Klíče

Klíče

Já ho miluju! A ty mi tu vykládáš nějaké nesmysly! Nechci nic slyšet! Závidíš mi, proto se pořád pleteš do věcí, do kterých ti nic není! Dej mi už pokoj! Radši se starej o sebe!

Lucie už nekřičela. Ona přímo ječela tak, že i polohluchý soused, pan František Novotný, který zrovna něco kutil na svém garáži, se ohlédl a pozorně poslouchal. Jen to samo o sobě znamenalo, že Lucie opravdu řve hlasitě, protože pan Novotný se do cizích věcí zásadně nepletl.

Důvodů měla Lucie vždycky dost. Alespoň podle ní.

Stav zamilovanosti pro ni byl víc než nálada bylo to životní rozpoložení. Věčně po hlavě v lásce, a když přišla pauza, trvala tak krátce, že ji zaznamenaly pouze dvě osoby Lucčina matka a její sestra. Maminka už tu ale dávno nebyla a sestra, Laura, odmítala Lucii chápat.

Bez té zamilovanosti Lucie jen přežívala. Její pohled se stával prázdným, myšlenky rozlítané a nervy v háji až ji kolegyně začaly upozorňovat:

Potřebuješ nějaké uklidnění, Lucko. Už se s tebou nedá pracovat.

Lucie na to jen zatínala zuby a v duchu kolegyně proklínala. U nich je doma všechno v pohodě! Manžel čeká, děti vesele pobíhají… A ona? Ani pořádný domov, ani manžela! A co bude? Těžko říct! Syn sice existuje, ale zrovna ideálním dítětem by ho nikdo nenazval. Ve srovnání se synovcem a neteří, dětmi Laury, její Petr zkrátka zaostával. Laury kluci byli bystřejší a šikovnější. Starší, Ondra, hrál fotbal a měl samé jedničky, čímž vyvracel obecnou teorii, že kdo sportuje, hlavou nevládne. Mladší, Adéla, zpívala a tančila v souboru a jezdila po všem možném za deset let toho stihla víc než Lucie za celý život.

I to Lucii mrzelo. Vždyť i ona kdysi chodila po kroužcích, jenže žádný nevydržel hned srdce ztratilo zájem, zkusila něco jiného. Je třeba poslouchat hlas svého nitra! Druhý život už není, a radost vám nikdo nepřinese na stříbrném podnosu se slovy: Lucky, ber, je to všechno pro tebe!

Tuhle pravdu Lucie pochopila už dávno, když pozorovala Lauru, jak se učí, a sama vyrážela na diskotéku:

Hele Laura, všechno se naučíš, ale kdo tě pak bude chtít? Nepamatuješ, co říkala babička žena nemá být chytřejší než muž? Ani tě kluci neberou!

Nemusí. Teď je vůbec nepotřebuju. A babička to říkala trochu jinak.

Ne, přesně tak, já si to pamatuju.

Ale ne tak, jak myslíš. Říkala, že chytrá žena nebude ukazovat svou převahu, když miluje. To je něco jiného, ne?

Ále, nekaz mi náladu, jdu se učesat! Čeká mě Mirek!

Lucie vyrazila na rande a Laura se rozvaluje na gauči s knížkou. Dvě hodiny klidu doma byly svátek.

Lauru měla Lucie ráda jak taky ne, když nikoho jiného kromě ní v rodině neměla! A na povahu sestry upřímně, Lucie nebyla zlá, spíš rozhozená, v citech neurčitá, v sobě nejistá. Ale dobrá byla. Kolik jen tahala domu zvířata z ulice! Dva kocouři, pes všechny zachránila a postarala se dobře. Rodiče to akceptovali pod podmínkou, že byt se nezmění v malou ZOO a další zvířata už ne. Lucie odpovědnost přijala a nikdy po sestře nechtěla, aby venčila psa nebo uklízela po kočkách. To bylo jen na ní. Občas ty chlupaté mazlíčky Lucie milovala víc než lidi.

Lucie, mamka prosí, jestli bys jela za babičkou potřebuje pomoc s úklidem.
Já dnes nemůžu, mám důležité plány.
Jaké?
To je jedno. Opravdu důležité. Ferda kulhá. Musím s ním na veterinu.
Kulhá už týden.
A co má být? To je důvod, abych ho teď nechala a šla k babičce? Ona to zvládne sama! Ale Ferda to je kočka, za sebe nemůže.

Sestry se pohádaly, šly každá po svém a Lucie vytáhla ze skříně svůj nejlepší svetr. Mirek už čekal u vchodu a Ferda byl jen výmluva, jak se vyhnout nenáviděnému úklidu.

Školu dokončily každá po svém Laura s vyznamenáním, Lucie normálně. Profese si volit nemusela odjakživa chtěla být cukrářkou. Láska k dortíkům ji držela už od dětství, kdy stála před výlohou cukrárny, trucovala a nehnula se, dokud jí nepořídili něco sladkého. Sestře klidně většinu dala, jen co se pokochala krémovými květy, začala modelovat podobné z plastelíny.

A znovu se cesty sester rozešly. Laura se přestěhovala k babičce, která potřebovala pomoc a byt měla poblíž školy, což vyhovovalo všem. Babička našla péči, Laura klid a možnost vyspat se. Svoji lásku, Tomáše, přivedla k babičce ještě dřív než domů.

Žijte spolu! Místa dost pro všechny!

Svatbu měli jednoduchou a veselou a u babičky zůstali bydlet. O plánech s bytem mluvila babička otevřeně:

Tohle je správné, Lauri. Lucii ten dědův pokoj v podnájmu. Vám s Tomášem byt. Škoda, že neuvidím vaše děti Chtěla jsem!

Ale první pravnouče Ondru babička nejen viděla, ale i podržela v náručí. Odešla, když mu byly dva roky, po roce marného boje s následky mrtvice.

Rodiče souhlasili s babiččiným rozhodnutím: Laura si byt zaslouží.

Lucii to nevadilo. Byla v nové známosti a bylo jí úplně jedno, ke komu co připadne. Měla lásku!

Tedy, láska Spíš vášeň. Lucie jezdila k němu, uklízela, vařila, prala, ale nikdy u něj nespala.

Jsem starý mládenec, Lucko, mám to těžké.

Umělec se klátivě zasmál, nechal Lucii uklidit ateliér a pak ji vyhodil:

Umění obětuje vše, Lucko! Ty to víš, že? Život, láska, povinnosti Všechno se na mě valí!

Lucie jen soucitně povzdechla a podívala se na svůj trochu podivný portrét v koutě. Nikdo ji nikdy předtím nemaloval. Vnímala to jako důkaz, že dokáže inspirovat.

Ten portrét dostala poté, co svému milému oznámila, že čeká dítě.

Ten den ji slunce hladilo po tváři, snila tak, až skoro nemohla dýchat. Nový život byl pro ni zázrak.

Bohužel, zázrak skončil, když on nasupil obočí a utnul její nadšené povídání:

Jaké dítě? Zbláznila ses?!

Konec byl obyčejný a prázdný, jako bezedná díra, do které se její duše propadla. Sny praskly a rozpadly se v střepy, které by nedal dohromady ani největší mistr. Hrdost Lucie neřešila. Mlčky kývla, požádala si aspoň ten portrét, na památku.

Jen na památku

Bylo jí to dopřáno, večer ho rozstříhala na kousíčky:

Ještě bude všechno! Tobě už ne

Jak její bývalý dopadl, Lucii nikdy nezajímalo. Starostí měla dost. Syn, na kterého se tak těšila, se narodil. Ale radost nepřišla. Hledala v něm otce génius žádný , Petr byl klidný, neukazoval žádný talent. Raději běhal po place s klukama nebo hrál šachy, sám si našel kroužek

Proč tam chodíš? Co tě na tom baví? Vždyť je to nuda!

Jemu to nudné nepřišlo šachy byly jako krásný, logický tanec. Někdy si rozebíral partie nahlas, občas spontánně tančil po pokoji, když ho matka neviděla. Lucii ty tanečky děsily.

Tanec není pro kluky! Přestaň s tím!

Jediná, kdo Pavlovi rozuměla, byla sestřenice Adéla. Nepochopitelné tahanice mezi matkou a tetou nevnímal, ale babička mu nadůrazňovala, že rodina je rodina. S Ondrou se měli dobře, ale Adélu měl Pavel nejraději. Ta holka našla cestu k jeho duši a naslouchala, když mluvil o logické hudbě snů.

Slyšíš ji? ptala se Adéla s očima dokořán.

Ano, tiše, ale krásně

Já myslím, že taky. Chceš to vidět?

Voltage tančila po pokoji, snažíc se ztvárnit to, co slyšela od bratra, a on pochopil, že sám není.

Ale děti nemohou rozhodovat, s kým budou mluvit podle svých přání záleží na náladě rodičů. A Lucie měla nálady až příliš často. Když se zase pohádala s Laurou kvůli nějaké maličkosti, Petr nemohl vidět bratrance a sestřenici.

Pavel protestoval jak mohl dělal scény, vyžadoval pozornost, někdy i hladovku, dokud matka nevykřikla:

Tak si dělej co chceš!

O příčinách hádek matky a tety dlouho nevěděl. Ani že po jeho narození Laura Lucii ochotně pomáhala, ale byla odejita po další Lucčině krizi, když se dozvěděla, jak se babička rozhodla s bytem.

To není fér! Jsem taky vnučka!
Lucie, já ji o to nikdy neprosila! Pojď, klidně byt prodáme a rozdělíme půlku! Já se s tebou nechci hádat!
Nechci tvoje drobky! Babička vždycky milovala víc tebe! Nikdy mě nikdo opravdu nemiloval!
Ale Lucie, to není pravda! A co já? Co rodiče?
Co je to za lásku, když mě nechápete? Já nepotřebuju byt, jen vím, že mě nikdo ani v rodině nemá rád!
Lucky
Dost! Už to nechci slyšet!

Křivda se mezi sestry zabydlela. Hnízdo si upletla z minulých křivd připomínala drobnosti, kdysi zapomenuté:

Hele Lucie, pamatuješ, jak koupili Lauře panenku? Stejnou, ale v růžovém místo zeleného šatičku. Ty jsi chtěla taky růžovou? Zapomněla’s? Já ti připomenu! A vidíš s tím, jak nechtěla měnit? Všechny ty malé nepodstatnosti, které ale tvoří život Každá hračka, šaty, řasenka, po které jsi toužila, ale dostala ji ona Všechno jsou to cihly v domě tvé naděje a snů. Ten tvůj je křivý, nedodělaný a co by ho zpravit mohlo, to dostala Laura. Ale je snad lepší? Samozřejmě ne! Vždyť jí chybí to hlavní. Let, sen, touha žít naplno! Ona o lásce nic neví! Takové, jakou znáš ty, Lucie! Láska je let, život! Láska drží klíče od štěstí a vám je nedá každému! Laura o nich nic neví.

I Laura někdy občas zakopla o křivdu, ale hnízdo z jejích vzpomínek bylo chatrné, sotva slepené stačí dech, a rozletí se. A Laura foukala. Jak to jen šlo.

Rodiče odešli rychle a jeden za druhým v jednom roce. Bezradnost sestry pohltila.

Laurinko, proč? Vždyť byli mladí, měli tu být!
Lucie, osud se neptá. Udělali jsme, co šlo, zbytek už jsme ovlivnit nemohly Laura chytla sestru do náruče.

To není správné!
Život spravedlivý není, nikdy nebude. To si jen myslíme, že by měl být podle zásluh. Skutečnost je jiná

Máš pravdu! Ve skutečnosti je to jinak

Když Laura odmítla svůj podíl na dědictví, na chvíli získala klid. Lucie se pustila do vyřizování bytu po rodičích.

Myslela jsem, že vezmeš i ten.

Řekla Lucie, nervózně si upravovala kapuci a vyhýbala se Laury pohledu.

Stály u notářské kanceláře a čekaly na Tomáše.

Proč to říkáš, Lucie? Jsme cizí?
Nevím, Laurinko. Pokrevně jo, ale nikdy mě nechápeš.
Ani ty mě A je to tak důležité?
Samozřejmě! K čemu společný život, když se nechápeme?!
Možná proto, abychom se naučily chápat. Nic v tomhle životě není zadarmo, to ty musíš vědět nejlíp!
Jo, to vím! U tebe v životě je všechno jednoduché muž, dům, děti. Ale já? Pořád sama!

To není pravda, Lucie. A co Petr?
Co Petr? Je sám za sebe, je už dost velký. Ani doma není, pořád je u vás!
U nás má klid.
Právě! Vidíš! Laura, ty mě považuješ za špatnou matku?
Nikdy jsem to neřekla! Proč si to myslíš?
Pořád to říkáš! Ty jsi skvělá! Děti máš úžasné! A já no, a Petr taky nic moc! Pořád jsem ta špatná!
Kristepane, Lucko! Co to říkáš? Slyšíš se vůbec?!

Tomáš přijel pro ženu, našel ji venku uplakanou.

Proč se ke mně tak chová? Za co?

Objímal ji, snažil se ji utěšit:

Má těžkou povahu. Život ještě nezlomil.

Laura přestala plakat:

To neříkej! Co kdyby jí opravdu něco bylo? Tomáši, je mi jí strašně líto

A to je dobře!
Co?
Že ti Lucie líto je. Ona to zatím nechápe, kdo ji doopravdy miluje. Možná to nikdy nepochopí.
Možná. Ale je to moje sestra. Budu ji mít ráda, víš? Nikdo jiný už jí nezbyl! Petr je ještě malý

Radši špatný mír než dobrá hádka. Laura udělala vše pro usmíření. Vlákno mezi nimi už bylo slabé, ale ještě drželo.

Muži v životě Lucie přicházeli a odcházeli, zanechávajíce jen hořkost. Proč se diví, že její snahu dát vše oplácí jen frází:

Lucky, nesložit to! Máme volný vztah, ne? Pamatuješ?

To byla pravda. Každý nápadník hned dopředu varoval: Na vážné vztahy nejsem připravený. Chápeš, že je to složité? Lucka chápala Než to rychle zapomněla, a pak nechápala, proč ji zas nechali.

Lucie si zoufala. Chtěla být pro někoho jedinečná. Obětovala by se, byla zajímavá, vždy se přizpůsobila. Jestli partner lovil, učila se střílet, a uvařila i nejlepší vnadidlo. Kdo chytal ryby, s tím vyráběla návnady.

Chtěla někomu dát klíče od svého štěstí ale nikdo je nechtěl.

Petr během těchto Lucčiných známostí žil skoro pořád u Laury. Ani Tomáš, ani Laura proti tomu nic. Už ho brali za svého syna. V Ondrově pokoji stála dvoupatrová postel, vedle notebooky. Kluci na síti večer hřímali na Adélu:

Adélo! To není fér! Jsi moc rychlá! Pojď do týmu! Proti tobě hrát je o ničem!

Laura Lucii referovala o úspěších jejího syna:

Je moc šikovný, Lucko! Dala bych ho na matematické gymnázium.
Tak zle to není! Já jsem spokojená, že s Ondrou chodí na jednu školu. Mám alespoň přehled.
Ale je to pro Petra daleko. Když spí doma, není vyspaný.
Tak ať je chvíli u tebe. Vždyť víš, jak to mám! Právě se mi začíná dařit s Michalem!
Vím. Dobře. Necháme ho u nás.
Děkuji! Michal je úžasný! Chce, abychom byli rodina!
Požádal tě už o ruku?
Ještě ne, ale už to přijde! Hlavně mi nebráněte! Je to má šance na štěstí!
Lucie, neboj

Laura si Michala neoblíbila. Byl povýšený, lehce arogantní, podivně vtipný a jeho narážky byly často zraňující. U Lucie to nevadilo, ale co Petr? Lucie ho zbožňovala, nevšímala si, že syn se jí vzdaluje, a raději je stále u Laury.

Laura chránila synovce a snažila se s Lucií nehádat, ale rozuzlení nečekalo dlouho od začátku bylo patrné, že Michal něco chce.

Že Michal nutí prodat byt po rodičích, se Laura dozvěděla náhodou.

Přišla domů, všude poházené klučičí boty. Ondrovy vedle Petrových, špinavé, a Laura se rozzlobila:

Kluci! Kdo tu je? Jaký je tohle binec?!

Vyšla Adéla ze dveří klučičího pokoje, vyděšená:

Mami
Co je? Adélo!
Mami, hlavně se neboj, ano? Petr
CO?!
Je na posteli Má led na tváři, ale moc to nepomáhá

Laura zarazila rychle objala dceru a šup do kluků.

Petr ležel nahoře, otočený ke zdi, led na nateklé tváři.

Petříku, co se stalo?
Nic

Zněl tak zlomeně, že Laura pochopila stalo se něco vážného. Petr byl vždy otevřený, k Laře nikdy nic neskrýval.

Vylezla za ním, objala ho, jemně sáhla na modřinu.

Michal?
Bylo to jasné. Petr zalitoval, tlačil se k tetě a nestyděl se Laura rozuměla. Není přece fér, že když se kluk zastane mámy, dospělý muže ho uhodí a řve:

Ty mě budeš učit? Kdo jsi?! Utři nos! Nepleť se do dospělých věcí!

Takového Michala Petr nikdy nepoznal. Všechen lesk šel stranou a Petr pochopil ani tento muž jeho matku nemiluje Má zájem, ale ne snahu udělat jí šťastnou.

Jak to shrnula Adéla?

Když někdo miluje, je to vidět. Tolik je to těžké, Petře?
Moc
Zvláštní. Ty vidíš hudbu a láska je jako hudba. Když ji slyšíš, hned víš, jak pokračovat v tanci
Asi to každý nepozná
Myslíš, že tvoje máma to neumí?
Ani to neslyší, ani nevidí. Tak ráda by chtěla, ale nejde to.

Petr se postavil proti Michalovi a hned ho srovnali. Pak už si Petr balil věci a šel k Laře. Tam se nemusel stydět, tam věděli.

Laura hned volala Lucii. Trvalo dlouho, než to zvedla. Laura už byla připravená zůstat klidná, hádky nikdy nic nevyřeší, je nutné vztahy urovnat. Petr svou mámu potřebuje. To, že dává přednost cizímu chlapovi před synem, je špatně. To není matka

Nezvedla to. Laura volala Tomášovi:

Tomáši, kde jsi? Super! Jen počkej venku, jedeme za Lucií!

Dětem přikázala, ať jsou s Petrem a neopouští ho. Sama vyběhla ven.

Co je? zeptal se Tomáš, když nastoupila do auta.
Povím cestou, je to vážné

Už u domu se hádka rozjela. Lucie bědovala nad svým životem, protože Michal jednoduše sbalil věci a odešel, neodpustil si pořádně ji urazit.

Ty vůbec nepochopíš! Já ho přece miluju! ječela na Lauru, která nic nechtěla slyšet.

Koho, Lucie? Koho miluješ? Člověka, který zmlátí tvého syna?! Nemáš rozum? Ty pořád hledáš štěstí, ale nevidíš, že ho máš celý čas u sebe! A Petr za co trpí? je tvůj syn!

Už dávno je tvůj syn! Ty jsi mi ho vzala! Doma skoro není! Že máme problémy, je tvá vina! Vzala jsi mi všechno!
Co ti, prosím tě?!
Můj život! Moje klíče!
Jaké klíče?

Laura se zarazila a poprvé je obě viděla zvenčí. Stojí tu, křičí na ulici To by jim rodiče nedovolili. Kam se ztratilo to dobré, co je pojilo?

Změnila tón, ptá se klidněji:

Jaké klíče, Lucie? Co tím myslíš?
Klíče od štěstí Ty je máš! A já?
Teprve teď Laura pochopila. Vydechla, přistoupila a objala ji, jak to dělávala maminka.

Pojď sem Ach Lucie, ty moje
Hloupá? Jen to klidně řekni cukala se Lucie, ale Laura ji držela pevněji.
Ne hloupá! Citlivá. Něžná! Pořád máš málo lásky To chápu. Ale nechápu, jak jde vyměnit dítě za někoho jiného. To není správné! Ale klíče Nikdy jsem ti je nevzala. Sama s nimi bojuju. Ale rozdíl mezi námi je.
Jaký?
Ty své klíče pořád někdo dáváš. Já je držím u sebe.
Co je lepší?
Nevím. Život ukáže.
Už ukázal Jak mám dál žít? Nikdo mě nepotřebuje!
Já tě potřebuju. Málo? Petr taky! Nestačí?
Nevím
Zkus začít tady. Zbytek přijde, Lucie.

A když ne?
No, pak klíče nejsou od těch dveří, ke kterým je cpeš. Taková brána se stejně neotevře a ta pravá zůstane zavřená. Chceš celý život přežívat v předsíni? Bez dveří?
Ne!
Tak! Pojedeš za Petrem?
On mi neodpustí
Ale ano. Tvůj Petr ví o životě víc než jeho máma. Ale bude to tvrdý rozhovor je hodně zraněný.
Tuším to
No vidíš! Dělej! Jsi matka! Nebo snad cizí teta?
Laura!
Co já? Do auta! Tomáši, dej jí kapesníky, máš je tam. A jedem, děti čekají!

Nevlastní táta se v Petrově životě přece objeví, ale až později. Lucie najde svoje štěstí, Petr zůstane u Laury, sám si vybere její rodinu, místo bytu s novorozenou sestřičkou. Ale Lucie se bude snažit, seč může, aby Petr věděl, že ho má ráda a čeká na něj. Maminčin nový muž bude moudřejší než ona, dá Petrovi čas, naváže s ním vztah pevnější než krev.

A při loučení na nádraží před odjezdem na vojnu Petr obejme rodinu, podá ruku nevlastnímu otci:

Dávejte na mámu pozor!
A ty na sebe, synu. My čekáme!

Já vím.