Ráno mi manželka oznámila, že čekáme už čtvrté dítě. A dodala:

Ráno mi žena oznámila, že čekáme čtvrté dítě. Dodala:
Na byt nejsou peníze. Takže musíme dostat státní. Ty stejně nic nevybojuješ, proto budu každý rok rodit další dítě: když na otcovství nemáme kvalitu, doženeme to počtem dětí!
Když jsem přišel do svého Ústavu, nesměle jsem pootevřel dveře s cedulkou Ředitelství. V kanceláři bylo narváno. Ředitel Drápal a jeho zástupce Kotouč vedli poradu.
Jde tu o prestiž… Musíme všechny ostatní ústavy předběhnout ve sportovních disciplínách… A hele! Tady je naše naděje! všiml si mě Drápal.
Zčervenal jsem.
Já nejsem žádná naděje… Potřeboval bych řešit ten byt…
Dům se předává za týden! slavnostně oznámil Kotouč. Jste u nás první v pořadí. Stačí trocha sportu a je z vás nový nájemník.
Jaký sport? ptal jsem se se skrytou úlevou.
Skok padákem. Zítra máme závody.
Úsměv mi zamrzl na tváři.
Kam mám skočit?
No na zem, kam jinam.
A… proč?
Vy nesledujete televizi? podivil se ředitel. Dnes je to in: herci bruslí na ledu, herečky zpívají v cirkuse na visuté hrazdě… A teď je trend rekordů vědců. Profesor Kohout včera boxoval v ringu, ukázal na vyzáblého Kohouta s nateklým nosem a leukoplasty na tváři. Docent Křivánek v sobotu zápasil klasicky, teď leží na JIPce… Teď jste na tahu vy. Rozdělili jsme sporty vám padl padák.
Při slově padl se mi zatočila hlava.
Kdy? vypravil jsem ze sebe.
Zítra. Na Den ptáků, oznámil Kotouč.
Pohlédl jsem prosebně na ředitele.
Proč by ptáci měli chtít, abych se zabil?
Ředitel mi položil ruku na rameno.
Byt jako mnohodětný dostanete tak jako tak, ale… Jsou s lodžií i bez… S výhledem do parku, i na betonárku… Při rozdělování budeme brát v úvahu aktivní účast na veřejném životě ústavu…
Padlo ticho. Rozkousal jsem tabletu validolu a zeptal se:
A když nedoletím až na zem? Nebo proletím někam vedle? Dostane moje rodina pořád byt s výhledem do parku?
Kotouč se rozesmál:
Znáte naše pravidlo: Vdovy a sirotci mají přednost! A nebojte se! poplácal mě po zádech. Nebudete sám, máte parťáka! kývl směrem k bledému chlapci v brýlích v koutě.
To je doktorand, vysvětloval Kotouč, stejně ho máme propustit.
Už od dětství mám panický strach z výšek. Zatočí se mi hlava, i když jen stojím na židli, abych zatloukl hřebík. Slovo letadlo mi pokaždé přivodí mořskou nemoc. Večer doma jsem se rozhodl trénovat několikrát jsem skočil z gauče na koberec.
…Druhý den mě i doktoranda-odvážlivce svezli v černém dlouhém minibusu, vypadal jak pohřební vůz. Následoval nás Drápal v autě. Za ním v tramvaji jela skandovačka: třicet docentů, kandidátů věd i profesorů.
Na letišti nás vítal Kotouč a objednaný dechovkový orchestr zahrál smuteční pochod. Jenže protože to byl pohřební orchestr, zněl pochod opravdu na rozloučenou, až se i pilot rozplakal. Tři hudebníky posadili s námi do letadla, aby nám zahráli něco veselejšího při hrůzném vypadávání z trupu.
Instruktor, tichý člověk s melancholií v očích, nás propaloval pohledem soucitu. Při pohledu na mé břicho rozhodl, že potřebuji záložní padák. Naložili mi druhý batoh. Pokud doktorand připomínal jednohrbého velblouda, já teď vypadal jak dvouhrbý.
V letadle nám instruktor zopakoval všechny případy, kdy padák může selhat, a třikrát všechny políbil. Potom zvedl víko průlezu, omluvně se na mě podíval a šeptl: Je čas.
Bez slova jsem mu podal obálku.
Dejte ženě. Když se narodí syn, ať mu dá mé jméno.
Instruktor mě konejšil:
Zpočátku je strach, ale brzy už necítíte vůbec nic.
Do toho, hrdino! vykřikoval pilot.
Hudebníci spustili: Náš lev Vltavský se nevzdá! zavřel jsem oči a skočil. Když jsem je otevřel, stále jsem byl v letadle, tedy horní půlka dolní už vlála venku: zůstal jsem zaklíněn v průlezu. Instruktor i doktorand na mě zatlačili, tlačili hlavu, ale bez výsledku.
Potřebujeme mýdlo, navrhl doktorand.
Tichý instruktor se rozčilil:
Uvolněte východ! křičel. Blokujete závod!
Jak uvolnit? křičel jsem zpět.
Vypusťte vzduch!
Zachroptěl jsem Uuuu…, vyprázdnil plíce, a prolétl do prázdna. Kroužek jsem trhnul už v letadle, takže padák se nestihl rozevřít a zachytil se o podvozek, visel jsem pod strojem.
Pilot začal dělat akrobatické otočky, aby mě setřásl, ale držel jsem se pevně.
Přestaňte s tím! řval instruktor. Okamžitě pusťte letadlo!
Jenže já se odmítal pustit.
Instruktor se vyklonil, chytil mě za sako, zatímco doktorand mu držel nohy. Instruktor už skoro popadl šňůru, ale když s letadlem škublo, vypadl ven se mnou. Ne sám sletěl i doktorand, který ho pevně držel za nohy. Jakousi záhadou se instruktor zachytil o mě a doktorand se visel o něj.
Let už byl veselejší. Vypadali jsme jako trio cirkusových akrobatů na hrazdě.
Hudebníci začali hrát: Leťte, holubi, leťte.
Instruktor ječel, že mu doktorand drtí tepny a hrozí mu sněť!..
Abych mu ulevil, nabídl jsem doktorandovi své nohy stejně jen tak mávaly ve vzduchu. Ale nohy instruktora byly hubenější, takže odmítl výměnu.
Přistávat s visícím trojtělem samozřejmě nelze. Letadlo se snížilo a kroužilo nad letištěm, dávalo nám šanci skočit do trávy. Ale odpojovat jsme se měli po řadě, od doktoranda. Letadlo letělo tak nízko, že už táhl doktora po trávě, ale stále se nechtěl pustit a na konci dráhy jsme opět stoupali k nebi.
Instruktor klál svým nohám a přál jim, aby upadly i s doktorandem.
Hudebníci hráli Nebem nám je rodný kraj!
Benzín už docházel. Ven protáhli hůl s oprátkou, lapili doktoranda za nohy, vtahovali nás zpět: nejdřív doktoranda, nohama napřed, pak instruktora, naposledy mě. Zase jsem zůstal viset napůl, hlavou v letadle a nohama v oblacích. Ale už jsem se nebál: letadlo sedalo. Běžel jsem ještě půl kilometru po přistávací dráze s horní polovinou v letadle a spodní venku.
Nikdo neumřel, všichni byli šťastní.
Orchestr zahrál nejveselejší ze svých pohřebních pochodů.
Jen instruktor se nemohl pohnout z místa: doktorand mu stále drtil nohy železným stiskem. Museli mu prsty odšroubovat kleštěmi.
Rozkousaného instruktora postavili zpět a všichni zjistili, že se mu při letu nohy divně prodloužily a připomínal pštrosa. Nebyly to kraťasy nohy měl skutečně vytahané.
Zítra opětovné závody, oznámil Kotouč.
Při té zprávě instruktor zbělal jako můj nerozvinutý padák a na svých pštrosích nohách se rozběhl k telefonu. Kam volal a co říkal, nikdo neví. Ale mně uznali vítězství ve všech disciplínách na příští dekádu. Přičetli mi i běžecký rekord: běžel jsem rychlostí letadla. Sice běžela jen dolní polovina, horní letěla, takže mi výkon rozpůlili.
Rekord je ale rekord!