Lovec snů
Zase?! Simi, Simi! Probuď se! Jinak probudíš malé! Drž ji! Lenka sklouzla z postele a zatřásla sestrou za rameno. Kdy už se konečně uklidní…
Sonia se zmítala v posteli, její tichý naříkavý hlas plnil pokoj, až měla Lenka chuť se otáčet, jestli za ní někdo nestojí.
Jak z nějakého špatného hororu! Simi si stáhla peřinu a se zavřenýma očima přišla k Sonině posteli. Přikryla ji svou dekou, vlezla si vedle ní, objala ji a tiše zazpívala:
Hajanku, hajanku, nelež blízko stěny… Ježiši! Leni! Jaképak hajanky, když hoří jak topeniště! Probuď mámu!
Lenka chvíli váhala u Soniny postele, povzdychla si a nakonec šla do ložnice rodičů. Co jiného dělat? Sonia je pro ně stejné dítě jako všechny ostatní. A máma by ji s Simou určitě pokárala, kdyby zjistila, že jí něco zatajily.
V ložnici bylo ticho. Lenka přesunula ruku nad postýlku malého Petra, která stála vedle manželské postele, a pohladila maminku po rameni.
Maminko…
Olivie otevřela oči hned, jako by ani nespala, a její teplá dlaň zakryla Lenčiny prsty.
Copak, zlatíčko?
Se Soně je špatně! Mámo, asi má horečku. Je úplně horká, jak žehlička!
Petr se mírně zakňučel, a Olivie ho hned začala kolébat a tiše zpívat, tak jako před chvílí Simi:
Hajanku, hajanku…
Vzala Lenčinu dlaň, položila ji malému na bok.
Pohoupej ho chvíli, ať se neprobudí. Já jdu ke Soni…
I když ji ještě včera bolela záda po pádu ze štaflí při úklidu, Olivie lehce vstala a po špičkách šla do dívčího pokoje, naslouchajíc nočnímu klidu spícího domu.
Ten dům byl její pýchou. Kolikrát už od tetiček a babiček slyšela, že stavbu domu s Alešem nemají šanci zvládnout… Že proč se vůbec namáhají, vždyť v bytě by jim bylo mnohem líp…
Příbuzní jen pokrčili rameny a neváhali i přímo říct:
Proč takový barák? Vždyť stejně nemáte děti!
Olivii bolelo u srdce, když to slyšela, a skláněla hlavu, jako by ji někdo bezcitně nutil k zemi. Nejsi matkou? No tak nesmíš po světě chodit se vztyčenou hlavou! Jsou lepší než ty!
Kolikrát už Aleš objal Olivii, když byla zoufalá po dalším rozhovoru s mámou nebo tetou, a divil se, jak skvěle její tvář zapadá přesně do jamky na jeho krku. Byli jako jedno tělo a znali nejen teplo druhého, ale i skryté myšlenky.
Nesmíš se tím trápit! Nevěnuj jim pozornost! Oni to nepochopí…
Ale mají pravdu, Aleši… Děti mít nebudeme…
To se teprve uvidí! stiskl v zlobě zuby nad každým, kdo se dotkl jeho ženy, a slíbil si, že pro její sny udělá první poslední.
Zdálo se, že když člověk bydlí kousek od Prahy a má peníze, vše je možné. Ale jedna klinika, druhá, třetí… A všude jen pokrčení ramen:
Zázraky neumíme…
Olivie schovávala oči už i před manželem, nevěděla, jak mu říct něco, s čím už byla dávno smířená. Když Aleš přišel s nápadem stavět dům, našla odvahu promluvit:
Nejsem pro tebe ta pravá, Aleši… Mám tě moc ráda, ale ty si zasloužíš rodinu. Když ti nebudu moct dát dítě, rozvedeme se…
Ani mě nenapadne! Aleš s bouchnutím položil hrnek s čajem, až si opařil prsty. Olivko, přestaň! Jsem normální chlap, tak to řeknu i česky: jestli tě někdo umí jen urážet, tvoje máma nebude nadšená z mého chování. Ale jestli si myslíš, že tě pošlu z domu kvůli dětem… To ani náhodou! Potřebuju tebe! Když budou děti bude to fajn, a když ne, tak je to úděl. Ne každý musí být rodič…
Olivie se tím moc neuklidnila. Co když změní názor? Teď je mladý, plný síly, ale jednou si to rozmyslí Ale Aleš byl pevný. Té, kterou celá léta hledal, nehodlal pustit.
Manželství s Alešem bylo Oliviin druhý pokus.
Poprvé se vdávala v devatenácti, spíš aby unikla příliš těsné kontrole a výčitkám své mámy. Vztah s Lydií byl komplikovaný. Lydia Marková jednou milovala dceru k zbláznění a příště jí vmetla do obličeje, jaké to má neštěstí s takovým nedorostem…
Jak jsem si mohla porodit takové nedopatření? Občas na tebe koukám génius! A občas… Co ti běží v hlavě, děvče?!
Kdyby Olivie znala odpověď, řekla by ji. Ale jen skláněla oči pod matčiným pohledem, ztrácela se a přemýšlela, jak milovat tu, která ji tolik rve…
Na otázku, jestli má svou mámu ráda, bez váhání odpověděla: Ano! Jak jinak? Jenže s přibývajícím věkem začala chápat, že ani vzdělání ani úspěch vás neučiní vřelým člověkem. Lydie Marková uměla okouzlit, ale svou vlastní dcerou nejspíš nikdy nebla.
Mámo, proč mě nemiluješ? uniklo Olivii týden před svatbou, když Lydie zkroutila pusu nad šatama, do kterých Olivie dala měsíce hledání.
Mám tě ráda, ale co uděláš, není nikdy dost dobré! Nesmíš od mámy chtít souhlas se vším. Matka má taky někdy pokárat…
Někdy…
Přestaň! Až budeš mít své děti, pochopíš, že to není tak jednoduché. Milovat dítě není lehké…
A tehdy Olivie pochopila, že nebyla tou vytouženou dcerou, kterou si rodiče představovali. Povídala si se svými tetičkami a zjistila, že by byl kluk, rodiče by byli radši…
Proboha, středověk! procházela se podzimním parkem a modlila se, že své dítě nikdy nebude dělit na správné a nesprávné. Hlavně, ať to nedopustím!
Svatba byla pompézní, rozpačitá. Olivie se skoro dusila v korzetu, matka všem vykládala, jak je krásná nevěsta, a na otázku, jestli je šťastná, Olivie jen mlčela.
Manželství skončilo za rok a půl manžel po samovolném potratu beze slov odešel. Byt, pořízený rodiči, osiřel a Lydie Olivii odvážela z nemocnice s příslibem, že ji dají do pronájmu a že se musí nastěhovat zpět domů.
Olivie sebrala odvahu, večer našla otce:
Tati, jestli mě máš rád, nech mě být v bytě sama. U vás to teď nedám…
A otec ji pochopil. Trval na tom, že dostane kapesné a máma do toho nebude zasahovat.
Tak jsem rozhodl.
Výjimečně máma mlčela. Jen trvala na tom, že si má Olivie brát výplatu aspoň do zásuvky, kdyby bylo nejhůř.
Olivie dokončila práva, postoupila v práci, ale osobní život stagnoval. Byla pohledná, jenže podle svých slov v ní nebylo to světýlko, co přitahuje muže jako magnet. Cítila se jako uhaslý uhlík, co skoro nehřeje…
Důvod měla opodstatněný komplikace po předčasném porodu znamenaly, že už skoro určitě nebude matkou. Tohle ji zlomilo. Mechanicky pracovala, výlety absolvovala s rodinou, ale jako by v ní duše zhasla.
Co má holka za problém? všimla si tetička Olga mamince.
Co asi? krčila rameny Lydie, ale brzy začali Olivii seznamovat s potenciálními nápadníky na rodinných srazech a na vesnické chatě, kde se jednou potkala s Alešem.
Aleš nebyl pozvaný host, taxikář, který přivezl tetu s rodinou na chatu. Zůstal překvapený, když vytáhla dveře auta rozčilená dívka v bílé bundě a velice rázně zavelela:
Do města!
Té noci jí došla trpělivost už nechtěla být na oslavě, kde by ji jako dítě postavili na stoličku, aby recitovala rodině… Kdyby to mohla, vzala by nějaké menší dítě a zdrhla s ním. Starat se o formálnost a reputaci byla základní školou v rodině Olivie, ale opravdovost a blízkost chyběla.
Aleš se nevyptával odvezl ji domů. Když se prohledala v kabelce a peněženka zůstala na chatě, mávla rukou:
Pár minut, hned vám přinesu peníze.
Nečekal na ni. Olivie stihla jen přijít zpět dolů a hleděla překvapeně za autem, které už bylo fuč. Přemýšlela, co za setkání to asi bylo.
Doma z toho bylo haló, ale tentokrát ji aspoň táta bránil že když zmizí, nemá rodina hned panikařit…
Ráno ji Aleš čekal před domem. S klidem, trochou legrace (Olivie byla o hlavu vyšší než on), pokynul:
Nasedni, sedni vedle, snáz si popovídáme.
Tak začalo jejich seznamování.
Olivie byla opatrná ona, dcera pedagoga a podnikatele, a taxikář? Co na to řeknou doma? Ale v Alešovi bylo něco zvláštního, hřejivého, a rozhodla se vztah zkusit, bez ohledu na mámino remcání…
A které samozřejmě přišlo. Znělo by to skoro pohádkově, kdyby máma nezakřičela:
Jestli si vezmeš toho člověka, vymažu tě ze života!
Ale Olivie byla poprvé neústupná. Věděla, co chce.
Svůj problém Alešovi řekla ještě před svatbou.
Co myslíš? Že možná nikdy nebudeme mít děti…
A to je problém? My jsme spolu, ne jen kvůli dětem. Miluju tě. Jestli děti budou, dobrý. Když ne, nepřestanu tě mít rád…
A Olivie mu chtěla věřit. Vzali se na úřadě, veselku slavili u Alešových rodičů, Oliviini rodiče nepřijeli. Táta si našel čas až ke konci oslavy, což sice Olivii zamrzelo, ale popravdě čekala to.
Alešovi rodiče, zvlášť jeho máma, paní Tereza, byli jiní. Ze začátku brblala:
Hubená jsi, Aleši! Nakrm ji! A jestli neumí vařit, naučila jsem tě já, tak se snaž! Ne aby jedl jinde než doma! Pojď, pomůžeš mi dělám marmeládu!
A Olivii v cizí kuchyni najednou došlo, že být s takovou rodinou je vlastně fajn. Obyčejná, vřelá domácnost, žádné masky.
Jednou, když Alešova maminka zjistila důvod toho, proč nemohou mít děti, přišla Olivii obejmout.
Je to škoda, holka. Ale víš co? Děkuju ti za upřímnost. Jiná by mlčela, ty jsi mi to řekla na rovinu. A s těma dětma… To není v našich rukou. Přijde, co má přijít.
Těm slovům Olivie nejdřív nerozuměla, ale Tereze věřila. Právě ona přišla s nápadem, že když to nejde jinak, ať si vezmou dítě z dětského domova.
Já sama jsem adoptovaná, holka! Jak mě máma s tátou přijali, stali se mými opravdovými rodiči…
Olivie koukala. Nikdy by to nepoznala.
Když jim náhoda nahrála osudový telefon že z dětského domova pouštějí sourozence, Simu, Lenku a malého Sašu dlouho neváhali. Tereza pro ně byla skoro druhá babička a děti ji měly rády. A navíc, v dětském domově by být určtě neměli…
Sedmiletá Sima a šestiletá Lenka se rychle rozkoukaly.
Neboj se, my víme, že budeš dobrá máma.
Saša, dvouletý, nelenil a mamčo, mamčo se u něj objevilo už za týden. Oporu v Olivii rychle našel.
Tři děti? Seš blázen, Olivie! lamentovala mamka Lydie. A co když budou po své matce?
Mami, jsem právnička…
Naučili tě akorát rozumům! Kdo vám je dal?!
Už nemám v plánu řídit se tvými radami, mami!
Snad právě tehdy Olivie konečně pochopila, že dorostla…
Rok, dva, tři…
Děti rostly, naplňovaly dům smíchem, Olivie pracovala už jen z domova, začala prodávat reality na volné noze. Teď byla hlavně máma.
Vlastní těhotenství zjistila až později. Až když Aleš zatlačil:
Jdeme na vyšetření, takovou únavu a nevolnosti nebudeme podceňovat.
Tereza ji pohladila po tváři:
Poslechni svého muže. Jsi zelená jak rajče. A stejně bych věděla, co s tebou je… Ale počkej si, co řekne doktor…
A skutečně úžas! Olivie se rozplakala, když na ultrazvuku poprvé uviděla svoje miminko.
Syn Petr se narodil v zimě a přinesl do domu radost i zmatek. Sima a Lenka to braly statečně, ale Saša žárlil a lepil se na mámu, jak jen mohl.
Ale jakmile se Saša uklidnil, přišla do rodiny Sonia.
Byla dcerou Oliviiny sestřenice Katky, která žila daleko na Moravě. Jednou v noci zazvonil telefon a život Olivie a Aleše už nikdy nebyl stejný. Katka byla po tragédii pryč, a Sonia zůstala sama. Museli jednat. Sonia byla vystrašená, v nové rodině si dlouho připadala cizí.
Nejednou v noci stála u Soniny postele, hladila ji a utěšovala:
Soničko, už jsi doma. Jsem tady, holky jsou tady. Nikdo ti neublíží.
Ale strach neustupoval. Sonia pořád v noci křičela.
Jednou babička Tereza seděla se Simou i Lenkou v kuchyni, poslouchala ty stesky.
Proč se Sonia tak moc bojí?
Děvčata, ona to má těžké. Máte v sobě sílu, kterou jste si ani nevybraly, život vás naučil. Sonia toho neměla. Ale víte, láska zahání každou noční můru jen jí to ukažte!
Děvčata se rozhodla Sonie opravdu pomoci. Dávaly jí hračky, dokonce svou oblíbenou halenku, ale Sonia ji tiše pověsila do šatníku.
Až Saša přišel s knížkou od babičky. V ní obrázek, indiánský lovec snů.
Musíme vyrobit lovce snů! všechno zlé zachytí v síti a Sonia se nebude bát.
Děvčata nadšeně přikyvovala a chystaly nitě, korálky a babička Tereza obětovala pár nejhezčích husích per.
V noci, když Sonia zase volala o pomoc, Olivie tam šla, objala ji a poprvé uslyšela:
Neodejdeš?
Ne, maličká. Nikdo tě od nás nevezme…
A tehdy pochopila, že Sonia byla svědkem všeho zlého.
Když ji horečka konečně přešla, ráno se Olivie probudila a nad postelí visel hotový lovec snů. Lenka potichu vysvětlila:
Dodělaly jsme ho, mámo. Ale myslím, že už není potřeba.
Proč ne?
Protože Sonia teď má už jeden takový… vlastně hned několik.
Kolik?
Sima, já, Saša, ty, táta… babička, děda… hodně…
A Olivie se usmála:
Správně, zlatíčko. Lovců snů není nikdy dost.
Dům byl zas plný smíchu, babičky seděly v kuchyni, děda přijel o víkendu, dokonce malý kuřátko na starost, Saša si ho hned zamiloval.
Nemáme doma žádné zvíře, mámo! dožadovala se Sima. Pořídíme si kočku nebo psa?
Když odpoledne přišel Saša, sedl na kraj postele a šeptl, že už voní oběd. Pak se k nim přidaly hlasy z kuchyně, někdo se smál, děda troubil z venku.
Olivie pevně objala Sonii.
Teď bylo všechno, jak mělo být. Každý měl své místo, každý byl doma.
Život není o tom, odkud přicházíme, ale koho máme po boku a kolik lásky umíme přijmout i dát. Domov je tam, kde vás berou za své. S tímhle poznáním usnula Olivie po boku těch, kteří jí konečně byli rodinou.
A jestli něco doopravdy platí? Lovců snů není nikdy dost je jich tolik, kolik máme blízkých. A když láska proudí domem, špatné sny už nemají šanci.
