Všechno se vynořuje, jako by se dělo pod hladinou vody v brněnském jezírku světло tlumené, zvуки неприродně měkké. Hana položila hrnek s kávou na stůl v kuchyni panelového bytu na sídlišti Líšeň, kde všechno voní po nových záclonách a starých knihách. Uvnitř se jí však hromadí podivné napětí, jakoby jí někdo do hrdla vsunul kuličku z marcipánu.
Zase jsi přisolitla, řekla Zdenka, tchyně, aniž pozvedla oči od talíře. Pronesla to tím tónem, kterým se v televizi ohlašuje déšť na Moravě nebo zvyšování ceny elektřiny.
Hana postává u sporáku, dívá se na zezadu na precizní drdol své tchyně, utažený do černé sponky, na rovná ramena v bavlněném svetru barvy rozpuštěného másla.
Mně to přijde v pořádku, odpovídá Hana vyrovnaně, jak se za poslední tři týdny naučila.
Tobě přijde, zopakuje Zdenka s obzvláštním důrazem na poslední slabice. Pavlíku, ochutnej.
Pavel sedí naproti matce, už žvýká sousto. Když na něj upřou oči obě najednou, drobně pokrčí rameny.
Dobré to je, mami.
Dobré… zamručí Zdenka, jako by jí to snad bavilo. Dobré, pro koho? Na vojenské jídelně to třeba stačí.
Hana si bere utěrku, důkladně si otírá ruce, prst po prstu. Malý rituál, který ji drží pohromadě; nutnost udělat rukama něco, aby se nezačaly třást.
Tchyně přijela před třemi týdny. Měla tu být pět dní. Pak sedm. Poté oznámila, že se necítí dobře a chce zůstat. Pavel se podíval na Hanu tím typickým dětským pohledem: úleva smíšená s nervozitou, když se písemka odsune na další týden.
Teď už je třetí týden.
Já si skočím do ložnice, prohodí Hana a pověsí utěrku na háček.
Nikdo ji nezastavuje.
V ložnici zavírá dveře, pečlivě, bez bouchnutí, jen tak na cvoček. Přes mléčné světlo kontroluje postel, dva polštáře, noční stolky, lampičky. Všechno je správně… a zároveň cizí, skoro jen kulisa, ne domov. Cítí se, jako by kolem ní visela průsvitná opona.
Venku březen, město Brno šedé, začernalé zbytky sněhu u obrubníků ulic. Hana kdysi tohle předjaří milovala, rozpačitou přírodu, která se nemůže rozhodnout mezi zimou a jarem, stejně jako ona není schopná vyznat, co vlastně cítí. Teď při pohledu z okna přemýšlí, že následující den stejně bude muset po Zdenkčině přání nakoupit v Domácích potřebách protože tam je údajně lepší výběr ubrousků.
Z kuchyně sem tam dolehne hlas tchyně. Něco říká Pavlovi. On něco zpátky pronesl a v tlumené ticho se vplyne tichý smích.
Hana zlehka promne spánky.
Když se s Pavlem poznali před šesti lety, jeho matku vnímala jako celkem obyčejnou ženu. Trochu přísnou, poněkud staromódní, jako většina cizích matek. Na svatbě jim darovala porcelánový servis a pronesla pár moudrých frází o lásce a domácí pohodě. Hana se usmívala uměla to, stejně jako uměla čekat, v lidech hledat to lepší, neodpovídat na podrážděný tón. Její máma tomu říkala trpělivost. Hana si myslela, že je to dospělost.
Teď jí je dvaatřicet a poprvé ji napadá, že dospělost možná není totéž co trpělivost.
Za dveřmi se znovu rozesměje Pavel tentokrát hlasitěji.
Hana si stoupne k zrcadlu. Tmavé vlasy po ramena, světlé, trochu unavené oči. Ta únava nepramení z nedostatku spánku, spíš z pocitu, který spánek nerozežene.
Sáhne po mobilu a napíše kamarádce Janě jedno slovo: Zítra?
Odpověď přijde za dvě minuty: Kdy chceš?
Hana: Na oběd. Přijdu za tebou do práce.
Jana pošle smajlíka s hrnkem kávy. Hana schová telefon a vydá se zpět do kuchyně. Je třeba uklidit ze stolu povinnost. Jedna z těch povinností, které dříve jako povinnosti nevnímala, dokud se nenastěhovala Zdenka, která umí z každého gesta udělat závazek.
Tchyně už sedí v křesle v obýváku. Miluje to křeslo. Hanino křeslo, u okna s výhledem na křižovatku. Hana tam dřív četla večer knihy. Teď čte v ložnici. Křeslo je obsazené.
Hanko, osloví Zdenka, když Hana prochází kolem, koupila jsi ten čaj, o kterém jsem mluvila?
Objednala jsem ho přes internet. Přijde pozítří.
Internet, zakroutí hlavou Zdenka s pohledem, jaký mají lidé, kteří se dozvídají něco nepochopitelného. Proč nejdeš do normálního krámu, neosaháš, neovoňíš?
Ten čaj v běžných obchodech nemají.
Hledala bys lépe, našla bys.
Pavel něco ťuká do telefonu na gauči, ani nezvedne oči. Hana na něj pohlédne a pak zpět na tchyni.
Dobře, Zdenko, příště se víc snažím, pronese klidně a jde uklidit nádobí.
Myje talíře a myslí na to, že její vztah s Pavlem začal jinak. Na začátku to bylo jiné, byly jiné rozhovory. Volával jí z práce jen tak, nosil domů zákusky z malé cukrárny na Masarykově, jednou spolu jeli v noci za město, protože chtěla vidět hvězdy ve městě nejsou nikdy vidět. On se neptal, proč. Prostě nastartoval auto.
Dnes sedí v jiné části bytu, kouká do telefonu, zatímco jeho matka Hance vysvětluje, jak hledat správně čaj.
Teče horká voda z kohoutku, Hana ji trochu stáhne a odnese všechno do dřezu.
Rodinná dynamika, proběhne jí hlavou. Nejde jen o lásku. Je o to, jak se lidé chovají, když jim není dobře. Pavel není zlý člověk. Umí být milý, pozorný, vtipný. Jen když přijde matka, něco se v něm změní. Změní se v toho kluka z fotek ze starého alba, který Hana viděla u Zdenky malý Páťa v pruhovaném tričku, s tím zvláštním pohledem trochu ztraceným, trochu čekajícím.
Odkládá poslední talíř. Venku se stmívá a Hana si řekne, že by měla koupit jiné žárovky teplejší. Dlouho se k tomu nemá. Tuhle byt si kupovali s Pavlem před třemi lety hned si ho začala přetvářet podle svého. Vybrala závěsy, přeskládala nábytek, našla ty správné talíře s modrým okrajem, co hledala půl roku. To byl její domov, území, pořádek.
Z vedlejší místnosti se ozve hlas Zdenky:
Pavlíku, uprav mi prosím deku, táhne tu.
Hana si otře ruce o ručník a někde uvnitř, tam, kde v posledních třech týdnech sídlí úzkost, něco ještě více zatuhne. Ne bolestivě. Spíš jemné sevření.
Další den je oběd s Janou.
Jana pracuje v malé účetní firmě blízko náměstí Svobody, a obědy jednou za čtrnáct dní se staly jejich tradicí. Hana bez těchto obědů tuší, že jí mozek začne kysele zatuhávat.
Sedí v kavárně v Denisových sadech, kde to voní po kávě a není tu hlasitá hudba. Jen tiché šepoty cizích rozhovorů a čerstvě upečené pečivo.
Povídej, vybízí Jana, svírá hrnek oběma rukama.
Už je tu třetí týden.
Jana nehne brvou o Zdenkce ví dost.
Pavel?
Jako vždy. Nevidí, nebo nechce vidět. Už nevím, co je horší.
Mluvila jsi s ním?
Snažila jsem se. Říká, že máma je stará, sama doma, že to mám vydržet.
Řekla mu, že je jí samotné těžko?
Pořád si stěžuje na zdraví. Ale když je třeba vyrazit na nákupy nebo do textilu, vše se zázračně zlepší. Minulou středu byla ve městě, courala po domě látek celé tři hodiny a pak vykládala, jak je unavená a musí si lehnout.
Jana povytáhne obočí.
Tři hodiny v domě látek.
Tři, zopakuje Hana. Koupila dvě povlaky na polštáře. Hodila je do mé hromádky a vůbec mi to neřekla. Otevřu skříň a nechápu, co se tam děje.
A řekla jsi jí to aspoň?
Hana se podívá na Janu, po zádech jí přeběhne mráz.
Jak? Slova prosím, nesahejte mi na věci ve skříni? To by byl skandál. Ona začne tvrdit, že to chtěla dobře, vždycky říjí: u nás v rodině se takto pomáhá. Pavel by mlčel, a když bychom byli sami, napomenul by mě, že jsem měla být mírnější že máma to nemyslela zle.
A co tedy děláš?
Nic. Vrátím povlaky do jejího pokoje.
Jana chvíli mlčí.
Jsi utahaná, pronese najednou.
Jsem, vypadne z Hany. Je to zvláštní úleva říct to nahlas.
Jak dlouho ještě zůstane?
Nevím. Pavel tvrdí, že máme vydržet, že sama brzy bude chtít domů.
To ale není odpověď.
Vím o tom…
Další doušek kávy. Jana se na Hanu dívá s pohledem, jaký u ní Hana zná není to lítost, spíš nesmlouvavá praktická účast.
Musíš s ním promluvit opravdu, radí Jana. Ne jako obvykle. Opravdově. Ať tě slyší.
Nevím, jestli umí slyšet, když je máma nablízku. Vedle ní je jiný.
Tak mluv, když bude pryč. Pošli ji ven do obchodu nebo kavárny.
Hana se ušklíbne.
Pošli ji někam… zní to jednoduše.
Za oknem prochází žena s malým, zrzavým jezevčíkem; pes tahá doleva ke křoví, žena kráčí přímo. Mezi nimi táhlé, tiché přetahování.
Víš, co mě děsí nejvíc? řekne Hana tiše. Ne ona. Ona je prostě taková. Děsí mě, že nevím, jaký teď je on.
Jana neodpovídá. Někdy je lepší nemluvit.
Rozloučí se, vyjdou ven. Vzduch je chladný, neslibuje jaro, ale už nebodá. Hana si zvedne límec a vydá se k tramvaji.
Cestou přemýšlí o kvartálním výkazu, o mléku v lednici, o tom, že dva týdny nemluvila s vlastní mámou. A že Jana má pravdu. Že potřebuje skutečný rozhovor. Ještě ale neví, jak začít.
Doma voní nějaký parfém z minulého století, těžký a sladký. Zdenka používá vůni Večerní rosa. Proniká do záhybů záclon jako duch.
Už jsi tu, ozve se z obýváku. Oloupala jsem brambory, můžeš je smažit.
Hana pověsí kabát na věšák, pečlivě srovná rukávy.
Děkuji, Zdenko.
Pavlík volal, zůstane v práci do osmi.
Vím, napsal mi.
Brambory v míse jsou nakrájené hrubě, kostrbatě, nic co by Hana udělala sama úhledné plátky jsou její specialitou. Teď je krájí znovu, potichu.
Copak to děláš, ozve se tón bez otazníku, když Zdenka nahlédne do kuchyně.
Krájím nadrobno.
Proč? Už jsem je krájela.
Takhle se líp osmahnou.
Celý život dělám větší a nikdy nic…
Hana pokračuje. Nenechá si skočit do řeči.
Hanko, zní už hlas chladný, říkám ti, že už je mám nakrájené.
Slyším vás. Díky, jen si to udělám po svém.
Zdenka chvíli mlčí a pak zmizí.
Hana brambory dodělá. Sleduje tanec oleje na rozpálené plotýnce, když brambory zasyčí… Už jí připadá, že hranice nejsou jen moderní výraz, ale nutnost. Je to prostě právo nakrájet brambory, jak si přeje, ve své kuchyni.
Pavel se vrací po osmé, unavený, v očích má celý pracovní týden. Políbí Hanu do vlasů v předsíni, pak už usedá ke své matce.
Večeří. Rozhovory o práci, dotazy a odpovědi. Hana tiše jí, párkrát přikývne. Všechno plyne jako pomalá řeka času ne nepříjemně, ale těžce.
Po večeři se Hana stěhuje s notebookem do ložnice. V obýváku běží televize tak slabě, že ji dráždí jen vědomí, že tam někdo stále je.
Po jedenácté přichází Pavel do postele.
Jak ti je?
V pořádku, skončila jsem report.
Máma říká, že se zas tváříš jak kyselý okurka.
Hana odloží notebook, otočí se k němu.
Nejsem kyselá, jsem unavená.
Z práce?
V jeho hlase upřímná nejistota.
Nejen.
Z čeho ještě?
Pavle, víš, že už je to tři týdny?
Máma je nemocná.
Byla před třemi týdny. Teď jezdí do textilu po městě tři hodiny.
Mlčí, hledí do stropu.
Chce být s námi. Doma jí je smutno.
Já chápu, odpoví Hana. Ale toto je náš domov.
Ale je i její domov.
Ne, Hana poprvé mluví tiše a rozhodně. Není. Tohle je náš byt. Nás dvou.
Další mlčení. Pak:
Co chceš, abych udělal? Mám ji vyhodit?
Chci, abys jí řekl, kdy bude čas jet domů.
Hani…
Slyšíš mě?
Slyším. Je to máma.
Nechci, abys ji opustil. Jen abys s ní promluvil.
Dlouho je ticho. V tom tichu Hana slyší všechno, co Pavel neříká.
Promluvím, slíbí nakonec.
Kdy?
Až bude vhodná chvíle.
Hana hledí do šedého stropu ložnice, který už tři roky chtěla vymalovat tepleji.
Dobrou noc, řekne.
Dobrou, zpět Pavel.
Slyší, jak on rychle usne, jako vždy. Ona leží, opakuje si v duchu slova až bude chvíle jazyk těch, kteří netouží po konfliktu a všechno raději odkládají.
Usíná po půlnoci.
Ráno v sobotu Zdenka udělá snídani jako gesto, které Hana chápe přesně tak jako gesto, nikoli smíření. Na stole ráno stojí ovsená kaše s rozinkami, topinky, máslo, přesně tak, jak to měla Pavel rád jako dítě.
Udělala jsem Pavlíkovi, jak měl rád od malička, informuje Zdenka, sotva Hana usedne.
Díky.
Víš to, že to má rád s rozinkami?
Vím, Hana připravuje Pavlovi tuto kaši tři roky, ale to není důležité.
A ty co obvykle jíš?
Topinky se sýrem.
Nenašla jsem normální sýr. Tady máte divné sýry.
Ten nám chutná.
Tchyně mlčí, ale po svém stáhne rty.
Pavel přichází rozespalý, v domácím. Jé, kaše! Mami, ty jsi poklad!
Pro tebe, Pavlíku.
Hani, ochutnej, mamka umí.
Hana ochutná, je dost sladká. Ale záleží nakonec na tom?
Snídaně se nesla v duchu úvah o počasí a plánu nedělní návštěvy botanické zahrady. Pavel ochotně souhlasí. Hana se zeptá, zda to na Zdenku nebude moc, ta na ni pohlédne s převahou nepochopitelnosti.
Hana uklízí byt. Je to její způsob, jak udržet v hlavě pořádek. Začne obývákem. Srovná poličky, knihy, maličkosti, které během tří týdnů změnily místo třeba dřevěná figurka z jarmarku. Vrací ji správně, zřetelně na své místo.
V předsíni zjišťuje, že její kabát je celkem neviditelný pod Zdenčinou šedou zimní bundou. Opatrně to přeskládá, vrací svému kabátu místo.
Opět se vynoří tchyně:
Co to děláš.
Uklízím.
Proč si sahala na mou bundu?
Překážela, odpoví prostě Hana.
Tobě překáží všechno.
Nereaguje, popadne kartáč na boty.
Mohla bys se aspoň zeptat.
Dobře. Zeptám se příště.
Večer Pavel navrhne pizzu. Zdenka zamítne: Pizza je nezdravá, uděláme něco pořádného! Ale Pavel trvá Hanka je unavená. Počkáte, ona objedná, babička si stejně udělá chléb s pomazánkou.
Už večer Hana řekne:
Pamatuješ svůj slib?
Teď ne, šeptne Pavel.
A kdy?
Diskuze se rozpadne do polomyšlenek teď ne, až bude čas, až nebude máma v bytě…
Mluví jazykem těch, kde je mlčení zvykem.
Pak je neděle, botanická zahrada. Stromy holé, v trávě žluté ostrovy sněženek. Zdenka pomalu kráčí zaháknutá do Pavla, vypráví o chatě ve Slavkově, kde má kamarád podobný strom jako tyto borovice. Hana za nimi, pozoruje jejich šíje i pohyb ramen v kabátech.
Mezi dvěma borovicemi Zdenka přehodí přes rameno:
Hanko, usměj se. Vypadáš, jakbys šla na pohřeb.
Jsem normální, odpoví Hana, klidně, ale uvnitř jí něco sevře hrudí.
V kavárně při vchodu si sednou k oknu. Teplo, voní to kávou. Zdenka se nakloní:
Hanko, co děti? Nechcete už aspoň jedno?
Hana pomalu otočí hlavu.
To je osobní otázka.
Já jsem přece matka, musím vědět.
To je věc mezi mnou a Pavlem.
Vám, ale už máš dvaatřicet!
Zdenko, slyším vás, ale tenhle rozhovor vedu se svým mužem. Ne s vámi.
Dobře, jak chceš.
Odchází domů. Prázdné ticho. Zdenka je nevýrazně naštvaná, Pavel v autě mlčí.
Další dny Hana hodně pracuje, čísla, tabulky, mezisoučty. Tchyně je potichu, možná něco tuší nebo je to jen náhoda.
Ve středu najde Hana ve skříni jinak poskládané ručníky i povlečení než je její způsob.
Jde do obýváku, Zdenka čte.
Prosím, nesahejte mi na věci ve skříni, řekne Hana vlídně.
Chtěla jsem pomoct, byl tam chaos.
Měla jsem v tom pořádek. Svůj.
Každý má pořádek jiný.
Ano. Toto je můj. Prosím, nezasahovat.
Srdce jí bije rychleji, ale je v tom i klid. Poprvé za ty týdny něco dokázala říct.
V pátek přijde Pavel dřív nese dort z cukrárny na Masarykově. Hana se na krabici dívá a něco v ní povolí.
Věděl jsem, že máš ráda citronový zákusek.
Děkuju.
Mami, chceš dort?
To nemůžu, mám tlak.
Sedí s Pavlem sami. První společná chvilka po týdnech. Pavel říká:
Myslel jsem na to, co jsi říkala o samotě.
A?
Asi máš pravdu. Nevím, jak jí to říct.
Prostě to řekni.
Bude se zlobit.
Má na to právo. Ale musí slyšet: máme ji rádi, jsme rádi, ale potřebujeme vlastní prostor.
Chvíli jí. Pak Pavel:
Kdybys jí to řekla ty…
Ne. Jsi její syn. Bude to od tebe jiné. Od snachy by to byla urážka.
Máš pravdu.
Něco maličkého, podivného se v ten večer pohne. Nevyslovitelné, ale skutečné.
Zdenka večer ohlásí, že jde spát brzy. V kuchyni šplouchne voda, pak je ticho.
Řeknu jí to zítra, šeptne Pavel. Hana neodpoví, ví, že musí počkat.
Ale zítra je sobota a Zdenka chce vařit slavnostní oběd: pravý moravský boršč a štrúdl. Vstává v šest ráno, začne okupovat kuchyň. Hana ji najde, jak krájí zeleninu, jak skladí hrnce.
Dobré ráno.
Budu potřebovat velký hrnec. Ten tam nahoře.
Hana snese hrnec z poličky.
Díky. Teď se mi tu nepleť, prosím.
Prosím?
Málo tu je místo. Udělám vše sama.
Ale to je moje kuchyň.
Vařím, tak zatím někam zajdi.
Hana mlčí. Zavře kávu v termosce, odejde. Sedí na posteli, slyší zeď. Uvnitř něco zamrzne, rychle, bez varování.
Je to její kuchyň, její hrnce, její systém, její domov a teď ji někdo vyhazuje z vlastní kuchyně.
V chodbě stojí rozcuchaný Pavel s ručníkem na šíji.
Slyšel jsi to?
Co?
Tvoje máma mě v mé kuchyni poslala pryč.
Hani…
Řekneš jí to dneska? Ne zítra. Dnes!
V očích má zápas mezi klukem ze školky a dospělým mužem.
Ano, dnes.
Oběd ve tři. Boršč opravdu dobrý, Hana to uzná. Štrúdl s mákem, na servírovacích papírových ubrouscích.
Takhle se vaří, prohlásí Zdenka slavnostně.
Dobré, pokýve Pavel.
Hanko?
Dobré, řekne Hana.
Zdenka: Od rána tu lítám. Ty nestíháš, jsi pořád v laptopu.
Pracuji.
Já to chápu, jen říkám, že bys mohla pomoci.
Řekla jste mi nepleť se, Hana opět až podezřele klidně.
Zdenka, kratičký pohled. Pak proběhne hovor o sousedčině dceři.
Po obědě je Pavel na balkóně, Hana uklízí talíře, Zdenka:
Ty se urážíš, viď?
Proč si to myslíte?
Vidím to. Když se urážíš, mlčíš jinak.
Já nemlčím. Přemýšlím. O tom, jak si správně poskládat důležité v životě.
Dnešní mladé holky moc čtou. Dřív jsme prostě žily a byly šťastnější.
Opravdu si to myslíte?
Opravdu.
Hana zavře kohoutek, otočí se k ní.
Jste zkušenější, vaříte lépe než já, máte víc za sebou. Ale jsme jiné a tohle je můj domov. Chci klid, vztahy ale s hranicemi. To není urážka. Je to respekt.
Máš pravdu, připustí Zdenka s pohledem, co není opravdové svolení, ale aspoň gesto.
Hana vyjde za Pavlem. Dole na hřišti křičí děti, město dýchá.
Řekla ti něco? ptá se Pavel.
Ne. Řekla jsem jí to já. O hranicích.
A ona?
Prý souhlasí. Uvidíme.
V pondělí Zdenka poprvé nadhodí, že by možná bylo načase jet domů. Hana stojí za rohem, nedýchá.
Pavlíku, už jsem tu dlouho…
Mami, to neříkej, jsme rádi.
Jo, rádi jste, ale Hanka ti nějak ztichla. Když ženská moc ztichne, nikdy to není bez důvodu.
Pavel nic.
Já vím, že překážím. Nejsem slepá.
Mami…
Neomlouvej mě. Už je čas.
Hana si v ložnici setře malé slzy. Ne radostné, ne smutek spíš napětí, které se rozpouští.
V pátek balí Zdenka věci. Hana pomáhá poprvé to Zdenka dovolí. Zabalí vše úhledně.
Umíš skládat, pronese tchyně.
Musela jsem se naučit, když manžel jezdí na služebky.
Pavlík? On neuměl složit ani košili.
Už umí, usměje se Hana, snad poprvé doopravdy.
Zdenka projde bytem, jako by se loučila. V obýváku, v kuchyni. Nakonec:
Máte hezký byt. Je z toho cítit, že jste si ho vybrali srdcem.
Dlouho jsme hledali.
Je to vidět.
Dopravu na Nádraží řídí Pavel. Zdenka Hanu u dveří krátce obejme. Přijedeš na Velikonoce?
Uvidíme.
Zdenka se s kufrem otočí, zmizí ve výtahu.
Hana zavře oči, stojí v bytě, kde má po třech týdnech ticho. Ne cizí, ale domácké ticho.
Sedne si do křesla u okna. Vdechne vůni textilu, polštářku, vlastních knih. Venku začíná jaro, asfalty září po dešti.
Za hodinu přijde Pavel. Sundá boty, přihasí ke dveřím.
Jak je?
Čtu si.
Máma dobře dojela. Ozve se z vlaku.
Dobře.
Hani… promiň.
Ona na něj pohledne. Na chvili, opravdově. Odpouštím.
Měl jsem říct dřív…
Už to nech být.
Sedí, mlčí, venku dál poprchává.
Koupil jsem žárovku do předsíně, v sáčku na poličce.
Vyměním ji. Chvíli na to slyší, jak cvakne světlo. Předsíň je najednou světlejší.
Pak v týdnu najde na poličce plechovku s čajem Zdenčin Horský sběr, starý, s vystouplými květy. Připraví si ho, vdechne. Čaj voní tymiánem a suchými loukami. Zas je to v pořádku.
Napíše Janě zprávu: Už odjela. Jsem v pohodě.
Jana hned odpoví smajlíkem s kávou.
V pondělí do práce, vše do sebe zapadne. Kvartální výkaz, jedna chybička, opraví. Káva.
Volá jí Pavel:
Co uděláme na večeři?
Nechceš jít ven? Nebyli jsme dlouho nikde.
Klidně. Do toho bistra u kapucínů, s pastou?
Těším se.
Večer sedí v bistru, pijí bílé víno, smějí se, povídají o všem možném. Pavel jí říká:
Dlouho jsi se tak nesmála.
Asi máš pravdu.
Když se pak doma Hana dívá z okna, vidí kontury Brna v nočním dešti, světla, pohyb. Myslí na to, že si konečně sama uvaří jedno ze svých jídel, co má opravdu ráda ne na tři, ale na dva. Že do víkendu pověsí obrázek, co leží na polici.
Tohle je její svět, její domov, její ticho, její kuchyně, její křeslo.
A někde v tom snovém, měkkém, brněnském šeru ví, že opravdu být ženou, být manželkou, znamená učit se říkat ne ale i dělat čaj tím starým, trochu hořkým způsobem, pro mír v duši. Hranice se člověk učí poznávat celý život.
A venku, v kapkách deště i slunci, je všechno přesně tak podivně, nejistě, krásně, jak být má.
