Bez zbytečných slov
Roman se opírá do opěradla židle, lehce se uvolňuje po vydatné večeři v pražské restauraci. Jeho oči se pomalu zastaví na Anežce, která zrovna přikládá ke rtům sklenku bílého vína. Tlumené světlo lamp visících nad stolem hladí její obličej a vystihuje jemné, vytříbené rysy. Přirozený ruměnec na tvářích působí nenuceně a v očích jí jiskří teplý odlesk, odrážející poklidný závoj světel nad stolkem.
Tak co, líbilo se ti? zeptá se Roman, co možná nejvíc nenuceně, jako by otázku právě vymyslel.
Anežka postaví opatrně sklenku na stůl. Její úsměv je široký a upřímný.
Jistě. Ty vždycky víš, kam mě vzít. Je tady hrozně příjemně, odpoví a rozhlédne se po útulném lokálu plném poklidné atmosféry.
Roman mlčky přikývne. Tenhle podnik patří mezi jeho oblíbené. Žádný zbytečný přepych ani předváděčka, jen promyšlená pohoda. Tlumené světlo není nepříjemné, decentní hudba neruší hovor a číšníci klidně a sebejistě plní svou práci bez zmatku.
Za poslední půlrok tu byl s Anežkou už nejméně pětkrát. Po každé návštěvě v něm zůstane příjemná pachuť nejen po jídle, ale zvlášť po té atmosféře, která je tu vždycky obklopuje. A když přijde účet, Roman platí bez rozmyslu, nezajímá ho, kolik to činí korun.
Víš, začne Anežka, zatímco si hraje se složeným ubrouskem mezi prsty, říkala jsem si Co kdybychom o víkendu někam vyrazili? Už mám pocit, že se tu začínám nudit.
Roman jen pokrčí rameny a snaží se, aby v hlase nebylo poznat váhání. Uvidíme… Teď je v práci zrovna, jak víš, blázinec.
Anežčin obličej na vteřinu potemní, v očích se jí mihne slabý stín zklamání. Ale vzápětí se usměje, jako by těžší moment proklouzla bokem.
To chápu. Ty jsi ten zodpovědný, řekne s náznakem shovívavosti.
Přichází číšník s nabídkou dezertů. Roman neváhá: My jsme připraveni. Dejte nám váš nejlepší dezert. A ještě jednu lahev stejného vína.
Číšník klidně přikývne a odchází zapisovat objednávku.
Anežka mezitím bezmyšlenkovitě přejíždí prstem po okraji skleničky, až sklo tiše cinkne a na vteřinu přeruší melodii hudby v pozadí. Zvedne k Romanovi pohled, v očích drobná ustaranost.
Jsi dneska nějaký zvláštní, řekne tiše, téměř šeptem.
Roman pokrčí rameny, jako by o nic nešlo. Jsem jen unavený. V práci je toho moc.
A to je pravda. Poslední týdny byly vysilující, porady střídaly urgentní výzvy, termíny visely nad hlavou a spánek si musel krást v noci. Jenže za jeho náladou stojí něco víc.
Před pár dny náhodou narazil na Anežčin facebookový profil, o němž neměl ani tušení. Nic špatného běžné fotky, příspěvky od přátel. Ale jedna série snímků ho zaujala. Anežka tam stála vedle dobře oblečeného muže. Podpisy pod fotkami byly nevinné, ale nezůstaly bez povšimnutí: S tím nejpozornějším nebo Můj inspirátor. Data příspěvků seděla s dny, kdy mu tvrdila, že nemá čas.
Nejdřív tomu nechtěl věřit. Třeba jde jen o kolegy nebo známé. Ale když procházel detailněji, narazil v komentářích pod fotkou z jejich oblíbené restaurace na zprávu od Petra: Jsi stále nádherná, těším se na příště, připsal ještě srdíčko.
Tyto objevy mu nedaly klid. Snažil se soustředit na chuť vína, na teplo v těle, ale myšlenky pořád sklouzávaly zpět k oněm fotografiím.
Roman ale neudělal scénu. Nevyžadoval vysvětlení, nehádal se, nekřičel. Rozhodl se, že nastal čas udělat tečku. Ale ne tiše, ne bez rozloučení, jako to dělají mnozí. Chtěl, aby si ten okamžik Anežka zapamatovala.
Večeře končí. Číšník přináší účet jak se dalo čekat, po dobrém jídle tu u částky není místo na šetření. Roman vezme kožené desky, s pohledem na čísla jen naoko přepočítává sumu. Ve skutečnosti už dávno ví, kolik to bude. Podívá se Anežce napřímo, bez úsměvu, bez zvyklého měkkého pohledu.
Víš co? Zaplatím jen sám za sebe. Ty si zaplatíš svůj díl sama, pronese klidně, až skoro monotónně, jako by oznamoval naprostou samozřejmost.
Anežka zrudne, prsty se jí v napětí sevřou na bílé prostíraní. Hledá vhodná slova, ale žádné se nehodí.
Romane, to není vtipné, podaří se jí nakonec říct.
Já taky nežertuji, odpoví, nezvyšuje hlas. Položí desky s účtem před ni. Co, nemáš sebou dost? Tak zavolej třeba Petru. Myslela sis, že to nepoznám? Že mě můžeš jen využívat?
Anežčiny oči se rozšíří směsicí zmatení a náhlého vzteku, jako by právě zaslechla něco, co bych nikdy nečekala.
Nevím, co tím myslíš řekne tichým, skoro roztřeseným hlasem.
To je škoda, odpoví stroze Roman a zvolna vstává od stolu. Já už půjdu. Ty si to tu nějak vyřiď.
Vytahuje peněženku, položí přesně svoji část účtu na stůl a pomalu odchází ke dveřím.
Za zády slyší Anežčin nervózně zvýšený hlas, snažící se cosi vysvětlovat číšníkovi, ale Roman už se neohlíží. Každý jeho krok přináší lehkost ne kvůli zadostiučinění, ne kvůli vítězství, ale prostě proto, že konečně řekl, co měl říct už dávno.
Roman vychází z restaurace na chodník, zhluboka vdechuje večerní pražský vzduch a cítí, jak ho něco uvnitř opouští. Je konec.
Vydává se pomalu ulicí. Lidé pospíchají domů nebo se jen loudají, páry se smějí a plánují zbytek večera, město žije svým rytmem. Roman přemýšlí, jak je život zvláštní. Ještě před měsícem byl přesvědčený, že Anežka je ta pravá. Sice ne dokonalá, ale jeho. Pamatuje si, jak pro ni vybíral dárky dlouho zkoumal mobily, konzultoval s prodavačem, aby vybral barvu podle jejího vkusu. Jak se těšil na její smích, když jí daroval permanentku do luxusního salonu. Ale nyní mu dochází, že to byla hra. Ne jeho její. Necítí hněv ani bolest, jen lehkou pachuť, jakou zanechá vychladlá káva.
V kapse mu zavibruje telefon. Zpráva od Anežky: To bylo podlé. Mohl jsi mi to říct normálně.
Roman stojí u výlohy knihkupectví, chvíli váhá a pak odepisuje: To právě dělám.
Vypíná telefon, nechce už dnes řešit žádné hovory ani vysvětlování. Všechno podstatné už zaznělo.
Před ním je dlouhý večer a poprvé za dlouhou dobu cítí, že si ho může užít po svém. Třeba zaskočit do svého oblíbeného baru, kde ho poznávají barmani, napít se, jen tak sedět a pozorovat město. Nebo jet domů, pustit si hudbu, kterou ona nikdy neměla ráda a konečně se pořádně vyspat bez starosti, že bude ráno někoho vozit do práce. Možná zavolat starému kamarádovi, se kterým se neviděl půl roku, a domluvit se na setkání.
Možností je spousta. A to je dobře. Opravdu dobře.
************************
Druhý den Roman vstává ještě před budíkem. V bytě vládne ticho, jen z venku se pomalu ozývá probouzející se město. Protáhne se, cítí už v těle nečekanou lehkost, jakoby mu z ramen spadl kámen. Po dlouhé době není uvnitř žádný tlak, jen pocit, že po dešti konečně svítí slunce.
Dlouze se sprchuje, vnímá, jak mu teplá voda smývá zbytky včerejších emocí. V kuchyni si připravuje silnou kávu, byt se naplní podmanivou vůní čerstvě namletých zrn. S hrnkem vychází na balkon.
Ráno je svěží, auta už hučí na náměstí, z nedalekého dvorku doléhá dětský smích. Vzduch voní čistotou po nočním dešti smíšenou se sladkým aroma kávy z blízké kavárny. Roman popíjí a pozoruje, jak město ožívá.
Telefon leží vedle něj na stolku, ale Roman ho raději nechává ležet. Chce ještě chvíli zůstat v klidu, bez notifikací a zpráv, které by ho vracely zpátky do včerejška.
Okolo poledne telefon nakonec zapne. Na displeji vyskočí několik zpráv od kolegů, pár upozornění ze sociálních sítí a jedno nepřečtené od Anežky. Roman na chvíli zaváhá, ale pak zprávu jednoduše smaže. Všechno důležité už bylo řečeno.
Raději hledá jméno svého dlouholetého kamaráda Standy ve svém seznamu. Chvíli váhá a pak volá.
Ahoj, ozve se mu v telefonu. Romanův hlas je klidný, v němž není napětí posledních týdnů. Nechceš se sejít? Dlouho jsme nebyli na pivu.
Standa jako obvykle reaguje pohotově. Jeho hlas je veselý, jakoby mu v žilách kolovala energie: Jasně! Jsem pro. Kde a kdy?
Domluví se rychle v podniku kousek od Romanovy kanceláře, kam rádi chodili po práci.
Když Roman dorazí, Standa už sedí u okna a před sebou má dvě orosené půllitry. Jak vidí přítele, usměje se a zvedne ruku.
Tak povídej, co se děje? Víš, vypadáš jinak. Asi jsi uvolněnější, je to poznat.
Jeho pohled je zvědavý, ale nenásilný Standa vždycky uměl dávat najevo zájem, aniž by tlačil na pilu.
Roman se posadí, napije se dobře vychlazeného světlého.
Rozešel jsem se s Anežkou.
Fakt? Odejít chtěla ona?
Ne. Já jsem to rozhodl, odpoví Roman a stručně popíše včerejší večer. Emoce nechá stranou, drží se jen podstaty věci.
Standa ho poslouchá, pokyvuje hlavou, občas zamyšleně míchá pivo. Když Roman skončí, chvíli mlčí, pak se uchechtne:
Tos udělal dobře. Drsný, ale spravedlivý. Máš jistotu, že má někoho jiného?
Na sto procent, Roman se opře. Už v něm zůstává jen poslední zbytek napětí. Nemusím znát všechny detaily. Co jsem viděl, stačí.
A co dál? Standa nakloní hlavu, očima hledá v kamarádově tváři odpověď. Vždycky mu záleželo na tom, aby Roman poněkolikáté nespadl zpět do apatie.
Žít dál, řekne prostě Roman. Tohle nejsou jen slova, je v nich rozhodnost. Dělat věci, pracovat, vídat se s kamarády, klidně někam na dovolenou. Ukáže se časem.
Žádné velké fráze. V klidu a smířeně.
Správně, kývne uznale Standa. Hele, moje sestřenice se přestěhovala do Brna říkala, že tam bude jazzový festival. Co kdybychom si udělali výlet, na pár dnů vypnout?
Roman se na chvíli zasní. Brno, hudba, cizí město V hlavě mu bliká představa širokých bulvárů, starých vil, večerní melodie saxofonu na Jakubském náměstí. Proč ne? Celou dobu byl zacyklený v minulosti, a najednou cítí, že je připravený zkusit něco nového.
Jsem pro. Dej mi týden, ať dodělám věci v práci.
Bezva! Standa tleskne do stolu, zvuk rozbije poslední stín z minulosti. To zase bude sranda! Už jsi dlouho chodil jak tělo bez duše!
Ve Standově hlase není výčitka, jen upřímná radost. On už dlouho čekal, kdy Roman konečně začne hledět dopředu.
Roman se jen usměje. Cítí, že uvnitř se něco mění, postupně a nenásilně, jako když po zimě začne vyrážet první tráva.
Opravdu po týdnu vyrážejí do Brna. Festival je skvělý, přesně, jak Standa říkal. Procházejí městem, nasávají atmosféru, objevují vnitrobloky, vyhlídky, kapely, jazz i experimentální rytmy. Pijí silnou kávu v malých kavárnách, smějí se i tomu, když během deště hledají úkryt pod střechou stánku.
Jednou večer sedí v baru s výhledem na Špilberk. Město pod nimi bliká, hudba plyne a Roman si najednou uvědomí, že na Anežku vůbec nemyslí. Jako by její obraz najednou zmizel. Teď je mu jen dobře, popíjí a nemusí nic vysvětlovat.
Na co myslíš? vytrhne ho ze zamyšlení Standa.
Jen že konečně dýchám. Jakoby jsem celou tu dobu zadržoval dech.
Za oknem žije Brno svým tempem; melodii saxofonu přebírá šum města, vše je obyčejné, a přitom krásné.
Standa na něj s úsměvem kývne.
Tak na nový začátek.
Cinknutí sklenic se slévá s městskými zvuky. Roman pije, cítí v sobě příjemné teplo a hlavně klid poprvé se nebojí dívat vpřed.
*************************
Po návratu nezačne Roman hned sklouzávat do rutiny. Pomalu mění svůj život častěji se schází s přáteli, chodí do kaváren i na procházky parkem. Konečně se přihlásí do bazénu, protože chce umět pořádně plavat. Zjistí, že mu to jde ztuha, ale každá lekce ho fyzicky posiluje a mysl pročisťuje.
Rozhodne se taky učit španělsky. Ne proto, že musí, ale protože vždycky toužil zvládnout nový jazyk. Koupí učebnici, přihlásí se na online kurz a pokouší si osvojit první fráze. Sleduje filmy se španělskými titulky a je rád, že mu to pomalu leze do hlavy.
V práci ho čekají nové projekty obtížné, ale inspirující. Spolupráce s kolegy ho znovu baví, šéf ho chválí a Roman má z práce radost.
Kamarádi ho skoro každý víkend zvou na chatu za Prahu opékají špekáčky, pijí pivo, vtipkují a plánují další akce. Roman si užívá, že může být prostě sám sebou, bez přetvářky.
V parku nedaleko domova se každý týden pořádají letní filmové večery. Roman si je zamiluje: s sebou pléd, termosku čaje, usadí se na trávě a zírá na plátno. Někdy dávají černobílé klasiky, jindy nové veselé komedie. Má rád každý okamžik fresh trávu, vlahý vzduch a smích lidí kolem.
Když jednou skončí promítání a všichni se rozcházejí, uslyší za sebou tiché zvolání.
Omlouvám se
Roman se otočí. Za ním stojí mladá žena v teplém šále, s uvolněnými světlými vlasy a upřímným úsměvem.
Všimla jsem si, že sem chodíte skoro každý týden. Taky milujete filmy?
Roman na vteřinu zaváhá, ale úsměv jí opětuje.
Ano. Pod otevřeným nebem to má jinou atmosféru. Všechny emoce jsou silnější.
To souhlasím, přikývne ona. V kině je to úplně něco jiného. Ale tady to člověk sdílí se všemi.
Podá mu ruku. Jmenuju se Lucie.
Roman přijme její stisk má v dlani sílu i klid.
Já Roman.
Dají se do řeči. Nejdřív o filmech, kam v Praze chodit na kávu, pak o parku a zajímavých místech ve městě. Lucie je tu teprve krátce, Roman jí doporučí své oblíbené kavárny a antikvariát. Povídají si, čas plyne a park postupně tmavne.
Konečně Lucie mrkne na hodinky. Asi bych už měla domů. Brzo vstávám. V Romanovi se něco hne, nechce, aby už rozhovor skončil.
Mohli bychom někdy zajít do kavárny? Nedaleko dělají vynikající horkou čokoládu a muffiny, navrhne nesměle.
Lucie s úsměvem přikývne. Moc ráda.
Vymění si čísla a tento prostý akt je pro Romana nový začátek. Lucie mu ještě zamává a mizí v šeru aleje.
Roman pomalu vykročí domů. V hrudi mu roste tichá, obyčejná naděje.
************************
Druhý den vstane s pocitem lehkého očekávání. Za oknem poprchává, na skle stékají kapky, v bytě voní káva. Po ránu Lucii napíše: Ahoj, co kdybychom šli v sobotu do kina? Už pod střechou, prý má celý víkend pršet.
Odpověď přijde brzy: Souhlasím! Ale vyber něco, u čeho se budu smát mám ráda komedie. Roman se bezděčně usmívá.
V sobotu je chladno, ale sucho. Lucie přijde do kina včas, koupí obrovský sladký popcorn a obsadí řadu v prostředku sálu. Když Roman dorazí, hned ji pozná. Usmějí se na sebe, najednou je všechno jednoduché.
Takže oba karamelový popcorn? Máme toho víc společného, než jsem myslel, zasměje se Roman. Lucie přikývne a v její řeči je patrná radost.
Film je lehký, veselý, přesně podle jejich vkusu. Baví se stejně, smějí se ve stejných chvílích. Po skončení filmu se jim nechce hned domů. Projdou se večerním centrem, povídají si o všem možném pracích, knihách, cestování.
A co nějaká cesta do ciziny? zeptá se Lucie. Kam bys chtěl jet?
Láká mě Španělsko. Barcelona, tapas, Gaudí… A ty?
Já bych chtěla do Japonska. Miluju jejich styl, rituály, zahrady, i ty moderní technologie.
Zní to skvěle. Třeba se tam někdy dostaneme klidně spolu.
Lucie na to skoro až překvapeně kývne.
Putují dál až k Vltavě. Zastaví se na nábřeží, hvězdy se zrcadlí na hladině, kolem hraje v dálce pouliční kytara.
Děkuji za dnešek, řekne Lucie tiše. Její oči v záři lamp jsou mimořádně jasné.
Já taky děkuju. Dáme si to brzy znovu?
Určitě, usměje se.
Na rozloučenou ji Roman na okamžik chytí za ruku. Je to sotva znatelný dotek, který ale v tu chvíli znamená víc než dlouhý monolog. Lucie mu jeho sevření něžně stiskne, všichni dva chvíli mlčí, pak ona vyrazí ke své zastávce a on ještě chvíli zůstává u řeky.
V tu chvíli Roman cítí naprostou jistotu tohle není konec. Je to začátek. Začátek čehosi nového, lehkého a plného naděje. A snad právě přes náhodné setkání, hřejivé konverzace a drobné radosti je život zase opravdu zajímavý.
