Petr vyrůstal v početné rodině. Otec, zapřisáhlý milovník piva, střídal práci za prací, zatímco maminka, paní Marie, se dřela na poště a doma, aby uživila tři děti.
Petr byl nejstarší, a tak pomáhal mamince, staral se o mladší sestry, nosil vodu ze studny i dřevo do kamen, a když děvčata povyrostla, přidaly se taky k domácím povinnostem. Jenže to už táta nežil otrávil se nějakou břečkou s kumpány a už ho nebylo.
Rodině to moc nepomohlo.
Maminka si často povzdechla nad svým marnotratným mužem:
Byl sice na pívo, ale klidný, nikdy nevyváděl. Nějaké ty koruny taky nosil domů… Ach, Venco, co jsi nám to udělal
Petr, aby nemusel poslouchat matčiny stesky, rychle udělal, co bylo třeba, a utíkal z domu. Chodil za kamarády na podvečerní srazy. Děti se scházely u starého domu na kraji vesnice.
Dům byl léta opuštěný a široké, stále bytelné schody sloužily partě za lavičky.
Děti seděly vedle sebe jako vrabci a hryzaly slunečnicová semínka, povídaly si příběhy vymyšlené i skutečné.
Petr na semínka neměl, jeho maminka je nikdy nekupovala, protože šetřila každou korunu. Ale jeho kamarádka, sousedka Žofka, mu je vždy nabídla potichoučku, úplně nenápadně, sypala mu je do dlaní nebo do kapsy, a Petr spokojeně mlaskal jako ostatní.
Potichu jí poděkoval a pomalu si zvykl, že sedává právě vedle ní. Ze začátku se trošku styděl, pak mu to už připadalo samozřejmé.
Jenže Petr si nikdy nechtěl nechat něco jen tak dát. Proto začal chodit po obědě za Žofkou, když pracovala na zahradě. Po pozdravu se vždy ptal:
Rodina je v práci?
Kde jinde. Ve stejnou dobu vždycky dělají. usmála se.
Petr si sedl ke záhonu a obratně plenil plevel, zároveň si se Žofkou povídali o škole i o všedních věcech.
Dívka pomoc přijímala ráda s Petrem byla zahrada zábavnější. A když bylo hotovo, přinesla z domu čaj a talířek koláčů či sušenky. Petr vše zdvořile odmítal, ale nikdy ho nenechala odejít s prázdnou.
Sladkosti jsou u Petra doma vzácnost maximálně na svátek. Uvnitř byl vděčný za Žofčinu pohostinnost.
Petr se ve škole snažil, aby nebyl nejhorší, ale učení šlo těžko výborně byl jen ve sportu, a proto po škole nastoupil na fakultu tělesné výchovy. Žofka se naopak vyučila zdravotní sestrou.
Jako dospělí se potkávali už jen málokdy, hlavně když přijeli na svátky domů. Petr se proměnil ze štíhlého kluka ve statného mladíka, a Žofka byla pořád stejná modrooká, štíhlá, milá a usměvavá.
Provdala se brzy, protože také brzy přišla o rodiče při nehodě. Hledala útěchu v lásce, bála se zůstat sama.
Když pak Petr slyšel, že Žofka si narychlo vzala Honzu, výřečného a rozverného kluka z vesnice, zarazilo ho to. Připadali mu úplně nesourodí, ale mladí začali žít společně a za rok měli syna.
Petr sám si osobní život neuspěchal. K matčině překvapení vynikl v organizaci a brzo se stal ředitelem sportovního centra v Brně.
Sestry už měly svoje rodiny a žily ve městě. Zato u Žofky manželství neklapalo.
To bys nevěřil, Petře: její Honza je jak náš táta. Pije, nikdy není doma. Ani dítě, ani žena ho nezajímají. Bída. Chápu Žofku až moc, vyprávěla Petrovi jeho maminka.
Petr uhodil pěstí do stolu.
No, to je chudák. Proč si ho brala? Dřív žila dobře. Tohle přinese jen trápení Pamatuju našeho tátu vždyť to byla jen samá starost.
Přesně tak. On už odnesl z domu i magnetofon, oblečení, dokonce křišťál po Žofčiných rodičích a teď už i utěrky. Je až hrůza, co lidi nevykoupí ví, že to Honza ožere, ale koupí
A půjčuje si Žofka? Chodí si pro peníze? zeptal se rovnou Petr.
Ne, nechodí, ale je na tom dost špatně, skoro nemá z čeho žít. Má malý plat, a od muže nic. Je to bída.
Petr chodil po pokoji a zjevně o něčem přemýšlel. Matka, která pochopila, že toho řekla až dost, ho prosila:
Hlavně se jim do toho nemíchej, Petře. Cizí štěstí neprohlédneš. Když s ním žije, asi ho ještě má ráda.
Petr se posadil, podíval se matce zpříma do očí a vyprávěl jí, jak ho Žofka celé dětství krmila semínky, koláčky a čajem. A že už nemůže být v klidu, když ví, jaká bída na jeho dětskou kamarádku dolehla, k tomu ještě s malým dítětem.
Co se chystáš udělat, Petře? lekla se maminka. Hlavně nechoď na Honzu, toho napraví jen hřbitov. Ještě skončíš u policie. Nějak jí raději pomoz bez něj.
Petr přikývl a odjel do Brna. Po několika dnech se však vrátil svým autem a vynosil k mamince dva pytle, několik beden a tašky s jídlem, hygienou a oblečením.
Co to? Ty se stěhuješ ke mně, Petře? Aspoň někdo zůstane doma
Ale kdepak, mám byt ve městě a práci tam. Jen jsem ti přivezl zásoby. Podívej se sama. Těm pytlům se semínky se nediv Žofka pochopí. Sám jí to nosit nechci, co by kdo povídal. A ty si s tím dělej, co chceš sněz, rozdej jí, podle svého.
A co tvoje sestry, nepotřebují pomoc?
Ty víš, jak jim posílám peníze o svátcích. Obě mají dobré muže, jsou v pohodě.
Je to tak, chválabohu, přitakala maminka.
Už jedu zpátky do Brna. Nedělej drahoty a Žofce pomáhej. Nenos to na odiv sousedům, ale pravidelně a v klidu. Dojde přivezu zas další. Hlady trpět doma nebudete. Měj se.
Petr objal matku, políbil ji a odjel. Žena si zanesla dary do komory. V pytlích byla prvotřídní slunečnicová semínka.
Teda, to budou hody měla radost Marie, až byla jak malá holka.
V bednách zakonzervovaná zelenina, těstoviny, cukr, mouka, v taškách i bonbóny. Ty uložila do příborníku och och, ten její Petr je takový štědrý.
I předtím jí vozil dobroty čokolády, bonboniéry, čerstvé ryby
Ale tolik zásob najednou snad ještě nikdy.
Ach, Petře, ty má duše, chlapče můj. Jen kde se ti ta tvoje životní štěstěna ztratila?
Splnila, co syn prosil každý týden navečer se stavila k Žofce se zabaleným balíčkem.
Nejdřív Žofka odmítala, ale když jí jednou přinesla rovnou kyblík semínek, pochopila, od koho ta pomoc jde.
Rozplakala se nad semínky, potěžkala je v dlani a pak řekla:
Vyřiď Petrovi, že moc děkuju. Kdo by to řekl Kolik let uplynulo, a on si pamatuje. Jsem mu vděčná. Ale ať se už nezatěžuje, prosím. Podala jsem žádost o rozvod už před dvěma týdny. Takže snad bude brzy po trápení.
Marie přikývla a šla domů. Nevěděla, co si myslet. Teď už je Žofka svobodná žena. A její Petr je taky sám
To jsou věci Co teď bude? Vezmou se? mumlala pro sebe.
Čas plynul. Marie dál pravidelně nosila Žofce balíčky. Občas spolu poseděly u čaje, Žofka brala jídlo s omluvami a slíbila, že jednou všechno vrátí.
Marie ji však klidnila:
Není to pro tebe, ale pro malého. Kdyby ti bylo hloupé brát, tak aspoň dítěti nech dopřát. Pánbůh pomáhá skrze ruce druhých. Takhle to prostě je.
Žofka se rozvedla a po roce žila sama. Viditelně rozkvetla, v oknech visely nové záclony, syn Tomášek chodil do školky a byl mamince nápadně podobný.
Marie jí někdy pomáhala hlídat Tomáška a on jí říkal babi. Petr k matce jezdil často a vozil Tomáškovi hračky. S Žofkou se u Marie setkávali, pilo se kafe, vzpomínalo na dětství o jejím nevydařeném manželství nepadlo jediné slovo. Jako kdyby ty čtyři roky z jejího života vůbec nebyly.
Petr teď jezdil k matce ještě víc. Teď už jeho první otázka často zněla:
Byla tu Žofka? A Tomášek je dneska u tebe?
No jo, chlapče, tak se aspoň zeptej na moje zdraví usmívala se Marie.
Jejda, promiň, jak se máš? ptal se Petr, ale už se díval z okna.
Ale jdi, co se naparádíš. Běž už za nimi, Žofka je doma, určitě tě čeká. Nehrajte už si na schovávanou, celá ves si už šušká. Běž
Vždycky je to tak, rozesmál se Petr. Člověk nemá ještě jasno a lidi už vás sezdali.
Přišel k matce a najednou ji objal.
Co je, chlapče? udivila se.
Děkuju, maminko. Ty ty tak všechno chápeš a přijímáš, jak je. Děkuju.
Marie ho pohladila, přežehnala a šla ke svému obrázku svatého. Petr vyběhl na zápraží, pak se vrátil pro kytici bílých chryzantém z auta.
Už mu bylo jedno, kdo co řekne, a zamířil k Žofčině domu. Šeptají si, usmál se sám pro sebe. Jen počkejte, ještě jim ukážu, co je to vesnické povídání
A když stoupal po známých schodech, nevěděl, že Žofka potichu stojí za záclonou a sleduje, jak jí Petr nese květiny
Život občas přinese těžké chvíle, ale někdy stačí podat ruku, nabídnout srdce a to, co rozdáme druhým, se nám vrátí v pravý čas. Laskavost bývá tím světlem, které nás vede zpátky ke štěstí.
