Denník: Jak jsem se stala maminkou díky svému dobrému srdci
Dneska, když jsem přišla domů do našeho paneláku na sídlišti v Brně, hned mě zarazila krabice u našich dveří. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký balíček, ale když jsem se podívala dovnitř, uviděla jsem tam přitisknuté k sobě pejska a kočku. Oba na mě koukali vystrašenýma očima a celý se třásli.
Co to má být? Odkud jste se tu vzali? povídám si spíš sama pro sebe, protože jsem samozřejmě nečekala, že mi zvířata odpoví.
Z vedlejšího bytu vykoukla paní Růžena, naše stará sousedka. Jé, Zdeňko, to máš tak. Paní Jana z druhého patra minulý týden zemřela a její neteř ta zvířata nechtěla. Nabízela je všem po baráku, ale nikdo si je nevzal. Někdo má alergii, někdo už doma zvíře má, a mě můj starý kocour jinýho k sobě nepustí.
Chvíli jsem mlčela. A co s nimi bude dál? zeptala jsem se potichu.
Prý je dají uspat, pokud si je nikdo nevezme. Už mají dokonce připravenou i přepravku. Byt je už skoro prodaný a noví majitelé zvířata nechtějí, povzdechla si paní Růžena.
V tu chvíli přišel do vchodu Radek, pan od naproti. Sklonil se ke krabici a povzdechl si: Nechcete si je vzít? Jsou už starší, moc toho nesežerou, jsou nenároční. Obě už nikoho nemají Byla by to škoda. Paní Jana je měla moc ráda.
Najednou mě polilo horko. Nikdy jsme doma zvířata neplánovali, už vůbec ne dvě najednou. Dobře, přinesu je dovnitř. Vůbec si neumím představit, že by skončily u veterináře kvůli utracení. A tak mi Radek poděkoval, donesl krabici dovnitř a položil na botník i pár stovek korun a vodítko. Aspoň na začátek a díky moc.
Když jsem za sebou zavřela dveře a svlékla se, sedla jsem si ke zvířatům a začala na ně tiše mluvit. Tak co, kluci? Až přijde Petr, bude koukat. Ale myslím, že se s tím rychle smíří. Je to zlatý člověk. Kočka teda spíš kocour si mě pozorně prohlížel a pak ostražitě vyskočil z krabice prozkoumávat byt. Pejsek zůstal sedět a jen sledoval, co se bude dít.
Šla jsem do kuchyně a otevřela lednici. Nic pro zvířata jsem samozřejmě doma neměla. Uvařila jsem jim proto krupicovou kaši a přimíchala trochu pečeného masa ze včerejška. K mému překvapení přišel nejdřív kocour k misce, začal jíst s chutí a vzápětí se přidal i pejsek smutně mi pohlédl do očí a taky se pustil do večeře.
Večer přišel domů Petr. Byl opravdu překvapený, ale pak mě objal a řekl, že zítra v práci poptá kolegy, jestli by zvířata někdo nechtěl, zvlášť do rodinného domu s větším prostorem.
Já s Petrem jsme spolu čtyři roky, tady na Vinohradech bydlíme teprve druhým rokem. Všechno bylo v pořádku jen nám dlouho chyběly děti, což nás oba tížilo.
Ty jsi přece vždycky byla na pořádek, nikdy jsi nechtěla zvířata, překvapil se Petr.
Já vím, odpověděla jsem. Ale myslela jsem, že budeme mít dítě a teď jsem je nemohla nechat napospas. Promiň mi to začaly se mi tlačit slzy do očí.
Vždyť víš, že mám taky rád zvířata. No co, prostě je tu zatím necháme, uvidíme, třeba je někdo bude chtít, a když ne, tak si zvykneme, chlácholil mě Petr.
A skutečně. Netrvalo dlouho a oba pejsek jménem Karel a kocour jménem Vojta se tu zabydleli. Byt, kde dřív žili, byl totiž hned nad námi a měl stejný půdorys, takže všechno znali.
Za všechny strasti se nám odměňovali každý den. Já vodila Karla třikrát denně na procházku, Vojta zase chodil ven oknem stejně jako byl zvyklý dřív.
Paní Růžena byla ráda, že jsem si zvířata nechala, občas nám přinesla kostičky od polévky nebo trochu guláše pro Karla, Vojtovi zase připravila trochu tvarohu.
Večer jsme se s Petrem smáli, když jsme sledovali, jak Vojta válčí s klubíčkem a Karel spí v nové pelíšce. Spali vždy spolu jakoby patřili odjakživa k nám.
A tak jsme si na ně zvykli natolik, že už jsme je nikomu dát ani nechtěli.
O víkendech ke mně jezdila na návštěvu maminka z Husovic. Nejprve byla trochu zaskočená těmi novými přírůstky, ale brzy si je taky oblíbila.
Kdyby ten kocour nechodil tak rád ven, tak bych si ho vzala domů ale já bydlím ve třetím patře a balkon máme malý, povzdechla si jednou maminka.
Mami, nech je raději tady. Ale až pojedeme na dovolenou, budeš nám je chodit hlídat. Poliješ i kytky, postaráš se o ně, domlouvala jsem jí.
Když přišlo léto a my s Petrem odjeli na Slapy k vodě, volala jsem mámě skoro každý den, starala jsem se, jak to s našimi svěřenci zvládá.
Všechno v pohodě, všechno snědí, krásně spolu spí i chodí na procházky. Ty si užívej, Zdeni! uklidňovala mě.
Po návratu jsem byla dojatá, jakou měli Karel a Vojta radost. Karel vrtěl ocáskem, kocour vrněl a otíral se o Petrův kotník.
Vidíš to, naši čtyřnožci nás mají opravdu rádi, smál se Petr. Pohladila jsem Karla a šla chystat večeři celé smečce.
Od té doby vstávám vždy o něco dřív, abych stihla ranní procházku a nakrmit všechny.
A za pár měsíců jsem Petrům oznámila, že čekáme miminko. To bylo radosti! Konečně naplněné přání.
Maminka mi tehdy řekla: Zdeni, i ti naši Karel a Vojta ti byli sesláni jako zkouška, jestli máš dobré srdce. A ono se ti to vrátilo, teď už stačí jen chystat se na mateřství!
Asi máš pravdu, i když na pověry moc nejsem Ale trénink na dítě už mám učí mě to pečovat, uklízet, být trpělivá jsou jako děti.
Maminka ještě nabídla: Chceš, abych si je vzala, až se dítě narodí, abys měla klid?
Zamítla jsem to. Ne, mami, zvládneme to. Přijdeš si pak raději kočárkovat, až budou oba drobci spát. A nebo mi tu s nimi pomůžeš, když Petr nebude doma.
Objaly jsme se.
Těhotenství proběhlo bez komplikací a narodila se nám zdravá holčička. Petr byl dojatý, celá naše rodina slavila.
Karel je už starý, klidný, skoro nikdy neštěká. Vojta si taky užívá pohodu a teplé dny tráví na zahradě nebo u stromu před panelákem. Všichni žijeme v souladu a už jsme úplná rodina.
A staré sousedky, pod vedením paní Růženy, teď celému sídlišti povídají, jak jsem se stala maminkou díky svému otevřenému srdci. Přidaly k tomu i kousek legendy o tom, že na dobro se dobro vždycky vrací
A co myslíte vy? Má paní Růžena pravdu? Dejte vědět, jestli jste něco podobného zažili nebo si to myslíte taky.
