Drahé radosti
Zuzanko, zase ten tvůj kocour?! Já mám pocit, že už pracuju jen na jeho veterináře!
Kocour, kterého se Zuzana snažila dostat do přepravky, jí z náruče stejně vysmekl, práskl sebou na podlahu a zalezl do kouta předsíně, kde hluboce a žalostně mručel. Podle výrazu jeho kulatých očí se zdálo, že kocour, kterému Zuzana kdysi s romantickou nadějí dala jméno Oldřich (starší jméno, s noblesou), se rozhodl prodat svůj podle jejího partnera, Tomáše, nicotný život, co nejdráž.
Už je to dlouho, protože Olda, jak mu Zuzka mile přezdívala, u ní žije dobrých deset let. Kolik je mu skutečně, to Zuzka neví. Přinesla si ho domů z ulice. A určitě to nebylo kotě. Už tenkrát to byl dospělý, byť mladý kocour, jak Zuzčině mámě tenkrát řekli na veterině.
Tehdy její maminka paní Marie, přispěchala s dcerou do ordinace. V náručí starou dětskou dekou ovinutého mourka.
Zachraňte ho, prosím!
Kde jste tu příšeru našly? podivila se zvěrolékařka, vždyť je to obyčejný uličník!
A co je na tom? To je náš kocour! Pomozte mu, vždyť vidíte, jak mu je mizerně! Proč ztrácíte čas? Nebo snad mám jiné peníze než ti, co sem chodí s papíráky?
Marie byla tehdy tak rozhodná, že se veterinářka radši nijak nespírala. A dobře udělala.
Marie Nováková byla opravdu tvrdohlavá ženská. Ale co už život je takový! Zkuste sama živit dítě bez otce, starat se o dva staré rodiče a vše pokrýt z platu učitelky v mateřince. To si člověk záhy vypěstuje slušné lokty!
Bránit si své, to Marie uměla, o tom žádná. Přesto byla dobrosrdečná, milovala děti, kočky a někdy i psy, i když těch se z dětství bála.
Nikdy nenechala nikoho, aby s ní cvičil. Sousedky, rodiče dětí či náhodné kolemjdoucí, co si snad mysleli, že křehká sólo ženská je snadná kořist ty všechny dokázala s lehkostí zvládnout. Nekřičela, ale vždy si našla to správné slovo, po kterém se vše rovnalo do latě. Místo hádek stačilo pár vět a Marie odvedla dotyčného do koutku, a ten místo útoku začal vyprávět o sobě a brečet si na rameno.
Jak jí to šlo? Sama by asi nevysvětlila. Prostě uměla naslouchat. Opravdově.
Jenže tenhle talent se projevoval jen navenek. Doma, ke svým nejbližším, byla najednou jako bezradná.
Muž jí utekl týden po svatbě. Marie o tom časem žertovala se suchým humorem, že ten vydržel i dlouho. Bylo to kruté, ale Marie uznala, že máma má zčásti pravdu s jejím nemehlem by nic moc nevybudoval nikdo. Muž jí při odchodu ještě stihl říct do očí:
Ženská z tebe asi jako ze mě baletka!
Marie byla zaskočená.
Ale za pár měsíců zjistila, že čeká dítě a uklidnila se. No vždyť ženská je jen žena, když rodí, ne? Chlapi to nezažijou!
Narození dcery vyhlížela víc než Vánoce a narozeniny dohromady. V jejím tiché šedi bylo svátků po málu. Tohle však bylo něco!
Její maminka to nijak nesdílela.
Na co ti to je, Maruško? To je jen starost a břímě! Jsi mladá, vcelku hezká a i nějaké šance máš. Když porodíš? Zůstaneš na špagetách a kaši z kroup, a i to dítě to čeká! Děti jsou drahé, Maruško! Teď to nechápeš později pochopíš!
Mami, my jsme snad žili jinak?
Právě! A co z toho bylo dobrého?
Marie přemýšlela. Mámy poslouchala vždycky, ale tentokrát se v ní cosi vzepřelo.
Jak si vůbec představit, že by dítě nebylo?! Vždyť už to uvnitř žije! Ne jen ten uzlíček, ale ta radost, co se v ní rozhostila. Najednou bránila nejen miminko, ale sama sebe, svou celistvost, své budoucí štěstí.
Bod zlomu přišel od babičky. Ta přijela do města, v kroji zahalená šátkem, který vyndavala jen ve svátek, a prohlásila:
Porodíš, Maruško! Postarám se!
Babi, děda tam v chalupě sám nevydrží!
Neboj, dědeček je ještě vitální. A kdyby ne, přestěhujeme ho! Tak!
Na stůl položila balíček zabalený do ručníku, co pro ni Marie kdysi sama vyšívala. Tolik peněz Marie nikdy v ruce neměla.
Děda prodal chalupu. Přes vesnici povede nová silnice jeho pozemek má cenu zlata! Tady je naše úspora. Na malý byt to teď stačí. O zbytek se postaráš!
Babičko, já si to nemůžu vzít
Můžeš, Maruško, neboj ne pro sebe, pro dítě. Kdo jiný mu pomůže, když ne máma?
Ten balík pak dokonale rozčísl vztahy s Maruščinou mámou.
Takže takhle Když jsem žádala o pomoc já, žádné peníze nebyly! Ale babička přijede a všechno je jinak! No dobře
Babička vyrazila mámu z pokoje a dlouho s ní potichu diskutovala. Ale změnit její názor se jí naštěstí nepovedlo matka Marie to odmítala chápat. Jak to, že na Marušku padl celý los štěstěny?
Co bylo v jejím chování tak zvláštního to Marie nikdy nepochopila. Nebyla lehkovážná ani divoká, dítě měla s mužem. Jak říkala babička: Když koně nestíhali, chyba není jen v jedné kobyle.
A on je přece hřebec! Ten by měl táhnout dvojnásob! Nebuď smutná, Maruško! Jsi mladá!
Roky Marie nesdílela, děkovala však babičce stále dokola.
Byt nakonec koupily pěkný. Čtyřpokojový starší, ale babička byla mistr v handrkování. S úsměvem vymáčkla ze ztrápeného realitního makléře nejen to, co chtěla, ale ještě dostala slevu.
Nebuď z toho hotová, dítě! Léta jsem prodávala zeleninu na trhu to byl daleko větší boj než režat záhony!
Babička zařídila i opravy, parta veselých romských řemeslníků pod jejím stejným velením a přísným stavbyvedoucím za dva měsíce dala byt do parády. Když Marie poprvé vešla do dětského pokojíčku, kde už stála postýlka, rozbrečela se.
Prosím tě, nebreč! Máš se radovat! babička jí utřela nos a poslala ji zkoušet novou kuchyň.
Zuzka se narodila o něco dřív, Marie byla nervózní, ale vše šlo dobře. Holčička byla zdravá, pevná a neuvěřitelně něžná. Marie po tom, co jí vlastní matka dala v životě pořádně zabrat, pochopila, že na svůj vztah půjde jinak.
Babičku máš nejradši! No jistě, koupila byt, hlídá ti děcko. A co já?! K vám se už ani s vnučkou nedostanu na návštěvu!
Mami, kdo ti brání? Jen nevyváděj, prosím! Zuzanka se bojí!
Ona se bojí Jako mimino? To určitě proto, že křičím!
Mami, ty spíš řveš… Marie byla na pokraji slz.
Její máma však slyšet nechtěla.
Počkej, co bude, až tvoje dcera bude na tebe mluvit stejným tónem!
Nebude! Marii došly slzy úplně.
Uvidíš, že bude! To je z výchovy já tě moc rozmazlila a teď mám co jsem chtěla! Taková Natašenka a jak se mi chová! Radši by nebyla…
Děkuju, mami! Marie najednou mluvila mírně jako obvykle.
Za co?
Za lekci. Teď alespoň vím, jak nechci dopadnout. Děkuju, žes mě toho uchránila!
Co to meleš?! mamince ruply nervy, ale Marie už ji nevnímala.
V hlavě jí znělo jediné: Nebudu stejná máma!
Říkat je to lehčí než dělat.
Marie si nebyla nikdy jistá, že to zvládá dobře. Zuzka nebyla rozmazlená, ale měla hlavu na krku a věděla, co chce.
Maminko, můžu bonbón?
Zuzanko, až po obědě!
A po obědě dva? Budu hezky papat!
Marie se smála a po obědě jí skutečně dala dva bonbóny.
Jsi šikulka!
Z těchhle drobností se skládal charakter Zuzanky. Rychle pochopila, že po dobrém dosáhne svého a dokázala s úsměvem zvládnout i babičku:
Babičko, nehubuj! To ti nesluší. Jsi přece tak krásná, neměj vrásky. Pojď sem ke mně!
Proč? babička přestala hned moralizovat.
Zuzka ji posadila, vylezla jí na klín, objala a prstem hladila po čele:
Takhle! Vidíš, jak je to hezčí? Budeš zas krásná!
Marie se tomu tiše smála a byla ráda.
Po čase vše klapalo.
Marie pracovala, babička s dědou ten nakonec prodal statek a přistěhoval se hlídali dcerku. Zvládali to všichni spolu.
Těžké chvíle přišly, když babička onemocněla. Lékaři se tvářili vážně, ale Marie to věděla i tak.
Babičko, co kdybychom tě vzaly do Prahy?
Načpak, Maruško! Život jsem měla fajn, umírat se nebojím. Jen mi dědy líto nějak zesmutněl. Nenechte ho tam!
Ale tohle neříkej!
No jo, dobře, neposlouchej stařenu!
A právě tehdy se doma objevil Olda.
V den, kdy přišel, se Zuzana jako obvykle vracela ze školy, jenže cestou zmizela.
Děda šel naproti, jen na chvilku se minuli.
Kam se může dítě na cestě mezi školou a domem ztratit? Záhada!
Zuzku hledali všichni. Spolužáci, rodiče, školní rozhlas, Marie, kterou zavolali z práce, děda i babička.
Jenže Zuzka se našla sama.
Přiběhla domů ve chvíli, kdy už Marie chtěla volat policii uplakaná, s tváří zkřivenou od bolesti a starosti.
Marie ji mlčky objala, zabalila do deky omámeného kocoura a jen se zeptala:
Jsi v pořádku, Zuzanko?
Já jo, ale jemu je špatně!
A Marie běžela.
Veterina byla za rohem, ale cestou Marie pochopila, že se v rodině usídlil kocour Zuzka se ho vzdát nechce a Marie bude muset udělat vše pro uzdravení toho hubeného tvora.
Naštěstí to nebylo tak zlé. Psi, kteří se ho pokusili roztrhat ve sklepě u školy, nestačili moc. Olda byl jen unavený, pokousaný, pomuchlaný. Veterináři ho dali dohromady a předali Marii.
Tady ho máte. Očkujte, až se zotaví. Domácí a nemá ani pas.
Marie přikývla, ale vyvalila oči nad účtem.
Za tohle by byl i britský modrý… zamumlala si pod fousy, ale zaplatila.
Doma, když spočítala, co jí zbylo, měla jasno do výplaty málo. Léky pro kocoura, babičku, a ještě dárek pro Zuzku za týden má narozeniny. A Marie si dala za cíl, aby její dcerka nikdy neměla pocit, že její svátek je všední den.
Mami, můžu tě poprosit? Zuzka, která už dávno měla spát, se objala kolem mámy.
Copak potřebuješ?
Já nechci žádné dárky. Můžu si nechat jeho? Bude to můj dárek…
Marie ji objala a podívala se na šedivého Oldu, který ležel u nohy. Snažila se ho uložit do krabice, ale Olda se urputně vracel a nakonec spokojeně přede.
Netřeba dodávat, že Marie souhlasila a Olda s nimi zůstal.
Ten vyžilý uličník si na život v teple rychle zvykl. Dělal minimum potíží a hlavně miloval seniory. S babičkou byl neustále a dělal divy v rodinné dynamice.
Marie, když doplatila účty, rozhodla se, že takhle už ne. Přežívat za peníze učitelky a dvě důchody už stačilo. Ale roky se bála zkusit něco nového až ten kocour…
Dala výpověď, měla strach, ale povedlo se. Na doporučení kamarádky dělala chůvu v dobré rodině, a od té doby už nikdy neměla o práci nouzi. Každý ji doporučoval dál a s tím rostl její plat i sebevědomí. Večer doma Oldovi drbala ouško.
Díky, Oldo! Bez tebe…
A Olda příst a užasle hleděl na Zuzku. Starší paničku miloval, ale s mladší byl v jednom ohni. Hodiny trávil s ní, výjimkou byly jen návštěvy u babičky. Jinak byl pořád s dcerou.
Sedával u ní, když se učila, pomáhal jí s úkoly – držel tlapičkou sešit.
Byl při ní, když v slzách sedávala za dveřmi babiččina pokoje, až naposledy.
Byl tam, když krátce po babičce v noci odešel i děda.
Byl i potom, když Marie najednou potkala skvělého chlapa a po zralé úvaze si ho vzala. Ten Marii zbožňoval a chránil ji i před tchyní, kterou si však velmi rychle získal když jí věnoval k osobnímu užívání své auto s řidičem.
Teď se už Marie chodila mezi sousedkami chlubit:
Přijel pro mě zeť. Jede se na chatu.
Zuzka, v té době už studentka střední školy, byla najednou samostatná, a s nevlastním tátou vycházela dobře ale zůstala radši ve svém bytě.
Tam si přivedla svého vyvoleného.
Tyjo, Zuzko, to je palác!
Ale kdepak!
Tolik místa! Aee, co to…?
Naštvaný kocour se vyřítil ze Zuzčiny ložnice a skočil na Petra. Ten vykřikl, poskakoval a uhýbal před Oldovým útokem.
Odežeň ho! To je rváč!
Zuzka ho sprdla, ale mezi Petrem a Oldou zůstalo napětí. Kocour jejího kluka nemohl vystát, ten ho proto všemožně vyhazoval, když Zuzka neviděla.
Za rok si Zuzka a Petr udělali svatbu. Byli manželé, ale něco se pokazilo. Petr měl stále víc připomínek, které by Marii uzemnily.
Co ty jsi za ženskou, Zuzko? To není guláš, to je voda! Neumíš vařit, co z tebe bude manželka?
Přitom vařit Zuzku učila babička první guláš sama vařila v deseti letech.
Pak už Petrovi chyběl jen kocour jako záminka.
Co mu je?! zíral na účet od veta. Zuzko, to je nesmysl! Já sám za sebe tolik neutratím! A tohle je chlupatý míček!
Petře, Olda není míček. Je to náš člen rodiny.
Možná tvé! Do mé nikdy nebude patřit!
Co to říkáš?
Co jsi slyšela! Ještě jednou něco takového a letí!
Zuzka, která zrovna zjistila, že čeká dítě, mlčela. Chtěla si to vyjasnit později.
Jenže Olda, už dost starý, ráno zase nenašel záchod a Zuzka musela najít přepravku. Petr ji přistihl právě v tom.
O své zdraví dbal, běhal, jedl zdravě a pořád Zuzce vyčítal, že nerozumí, co je důležité.
Když slyšel, že kocour potřebuje další léčbu, v zlosti mrsknul botu o zeď.
Dost! Zbavíme se ho! Peníze za tuhle potvoru dávat nebudu! Ať táhne!
Jenom se mnou! Zuzka, obyčejně klidná, se tentokrát postavila na odpor.
Tak s tebou! Mám toho dost! Proč to mám trpět!
Něco se v té chvíli změnilo navždy. Ta, která ještě včera doufala, že udrží vztah i kvůli dítěti, pochopila, že nechce. Ne takhle.
Nevytýkala Petrovi, že byt je její. Nevyhazovala ho.
Místo toho si sáhla do kapsy jeho bundy, vytáhla klíče, otevřela si a otočila se k němu.
Jsem těhotná. Měla bych být v klidu. Kocour to chápe ty ne. Jdi, prosím. Teď. Pak si srovnáme věci. Ale s tebou už žít… promiň, nechci. Jestli se takhle zbavíš někoho, kdo byl po mém boku skoro celý můj život, co uděláš, až tě začnu štvát já? Mé city tě nezajímají, že Pochopilas to správně? Tak vidíš. Bylo to mezi námi hezké, ale teď je toho špatného moc. To je pro mě moc. Pro tebe asi taky. Tak jdi prosím. Věci si vyřešíme později. Teď musím s Oldou na veterinu, je mu špatně. Je v bolestech. A já za něj zodpovídám. Takhle je to správné
Petr neodporoval. Zabalil si do tašky doklady, bundu, práskl dveřmi.
Zuzka věděla, že zprávu o dítěti ani nevstřebal v hlavě měl kocoura.
A tak Zuzka sklonila přepravku na zem, počkala, až tam Olda vklouzne, a zeptala se:
Připravený? Jdeme! Začneme změnou tvého zdraví!
Kocour se uzdravil. Samozřejmě, stáří přijde, ještě mnohokrát bude Zuzka organizovat přepravku a čekat, až Olda v jedno oko mrkne a vejde.
A jednou dopustí i to, že malá ručka dcery, jaká bude věrnou kopií Marie, zatahá Oldu za ocas což Olda nikdy netoleroval, ale holčičce promine vše.
A Zuzka nikdy nebude litovat, že její dítě má tu nejlepší chůvu s knírem, která zahání dětské slzy tlapkou a mateřským předením.
Až bude malá Evička (tak ji pojmenuje po krátké hádce s mámou s Petrem už dávno nežije), spát najednou ve dvou postýlkách, u mámy i u táty, a bude mít dva plyšáky jednoho u každého, dvě milované babičky Marii a Hanu. Ale láska bude všude kolem Evičky, jak má být.
Až jednoho dne Evička povyroste, pohladí drobnou dlaní miminko po tváři, jako to dělávala máma i babička, a šeptne:
Ahoj, broučku. Tak dlouho jsem na tebe čekala…
A bude tak pokračovat příběh rodiny, kde jediný starý kocour dobře věděl, co tvoří tu pravou domovskou pohodu. A pořád bude jasné když má kočka laskavou mámu, i koťata z ní budou laskavá.
A to Zuzanina dcera dostala do vínku víc než dobře.
