Před asi rokem jsem se se svou ženou, Hanou, rozhodl, že si každý z nás zřídí vlastní pokoj v našem pražském bytě. Už nás unavovalo, že si občas lezeme na nervy, a chtěli jsme trochu klidu. Každý má přece svá tajemství a svoje rituály.
Třeba Hana zbožňuje pouštět si Divokého Billa nahlas, takže se bytem nesou refrény až do rána a odmítá si vzít sluchátka. Já naopak miluji, když se do knih ponořím v absolutním tichu. Někdy sleduji staré české seriály, jindy musím z práce telefonovat zákazníkům a rušit ji ve svém zápalu. Rozhodli jsme se tedy spolu, že si rozdělíme byteček vzhůru nohama dvě místnosti, každý svůj kout, každý svůj vesmír.
Je to zvláštní sen, jakoby v mlze: Kopejte na dveře jen, když máte důvod jinak svět za nimi neexistuje. Sedím si ve svém pokoji, někde v nevyslovených zákoutích paneláku na Jižním Městě, mezi obložením z umakartu a záclonou od babičky, a nikdo mi nenakukuje přes rameno. Nikdo mi neklade otázky, které zní ve snu, jako by je zpívala zpomalená tramvaj. Proč bouchat na dveře? Asi proto, že v dětství jsem svůj pokoj nikdy opravdu nezamkl. Dveře byly dokořán a rodiče vždycky vstoupili, aby se zeptali, co dělám ať jsem si četl, spal, díval se na Večerníček nebo z křupavého sýra skládal sochy. Musel jsem vymýšlet neustále výmluvy a někde uvnitř mě to znervózňovalo.
Teď stačí, abych Hanu přes zavřené dveře požádal, ať mě nechá v klidu. Pokud nechci mluvit, svět na druhé straně zůstane mlčenlivý. Nenaruší můj rytmus, nevpadne do mého snění. Jen pokrčí rameny a nechá mě být což je věc neobyčejně příjemná.
Osobní prostor ve snu voní jako káva v neděli, jako první sníh na Petříně. Zabořím se ve svém koutku do křesla, listuji vesmírem myšlenek a nemusím se přizpůsobovat nikomu jinému. Nepotřebuji prosit o svolení, nijak nekoordinuji svůj život s druhým člověkem. Rozházené ponožky, poskládané knížky, každý drobek a papírek jsou v mém království moje volba, moje anarchie.
Obraz oddělených krabiček v hlavě… Ostrá linie mezi mým světem a jejím znamená víc, než se zdá. Respektuji Hanin územní plán: požádám o vstup a když zavolá pojď dál, je v tom kouzlo očekávání. Není to obyčejné kdykoli a bez zaklepání, všechno je příliš prosté, bez záhady.
Je to jako noční rozhovor s dívkou, která vám stále uniká nikdy si nejste jistí odpovědí. Vznášíte se nad propastí touhy a když přijde kýžené pozvání, svět pookřeje v pastelových barvách.
Všiml jsem si, jak chlapi často říkají, že když se s někým nastěhují, vše rutinní ztrácí kouzlo. Pocit samozřejmosti všednosti vytrácí napětí. Oddělené pokoje, bez ohledu na plochu v metrech čtverečních či na rozmáchlou architekturu, nabízejí magii, kterou si běžný člověk zapomněl dopřát.
Vím, že v paneláku s jednou nebo dvěma místnostmi žije hodně Pražanů těsně vedle sebe. Děti ovládnou druhý pokoj, a pokud je třetí, je z něj vždycky obývák plný návštěv a křiklavých koberců. Ale proč by oba manželé neměli mít kousek ústraní jen pro sebe? Obyčejný byt v Praze, v Brně nebo třeba v Plzni může být tou nejdokonalejší svatyní snového samotáře.
A tak si myslím, že i v tom rituálním českém paneláku, kde se koruny kutálejí a pivo pění, je vlastní pokoj to nejlepší kouzlo, které znám.