Když jsem se vdala, nepřestala jsem chodit ven s přáteli. S manželem jsme se dohodli, že se nebudeme omezovat na trávení času jen mezi sebou, protože i on měl svou velkou mužskou skupinu.
Často jsme však trávili čas společně s přáteli, například v létě jsme rádi chodili ke kamarádům grilovat nebo je zvali k nám. Můj Robert měl velké štěstí, protože po dědečkovi zdědil pěkný dům na venkově u lesa, kde jsme často trávili prázdniny.
Když se jednou po víkendu manžel dlouho nevracel domů, dostala jsem strach a začala mu volat. Řekl mi, že odjel na venkov a zapomněl si tam košili, takže se pro ni musí vrátit. To mě zaskočilo. Okamžitě mi došlo, že se děje něco zlého. Rozhodla jsem se zavolat své nejlepší kamarádce, ale ta to nezvedala.
Najednou jsem pocítila náhlé nutkání. Zavolala jsem našemu společnému kamarádovi, požádala ho, aby nevolal mému manželovi a okamžitě mě odvezl do vesnice, vymyslela jsem si, že se stalo něco hrozného – byli jsme okradeni. A že Robertovi nemá nic říkat, aby ho nevyděsil, kdyby to byl jen špatný vtip.
Přítel mě podpořil a odvezl mě na místo. Požádal jsem ho, aby počkal v autě, že tam čekají sousedé.
Dveře byly otevřené. Tiše jsem vešel dovnitř a byl jsem ohromen. Robert ležel na naší posteli s mým přítelem, který, když mě uviděl, se zlomyslně usmál. Srdce mi pukalo. Můj nejlepší přítel a manžel…
Vyletěla jsem z domu jako opařená, běžela ke kamarádovu autu, všechno mu řekla a požádala ho, aby mě odvezl co nejdál. Celou cestu jsem se nemohla vzpamatovat, myslela jsem, že můj život skončil. Když jsem dorazila domů, sbalila jsem si věci a chtěla od manžela odejít, ale najednou mě něco zastavilo. Uvědomila jsem si, že nechci, aby můj přítel dostal všechno zadarmo. Přece jí nedám manžela pryč! Chci, aby se plazil po kolenou a prosil o odpuštění, a to se také stane!
