Anděl, který vážil sto kilo a voněl levnou kávou
V herně na dětském onkologickém oddělení panovalo ticho. Nepřerušované jen lehkým šustěním papíru a skřípáním fixů. Bylo to zvláštní ticho křehké jako sklo. Příliš v něm bylo soustředění dospělých na děti, které ještě ani nedosáhly deseti let. Úkol byl jednoduchý: nakreslete svého strážného anděla. Děti si dávaly velikou práci.
Pro Lenku, mladou dobrovolnici, to byl těžký den. Byla zvyklá na správnou krásu na estetiku kostelních fresek, kde andělé vypadají jako lehcí, kudrnatí mládenci se zlatými vlasy a modrýma očima plnýma nebe. Chodila mezi stolečky a obdivovala: u Matěje měl anděl obrovský meč, u Elišky křídla nadýchaná jako obláčky. Vše bylo kanonické, dojemné a trochu stejné.
Pak přišla k Aničce.
Holčičce bylo sedm let. Hlavu měla hladkou jako kulečníková koule po dalším kole chemoterapie a její kůže byla průsvitná jako starý papír. Anička kreslila velice pečlivě, s nosem skoro u papíru a vytáhlým jazykem v koutku.
Lenka se jí podívala přes rameno a jen těžko se ubránila překvapenému povzdechu.
Na papíře nestál žádný nebeský posel, ale cosi podivného. Kulatý, mohutný muž zabíral skoro celou čtvrtku. Neměl křídla. Zato měl obrovské břicho stažené bílým pláštěm, lysou hlavu trochu jak bramboru a veliké, křivé brýle sklouzávající na nos jako knoflík.
Aničko zeptala se Lenka opatrně a klekla si vedle. Kdo to je? Vždyť malujeme anděla
To je anděl odpověděla dívka tiše, ale jistě, aniž by přestala kreslit bílou pastelkou jeho břicho.
Ale je trochu zvláštní vybírala Lenka slova. Proč nemá křídla? A proč je tak veliký?
Má křídla odporovala Anička. Schovává je pod pláštěm, aby si je nezašpinil. Tady bývá špína.
Lenka se shovívavě usmála. Nedětská představivost
Na oddělení bylo často slyšet těžký, sípavý dech. Ozýval se z chodby a zněl, jako když přijíždí vlak. Šuch, šuch. Těžké kroky, až se zdálo, že se linoleum hýbe.
Dveře do herny se ztěžka otevřely a vešel on.
Václav Novotný, primář resuscitačního oddělení. Byl obrovský, zavalitý, s trojitým podbradkem v rozepnutém plášti, co mu už dávno neseděl. Jeho tvář se leskla potem, barvu měl trochu do šeda. Brýle v silných kostěných obroučkách mu padaly na špičku nosu a on si je zvyklým pohybem tlustého prstu rovnal. Voněl tabákem, potem a silnou, levnou kávou z automatu. Třetí noc už bydlel v malinké sesterně na rozpadlém gauči.
Lenka v něm viděla jen unaveného, zanedbaného chlapa, který by měl být dávno v důchodu nebo aspoň ve sprše.
Tak co, umělci? zahřměl basem, jako by mu vycházel z útrob. Jsme tu ještě?
Jsme, pane doktore! ozval se nesourodý dětský sbor.
Šel mezi řadami dětí a ztěžka se opíral o opěrky židlí. Zastavil se u chlapce, který seděl bledý s infuzí. Položil mu svou velkou, širokou dlaň na čelo.
Vydrž, šampióne zabručel. Výsledky jsou tu. Zvládneme to.
Pak přišel k Aničce. Lenka viděla, jak děvčátku září oči. Ruce automaticky natáhla k tomu nemotornému muži vonícímu tabákem.
Maluješ si? zeptal se. A za těmi tlustými skly se Lence najednou ukázaly ne unavené, ale hluboké oči jinak tak ospalého člověka.
Tebe špitla Anička.
Václav zafrkal a upravil si brýle.
Můj portrét netřeba. Papír by to nevydržel.
V tom zazněl na chodbě pískot přístroje. Prudký, alarmující zvuk.
Václav Novotný se změnil během okamžiku. Zadýchání a šourání bylo pryč. Otočil se s překvapivou hbitostí a vyrazil ke dveřím.
Zůstaňte sedět! zaburácel už z chodby. Katko, resuscitační kufr, rychle!
Lenka zůstala stát, tisknouc ruce k srdci. Za zdí nastal shon, bylo slyšet sekvenci příkazů, kovový cinkot a jeho bas už ne vlídný, teď ocelový.
Dýchej! No tak, drž se u nás! Dýchej!
Ten křik byl děsivý.
Zněla v něm zároveň prosba i rozkaz. Lenka zavřela oči. Měla strach.
Uteklo čtyřicet minut. Nekonečných, táhnoucích se jako med. V herně bylo ticho. Děti přestaly kreslit, sledovaly dveře.
Dveře se otevřely. Václav Novotný se opřel o futro. Byl propocený, plášť měl tmavý od potu, na rukávu krvavou skvrnu. Sundal brýle, promnul si oči rukou, až si rozmazal únavu po obličeji. Pak se s hekáním sesunul na dětskou židličku, která pod jeho vahou smutně zavrzala.
Podařilo se vydechl do ticha. Spí.
Lenka se na něj dívala. A najednou, jako by jí někdo sňal šedý závoj, pochopila.
Podívala se na Aniččin obrázek. Na toho neohrabaného, tlustého panáčka. A pak na skutečného Václava Novotného.
Neviděla tuk ani pot. Spatřila masu. Obrovskou, stabilní masu lásky kotvu, která brání křehkým dětským duším v odletu. Zlatokřídlý anděl by tu byl k ničemu byl by příliš lehký, odlétl by s nimi.
Byl potřeba někdo jako on těžký, pevný, vonící zemi a kávou, kdo svými velkými pažemi zachytí utíkající život a zachroptí: Nepustím.
Jeho holá hlava se pod lampou leskla jako svatozář. Ale ne zlatá pracovní, mokrá námahou.
Anička seskočila ze židle. Došla k doktorovi, který seděl se svěšenou hlavou, a objala jeho širokou nohu výš nedosáhla.
Povídala jsem řekla tiše a zadívala se na Lenku dospělýma očima. On ta křídla schovává. Aby na nás nefoukalo.
Václav Novotný jí položil těžkou dlaň na holou hlavu.
Jeho prsty se třásly.
Vydržte, miláčci zašeptal. Ještě chvilku.
Lenka se otočila k oknu, protože už se nemohla dívat.
Slzy, kterých se tolik bála, přece jen stékaly. Plakala studem nad svou slepotou. Hledala krásu ve zlatě a zdobnosti, zatímco Krása seděla před ní na rozvrzané židličce, utírala pot rukávem těžká, nehezká a možná nejposvátnější na celém světě.
