl chuť se smát sám sobě.
Za hradbami byly bílé zdi, věže a zlaté kopule, které ve slunci až oslepovaly. Všude klid, květinové záhony, udržovaný park, na parkovišti strážný v reflexní vestě.
Dozvěděl se, že právě probíhá mše. Musí počkat. Co je to liturgie a jak dlouho čekat se neptal. Procházel se.
Za kostelem menší hřbitov, dál svahem dolů schody k řece. Tam byl studánka, kolem seděly staré paní. Divné, šplhaly po svahu a ne po schodech. Několikrát. Přes řeku byl most a další klášterní budovy.
Proč sem vlastně jel? Problesklo mu hlavou. Měl by se nechat operovat, a bloumá tu po nějakých svatých místech.
Vy nejdete pro vodu?
Já?… Nevím.
Tam jsou lahve, třikrát musíte sejít schody a vylézt svah, poradila mu usměvavá paní.
Proč třikrát?
To víte vy.
Georg chtěl říct, že je tu za farářem, ale mlčel. Nejel sem jen na návštěvu…
Nabral si vodu do lahve, třikrát sestoupil dolů, třikrát vystoupal nahoru, už to nebylo jednoduché, ale napil se. Voda byla ledová, jemně nasládlá, čistá jako slza.
Někde se mu v duši ulevilo, měl radost, že nepřijel zbytečně. A jestli tohle všechno patří Pavlovi, má se očividně dobře, usmíval se.
Vrátil se, když už lidé po liturgii také mířili ven. Kousek před východem se utvořil hlouček. Z kostela přišel farář, mohutná postava, plnovous a příjemný baryton. To přece nemohl být Pavel byl nižší, hubený, nosil brýle, řekl si Georg.
Mluvil s farníky, žehnal, objímal. Najednou jeho pohled spočinul na Georgovi, modré, hluboké oči poznal ho ihned.
Došel zezadu.
Zdar, velebný pane!
Paní v šátku na něj zasyčela:
Požehnejte, otče, se říká…
Ale otec Pavel už se usmíval.
Georgu! Kamaráde
Objali se, lidé se rozešli a oba pomalu vyšli parkem.
To je dneska radost! Helena bude šťastná.
Helenka? Takže…
Ano, moje paní. Je tu dětská lékařka. Pět dětí máme, nejmladšímu je deset.
To je tedy něco! Mám tři své, nejstarší holku z prvního manželství. Takže žijete tady…?
Tady. Máme to rádi. Pracujeme v obci i v klášteře, příroda je krásná.
Ty jsi vyrostl…
Jo, ještě po dvacítce. Brýle dolů, oči jsem nechal operovat, jinak nosím čočky.
Takže církev medicínu neodmítá?
Zasmáli se oba.
A vzpomínáš, jak jsme kradli knížku v Národní knihovně? Ty jsi tehdy mluvil na knihovnici, my…
A vy jste ji vyklopili s halasem…
A jak jsi pak dělal, že mě neznáš!
Bylo mi trapně
A já vzpomínám na vaši mámu Irenu. Jak se má?
Dobře. Je v ženském klášteře, zasvěcená. Taková duchovní kariéra, co?
Beze všeho!
Přiběhla holka v šátku, něco pošeptala otci Pavlovi.
Odpusť, kamaráde, musím zpět, služba končí. Řidič tě odveze domů, Helena tě přivítá. Povíme si víc večer.
Uvidím se jen chvíli, moc času není, ale jak chceš.
Jel za černou octavií. Dům velebný přízemní, s podkrovím, zahrádka, lavičky, altán. Vítala ho Helena, objala ho s radostí. Uvnitř záplava květin, ikona Marie s lampičkami.
Jinak moderní rodinný dům s televizí, počítačem, s kuchyní plnou vychytávek. Helena připravovala na stůl, vyprávěla, jak často se stěhovali, jak tu končí Pavel v církevní službě, jak je to s dětmi.
Měli doma jediného benjamínka, zbytek byl už dospělý.
Georg zapomněl, proč vlastně přijel. Měl pocit, že je mezi svými. Najedl se, moc o nemoc nevypovídal, později usnul v houpací síti na verandě.
Odjezdu se mu dnes večer už nechtělo, měl nárok na dovolenou, a do Prahy ještě pár dnů zbývalo.
***
Takže ty znáš ten příběh?
Samozřejmě. Šlo to tehdy od Viktora. Psával nám často, potom i volal, když už byly mobily. Jen poslední roky… už nic. Ztratil jsem kontakt.
Zlobíš se na mě?
Neposuzuji. To nechám Bohu. Lidé mají svoje pravdy, tu nejhlubší pro sebe a před svědomím. Řekni, co tě trápí.
Zhoubný nádor mozku, …
Pavel se nadechl.
Je to špatné. Zítra budeš na mši, pak na zpověď a přijímání. Pak uvidíme.
Zní to, jako kdybys mě pohřbíval.
Ale kde, všechno je ve tvých rukou. Nikdo ti nepomůže víc než ty sám. Farář je ten, kdo ukáže cestu, zbytek je věcí duše.
Víš co, povím ti pravdu
Ne, to až zítra na zpovědi.
Tu noc příběh, jak Georg Viktorovi přebral snoubenku, dostal nový význam. V kostele zněl jako pokání, ne jako sebeobrana.
Ano Kamarádi se stali nepřáteli v jediném večeru.
***
Služba skončila. V kostele jen pár věřících.
Pavel odříkal modlitbu, požádal Georga, ať skloní hlavu.
Kristus neviditelně stojí, já jsem jen svědek. Mluv, Georgu.
A Georg začal:
Záviděl jsem Viktorovi úplně všechno. Milován u katedry, v nemocnici i na koleji. A k tomu ještě Alenka.
Do nemocnice, kde Viktor pracoval, přivezli s kolapsem otce jisté dívky z Prahy Alenu. Když pobývala v nemocnici, s Viktorem si padli do oka. Začali se vídat i v Praze a otevřela se pro něj budoucnost.
Vadilo mi, že se mu všechno dařilo. Bylo mi líto sebe. Nakonec jsem Aleně dvakrát nakecal, že Viktor jí není věrný. Když nebyla pravda. Kaju se…
A pak to přišlo na svatbě kamaráda. Viktor byl šoumen, Alena se nudila, šel jsem s ní ven, políbili jsme se… Viktor to viděl, druhý den se odstěhoval, Alena se nastěhovala ke mně. S Viktorem jsme si v institutu již nezdravili. Život mě za to potrestal s Alenou jsem byl brzy nešťastný, objevil se tlak její rodiny, vztah šel do kopru, vrátil jsem se do Brna, kde mi nabídli dobré místo. Rozchod byl šeredný.
Ale nebyl to největší hřích. Jeden starší člověk mi umřel na stole. Byla to moje chyba. Bylo toho víc…
Podváděl jsem i manželky, kolegyně mě obdivovaly, ale jedna sestra mi řekla ne. Zasloužila si lepší osud. Poslal jsem ji pryč. Potom jsem poznal Inu s ní jsem šťastný, miluje mou dceru z prvního manželství, ale i jí jsem občas byl nevěrný.
Odmlčel se.
Můžeš mi ty hříchy odpustit, Pavle?
Ne já, Georgu, ale Bůh odpouští, když se opravdu kaješ.
Georg přikývl. Z očí mu vyhrkly slzy, objal řečnický pultík, zhroutil se na kolena.
Řekni Bohu, že se kaje, řekni mu, farář Pavle, šeptal, Chci žít, Pavle, chci milovat Inu, chci vychovat děti, chci pracovat. Stačí být obyčejný doktor, opravdu… modli se za mě…
Pane a Bože náš, modlil se Pavel.
Pak se dlouze zadívali. Světle modré, hluboké Pavlovy oči.
Víš co, Georgu. Najdi Viktora, promluvte si, požádej ho o odpuštění.
A kde ho mám hledat? Za dva dny jedu do Prahy.
Najdi ho, je v Brně, v onkologii. Tam patříš.
No jasně, ještě řekni, že mě bude operovat
Proč ne? Je špička v neurochirurgii, často jezdí do Prahy, musíte se vidět.
Povídání by bylo třeba. Zkusím mu aspoň napsat. Ale první do Prahy čas mě tlačí…
A tu sestru, co jsem vyhodil, tu taky najdu.
To bude snadné. Hlavně měj víru. Modlím se za tebe, Georgu. Hlavní je, aby tě v Praze přijali, bylo volné místo. Jinak to opravdu vypadá na Brno!
Před odjezdem do Prahy Georg patnáctkrát vystoupal do kopce u řeky, po každé třetí cestě se napil z pramene.
Věřící na něj koukali, křižovali sebe i jeho. Tak snad mu Bůh pomůže.
