Hele, musím ti něco vyprávět, jak jsem to slyšela od známé připrav se, tohle je fakt jak z nějakého českého filmu. Tak představ si Ondru. Celý život za něco bojuje, ale jednou se sakra spálil. No a teď už vůbec jako sranda…
Ondra byl zamilovanej do Marušky tak, jak si to leckdo ani neumí představit. Dva roky spolu chodili, on by pro ni i hvězdu z nebe stáhnul. Už plánoval, že si ji vezme prostě byl přesvědčenej, že svatba visí ve vzduchu. Jenže Maruška byla vždycky tak trochu zdrženlivá:
Proč bychom se brali hned? Vždyť já mám ještě školu před sebou, tobě se v práci v té tvojí rodinné firmě daří jakž takž. Žádné slušné auto, vlastní byt taky ne. Hele, sice mám Olču ráda, ale bydlet spolu na jedné hromadě, to vážně nemusím. Kdybys ten dům, co jste s Olčou prodali, nechal, mohli jsme být tam.
To Ondru trochu zamrzelo. Ale popravdě, Maruška měla v mnohém pravdu. Se ségrou Olgou bydleli v bytě, co zůstal po rodičích, a firmu právě teprve tahal ze dna. Kdo mohl tušit, že se bude muset pustit do vedení podnikání, aniž by dostudoval výšku? Už tak kolaboval, jak chtěl všechno stíhat.
Byt prodali s Olgou ve shodě. Přišlo jim důležitější zachránit firmu. Za půl roku, co čekali na dědictví, se jim nakupily dluhy, oba studenti, Ondra už skoro končil školu, Olga byla ve třeťáku. Ale díky tomu prodeji vyrovnali závazky, něco vložili do zboží pro svůj obchod a ještě jim něco zůstalo bokem.
Jenže Maruška zastávala názor, že se má žít pro dnešek, ne pro nějaký hypotetický zítřek. To se to povídá, když máš pohodlíčko u rodičů! Ale když ti najednou umře máma s tátou, staneš se hlavou rodiny a oporou mladší ségry, začneš uvažovat jinak. Ondra si sliboval, že až to zvládne, bude mít i pořádný auto, i barák se zahradou.
A všechno šlo docela normálně, až mu to jednoho dne spadlo na hlavu. Čekal Marušku u “Světozoru” fakt, domluvili se na nový film. Řekla mu, ať pro ni nejezdí což bylo divný, protože Mára hromadnou dopravou opovrhovala. Hledal ji očima mezi lidmi, když najednou přijela v autě, na které by neměl ani půl výplaty.
Promiň, už spolu nemůžeme být. Beru si jiného, povídá, strčí mu do ruky nějakou knížku a beze slov nasedne zpět do auta.
Ondra tam stál jak opařený. Co se mohlo stát za tři dny, co byl pryč z Prahy?
Olga hned poznala podle jeho výrazu, že se něco stalo.
Už to víš? jen kývl hlavou.
Našla si bohatýho frajera. Dvacátýho pátýho má svatbu. Chtěla mě za svědkyni, ale já ji poslala k šípku. To je fakt sviňárna! Dělala za tvými zády… Olga se rozbrečela zlostí na bráchu.
Klid, Olčo… ať jí to dopadne, u nás bude ještě líp. pohladil ji Ondra.
Na den se Ondra zavřel v pokoji. Olga ho přemlouvala přes dveře: Pojď aspoň něco sníst, upekla jsem palačinky…
K večeru vylezl jak sám ďábel v očích: Oblíkni se, něco podnikneme.
Co máš za lubem?
Vezmu si první holku, co mě potká a kývne na svatbu, řekl rozhodným hlasem.
To snad nemyslíš vážně! Vždyť taháš do svých her i někoho jiného, snažila se ho probrat Olga, ale marně.
Nepůjdeš se mnou, půjdu sám.
Venku v parku bylo fakt živo. První holka si ťukla na čelo, druhá mu rychle uhnula z cesty, ale třetí, co se mu podívala rovnou do očí, souhlasila.
A jak se vlastně jmenuješ, krásko?
Naděžda, odpověděla s klidem.
Musíme to oslavit, a šli společně do nejbližší kavárny, i s Olgou, která pořád nevěřila vlastním očím.
Chvíli tam seděli v trapném tichu, někdo něco zamumlal o tom, že by si Ondra měl dát bacha. On měl v hlavě jen pomstu. Už věděl, že svatbu udělá taky pětadvacátého.
Naděžda nakonec sama začala: Máte k tomu asi pádný důvod, že jste požádal první cizí holku. Jestli to bylo jen zbrkle, nezlobím se, můžu hned odejít.
Ne, slovo platí. Zítra jdeme na matriku a pak vás představím svým rodičům.
Mrknul na ni: A pojďme si tykat!
Celý měsíc až do svatby se scházeli každý den, povídali si, poznávali se.
Tak co, vysvětlíš mi někdy proč? ptala se jednou Naděžda.
Každý má nějaké kostlivce ve skříni, vykroutil se Ondra.
Hlavně, aby nám nepřekáželi v životě.
A ty proč jsi kývla?
Představila jsem si sebe jakou tu pohádkovou princeznu, kterou král otec dá za prvního, koho potká a přitom ty pohádky nekončí špatně! Chtěla jsem zkusit, jaké to je.
Ale že by v tom byla úplná nadsázka, to ne. Jednu velkou lásku už měla, skončilo to zlomeným srdcem i ztrátou nějakých úspor. Aspoň zjistila, jak prokouknout šmejdy. Prince na bílém koni sice nehledala, ale věděla, že potřebuje někoho chytrého a samostatného. A Ondra měl odvahu i zdravý rozum. Kdyby do parku dorazil s partou kluků, ignorovala by ho, ale s Olgou vypadal úplně jinak.
Tak co, jsi princezna Smuténka, nebo ta naše Vasilisa Moudrá? zapřemýšlel Ondra nahlas.
Polib mě, zjistíš to, zasmála se.
Ale žádné líbání ani nic víc mezi nimi nebylo.
Ondra se do příprav pustil sám, Nadě jen občas schvalovala výběr. Ani šaty jí nenechal vybrat bez dohledu.
Budeš nejkrásnější nevěsta, tvrdil jí pořád.
Když pak čekali se svatebními hosty před obřadní síní v Praze, proťali se s Maruškou a jejím snoubencem. Ondra hodil úsměv: Tak gratuluju… políbil Marušku na tvář, a hodně šťastných chvil s tvým boháčem!
Nedělej scény, šeptla mu nervózně Maruška.
Měřila si Naděždu pohledem a bylo vidět, že srovnává. Naděžda byla vysoká, krásná, měla šmrnc i eleganci. Maruška oproti ní úplně zapadla a hned jí v očích hrála žárlivost a pocit, že to celé podělala.
Ondra se vrátil k Naděždě.
Všechno v klidu, pronesl, i když to hrál.
Ještě není pozdě to zrušit, zašeptala Naděžda.
Jdeme do toho až do konce.
Ale až když v síni pohlédl do jejích smutných očí, došlo mu, co vlastně způsobil.
Já tě udělám šťastnou, vyřkl a hluboce tomu v tu chvíli věřil.
A pak začal manželský život. Olga a Naděžda si skvěle sedly, jedna druhou doplňovala. Olga, která byla horká hlava, se naučila ovládat, a Naděžda nenápadně, ale šikovně všechno doma vylepšovala.
Jako vystudovaná ekonomka tomu s financemi i daněmi rychle dala řád. Za půl roku otevřeli druhou prodejnu a postupně dali dohromady partu lidí na malířské a zednické práce. Takže nejen prodávali stavebniny, ale i rekonstruovali byty a domy. Zisky šly šíleně nahoru.
Nakonec to nebyla žádná zákaznice v nesnázích, ale opravdová česká Vasilisa Moudrá. Uměla všechno zařídit tak, aby Ondra měl pocit, že je to jeho nápad. Vypadalo to na pohádku, ale on pořád vzpomínal na Marušku. Chyběla mu ta vášeň, co mezi nimi dřív byla. Všechno mělo řád, klid, stabilitu. Nuda, rutina, zlobil se v duchu, já ji nemiluju, tím je řečeno vše.
Ale Nadě díky svým schopnostem vytáhla podnikání ještě dál začali stavět na klíč i rodinné domky a ten první postavili sobě.
Čím líp se jim dařilo, tím víc Ondra myslel na Marušku. Nevydržela by, kdyby viděla, jakým bourákem jezdím a co za barák máme. To není dům, to je ráj! Jak se mu dařilo líp, čím dál častěji přemýšlel: Co kdyby…
Naděžda viděla, že Ondra nemá klid v duši. Snažila se, aby byl spokojený, ale srdci (natož cizímu!) se přikázat nedá. Ne všechny pohádky musejí být opravdu šťastné, pomyslela si, ale neztrácela víru. Vždyť už její jméno znamená naději.
Olga to taky vytušila a jednou Ondru načapala na Maruščině facebooku.
Ztratíš všechno lepší, než můžeš najít, řekla mu.
Do toho ti nic není! odbil ji.
Olga se na něj naštvaně podívala: Děláš chybu, Naděžda tě miluje, a ty pořád hraješ hry!
Ondra zuřil co mu koho co bude kázat! A stejně pořád na Marušku myslel. Nakonec jí napsal.
Maruška si postěžovala, že jí to nevyšlo. Manžel jí dal kopačky, zůstala bez peněz, nemá školu ani pořádnou práci, rodiče ji nevzali zpět a žije v nájmu v Hradci Králové.
Ondra několik dní váhal, jestli za ní jet. Jak naschvál zrovna Naděžda odjela na týden k babičce na chalupu, což mu rozhodování usnadnilo.
Nakonec nasedl do auta a valil do Hradce jak na křídlech, v hlavě si přehrával, jak to asi bude probíhat.
Ale realita byla krutá.
Ty jsi fešák! vrhla se mu kolem krku Maruška.
Ale v nose ho píchlo, že má evidentně nemyté vlasy i šaty. Odstoupil.
Lidi se dívají…
Mně je to jedno! zasmála se na celé kolo.
Mini sukně, laciný make-up, nevkusný parfém Vedle Nadě má tahle holka fakt smůlu, napadlo ho. Taková byla i dřív, jen jsem to asi nikdy neviděl, říkal si, když viděl, jak láduje pivo.
Nějaký peníz bys neměl, já tě odměním olízla si rty.
To už fakt nevěděl, jak se jí zbavit.
Hele, já musím jít, mám ještě práci, zvedl se od stolu.
Uvidíme se ještě? zaškemrala.
Myslím, že ne, poprosil číšníka o účet. Položil tam velkou stokorunu.
Dopřejte slečně pohodu za tuhle útratu, řekl potichu.
Mladý číšník jen chápavě kývl.
Domů letěl skoro stotřicítkou.
Jsi fakt trouba, Ondro, Olga měla pravdu. Proč sis to musel ověřit? Nebo že by to bylo k něčemu? rozčiloval se sám na sebe.
Najednou ho trklo, že vlastně nikdy manželku neoslovil Naděnko. Že vlastně nikdy nikoho neměl blíž než ji. Prudce brzdil, jak mu to došlo. Dlouho jen seděl a v hlavě mu běžely všechny ty společné roky od svatby.
Viděl před sebou tvář ženy, její hluboké, modré oči, vybavil si, jak se usmívá, když ho vidí přijít domů, jak mu s láskou projíždí vlasy štíhlýma rukama.
Vždyť jsem slíbil, že ji udělám šťastnou!
Rozjel se, po dálnici ujel pár kiláků a pak to stočil ke vsi.
Týden je moc dlouhý. Nevydržel jsem bez tebe ani dva dny, řekl jí, když mu s úsměvem a slzami v očích běžela vstříc k chalupě u babičky.
Ty jsi můj blázen smála se, zatímco ji objímal a oba byli šťastní jak blechy.
