Když měla dcera zdravotní problémy, nemohla jsem starostmi usnout.
Při vyšetřeních hodně plakala. Když nás konečně přijali do nemocnice, protože měla jít na operaci, myslela jsem, že se zblázním strachem a obavami o ni.
Pár minut před operací dala sestra dceři injekci a dítě mi začalo říkat, že chce jít domů a večer si číst pohádky. Pak jsem jí řekla, že až ji pustí z nemocnice, půjdeme do knihkupectví a vybereme všechny pohádky, které se jí líbí!
Dítě odvezli na operační sál a já si sedla, chtěla jsem si číst, abych odvedla pozornost od operace, ale zůstala jsem ve střehu a všimla jsem si, že na operační sál odvezli další dvě děti a moje dítě mi ještě nepředali. A pak kolem začali pobíhat lékaři a zdravotnický personál. Srdce mi vyskakovalo z hrudi, myslela jsem jen na to, že se mé dceři něco stalo. Když jsem se snažila někoho ze zdravotnického personálu zeptat, slyšela jsem jen jednu odpověď: “Operace právě probíhá!”.
Obě děti byly přivezeny zpět a moje dcera tam stále byla. Seděla jsem jako na jehlách a při každém otevření dveří jsem se vrhla ke dveřím v naději, že uvidím svou dceru nebo alespoň lékaře, který by mi vše vysvětlil.
Po chvíli ke mně přistoupil lékař. Vysvětlil mi, že moje dcera je v bezvědomí, sestra jí dala příliš mnoho anestetik a při operaci se jí zastavilo srdce. Přivedli ji zpět k životu, ale teď potřebuje čas, aby se zotavila a probrala.
Následující týden jsem strávila v šílenství. Sotva jsem opustila dceřin pokoj a čekala, až konečně otevře své jasné oči.
Konečně přišly její druhé narozeniny – nejšťastnější den mého života! Přesně týden po operaci. Otevřela oči, otočila hlavu a s úsměvem řekla: “Mami”.
Po této události jsem si své dcery začala vážit ještě víc, protože jsem se bála, že o ni přijdu.
Nyní je mé dceři dvacet pět let a nedávno se jí narodilo vnouče, a já se stále bojím o její život. Zdá se, že mě tento strach od té doby neopustil.
Rodiče, starejte se o své děti a mějte je rádi, netrestejte je za malichernosti, protože jsou naším nejcennějším pokladem!
