Petr vyrůstal v početné rodině. Otec, který měl blízko k alkoholu, často střídal zaměstnání a matka, paní na poště, dřela do úmoru doma i v práci, aby uživila tři děti. Petr byl nejstarší, a tak pomáhal matce, staral se o mladší sestry, nosil vodu a dříví, a když holky povyrostly, začaly se také zapojovat do domácnosti. Tehdy už ale nebyl otec mezi živými zabil se jednou po pitce s kamarády nějakým levným chlastem.
Lepší pro rodinu to ale nebylo.
Matka si někdy posteskla nad nebohým mužem:
Byl sice piják, ale klidný, nehádal se. A i když málo, pár korun vždy domů donesl… Ach ta hlava nepořádná, Vašku… Na koho jsi nás nechal…
Aby Petr nemusel poslouchat matčiny nářky, co nejdříve splnil doma úkoly a utíkal za kamarády večer ven. Děti se scházely u starého domu na kraji vesnice už léta v něm nikdo nebydlel a jeho široké, pevné schody na zápraží fungovaly jako lavička pro celou partu.
Usadili jsme se tam jako vrabci a začali louskat slunečnicová semínka a vyprávět všelijaké historky vymyšlené i pravdivé zážitky.
Já nikdy neměl kapesné na pytlík semínek a ani maminka je nikdy nekupovala, šetřila na všem možném. Ale dobrá duše Alžběta, moje sousedka a kamarádka, mě vždy pohostila slunečnicí. Dělala to nenápadně, vždy mi nasypala něco do kapsy nebo do dlaně. Voněla sladce, mastně, čerstvě…
Tiše jsem poděkoval a baštil semínka jako všichni ostatní. Měl jsem pocit, že si Alžběta záměrně sedá blíž ke mně, abych mohl uzobávat z její dobroty. Nejdřív jsem se styděl, ale později už jsem si vedle ní sedával sám, s pocitem vděčnosti k hodné a laskavé holce.
Nevydržel jsem ale jen brát, svědomí mi to nedovolilo. Začal jsem za Alžbětou chodit po obědě, když pracovala na zahrádce. Zeptal jsem se:
Jsou tvoji doma?
Kdepak, jsou v práci. Jako vždycky.
Pak jsem s ní plel záhony a při tom si povídali o všem možném.
Alžběta neodmítala pomoc, byla ráda, že má společnost, a se mnou jí práce utíkala rychleji. Po práci jsme si sedli pod strom a ona přinesla horký čaj, talíř koláčů a bonbóny. Já formálně odmítal, ale Alžběta nepovolila, dokud mě neobsloužila.
U nás doma byly sladkosti svátkem, snad až na Vánoce. V srdci jsem jí byl vděčný za laskavost.
Snažil jsem se být pilný i ve škole, abych nezaostával. Učení mě moc nebralo, ale ve sportu jsem byl vždy nejlepší. Po základce jsem nastoupil na sportovní gymnázium v Brně, Alžběta se vyučila zdravotní sestrou.
Jako dospělí jsme se vídali jen málokdy většinou když jsme přijeli na svátky domů. Z obtloustlého kluka jsem vyrostl v svalnatého muže, Alžběta zůstala pořád stejná s modrýma očima, útlá, usměvavá.
Alžběta se vdala brzy, protože brzy přišla o oba rodiče, kteří tragicky zemřeli při nehodě. Ve své bolesti hledala útočiště v lásce, chtěla si rychle založit rodinu, aby zapomněla.
Když jsem slyšel, že si Alžběta vzala Honzu, ráznýho, upovídanýho kluka z naší vesnice, udivilo mě to. Zdálo se mi, že se k sobě nehodí. Přesto spolu žili a brzy se jim narodil syn.
Já osobní život neřešil, k velkému překvapení mé matky. Rychle jsem kariérně rostl jako trenér ve sportovním klubu v Olomouci a stal se brzy správcem sportovního komplexu.
Moje sestry měly již vlastní rodiny ve městě, zatímco Alžbětě s manželem moc štěstí nepřálo.
No, podívej jak dopadla, říkávala mi máma. Její Honza je stejný jako náš táta. Pije, toulá se, dítě ani manželka ho nezajímají… Těžko jí je, rozumím jí.
A mě to rozčílilo.
Proč si ho vůbec brala? Byla zajištěná, teď má akorát trápení. To já znám, tak to bylo u nás
Vždyť jo, pokračovala máma, všechny věci z domu už Honza odnesl na pivo, i rádio, oblečení, maminčin nůž, dokonce i záclony. Všichni v hospodě vědí, že to prodává na chlast, a stejně kupují…
Nemá nouzi o peníze? Chodí si půjčovat? zeptal jsem se upřímně.
Nepůjčuje si, ale je na tom špatně. Výplata je bídná, od něj nemá ani korunu.
Chodil jsem zamyšleně po světnici. Máma pochopila, že řekla moc:
Ale nemíchej se jim do života, Petře. Není to naše věc, každá rodina má své stíny. Když s ním žije, určitě ho má nějak ráda.
Tehdy jsem si sedl k ní a vyprávěl jí, jak mě Alžběta v dětství krmila semínky, koláči a čajem, jak ji nemůžu nechat bez pomoci. Vždyť má malé dítě, a tolik toho pro mě udělala.
Co chceš dělat, Petře? lekla se máma. Jen nedělej žádné hlouposti. Toho jejího budižkničemu neřeš, zákony jsou proti nám. Pomoz raději tak, jak umíš…
Přikývl jsem a odjel do Olomouce. Po pár dnech jsem se vrátil autem naloženým až po střechu dvěma pytli, několika krabicemi a taškami potravin a oblečení.
Co to je? Ty se ke mně stěhuješ, Petře? To by byla radost alespoň jednu krev asi u sebe mít
Ale kdepak, mami. Pracuji ve městě a byt tam mám. Ale přivezl jsem ti zásoby. Hlavně se nediv slunečnicovým semínkům Alžběta pochopí. Mně samotnému není příjemné jí to dávat, lidi by začali drbat. Ty to rozdej, poděl si i s ní.
A co tvoje sestry, těm nechybí…?
Každý svátek jim pošlu peníze, nestěžuj si, obě jsou zajištěné a mají skvělé muže.
Pravda, díky Bohu, povzdechla máma.
Já zas jedu zpátky. Nebuď lakomá, nos jí to. Ne moc nápadně, ale pravidelně. Až dojde, přivezu další. Nechci, abyste hladověly.
Objal jsem mámu, políbil ji a vyrazil zpět do města. Máma šla do komory a rozbalila zásoby: ve dvou pytlích nádherná slunečnicová semínka, v krabicích konzervy, těstoviny, cukr a balíky mouky. Vedle v tašce sladkosti. Přenesla je do kredence a spokojeně zamumlala něco o štědrosti svého syna.
Už předtím mě rozmazloval, přivážel čokolády, čerstvé ryby i dobroty k narozeninám. Dnešní nadílka byla výjimečná.
Ach, Peťo, máš velké srdce. Ale kdy ty sám najdeš štěstí? povzdechla si.
Dělala všechno, jak jsem ji poprosil. Každý týden večer navštěvovala Alžbětu, donesla balíček pečlivě schovaný za kabátem.
Zpočátku Alžběta nechtěla nic brát, ale když přinesla kbelík semínek, pochopila, odkud vítr vane.
Rozplakala se, zabořila ruce do semínek a pak tiše řekla:
Vyřiď Petře pozdrav a díky. Je neuvěřitelné, kolik let už uběhlo, a on si pamatuje. Jsem mu vděčná. Ale už nemusí mít obavy, podala jsem žádost o rozvod, už před dvěma týdny. Takže už brzy bude smutku konec.
Máma přikývla a šla domů.
Teď už bude Alžběta volná, a Petr není ženatý… Co když se mi s ní opravdu rozhodne oženit? honilo se jí hlavou.
Čas plynul. Nosit Alžbětě drobnosti se pro mámu stalo samozřejmostí. Pily spolu čaj, Alžběta vždy s mírným studem přijímala potraviny a slibovala, že časem vše vrátí.
Ale máma ji uklidňovala:
Nedávej nic zpět, je to pro tvého malého. Jestli nechceš sama, tak dítěti nech pomoc od druhých, pánbůh to tak zamýšlí.
Alžběta se rozvedla a už rok žila sama. Začala být veselejší, v domě pověsila nové záclony, chlapeček chodil do školky a byl celý po ní.
Někdy jsem s ním zůstávala, a on mi říkal babi. Petr jezdil domů častěji, vždy s dárkem pro Vítka. Scházeli jsme se u mě doma, srkali čaj, vzpomínali na dětství a nikdy nepadlo ani slovo o těch nešťastných čtyřech letech, co Alžběta prožila ve špatném manželství.
Petr začal jezdit ještě častěji. Jeho tradiční otázka byla:
Byla tu Alžběta? A máš dneska Vítka?
Chlapče, mohl by ses nejdřív zeptat na mé zdraví, smála se máma.
Promiň, mamko… Jak se máš? ptal se, ale už koukal z okna.
No běž za nimi, už to zbytečně oddalujete. Sousedé už dávno šeptají mezi sebou. Jdi, jdi…
No jo, ve vsi nikdy nic neutajíš, zasmál se Petr. Člověk má myšlenku a lidé už ji rovnou vyřknou nahlas.
Objal mámu tentokrát pevněji než jindy.
Co máš, synku? podivila se.
Děkuji ti, mamko. Za to, že jsi, že vše chápeš a nic neodsuzuješ.
Máma pokřižovala syna a šla k obrázku svaté Ludmily. Petr mezitím vyběhl na zápraží, pak se vrátil a vytáhl z igelitky kytici bílých chryzantém.
Bez ostychu vykročil k Alžbětinu domu. Šeptají, ha! Jen počkejte, já vám ukážu, jak se šeptá…
Blížil se ke známému zápraží, aniž tušil, že Alžběta v temném pokoji bez dechu sleduje za záclonou, jak nese květiny…
