Hele, víš, jak Eliška zjistila, že její táta má milenku? Úplná náhoda. Ten den zrovna flákala školu, protože měla jít s kámoškou Terezou ke káznici. Do OC v mundúru? To ne, takže rychle domů převléct. Právě se soukala do džínů, když se v zámku otočil klíč. Zamrzla, balancujíc na jedné noze, druhá vězela v nohavici. Myslela na zloděje, ale uslyšela tátův hlas. Něco jako telefonát.
“Teď jen chytnu věci a jedu. Nemůžu přece říct, že jsem byl na tréninku, když ta moje sportovní taška leží pod postelí.”
Špatně. Nebyl to hovor, točil hlasovku. Za pár minut přišla odpověď. Ženský hlas: “Zlatíčko, já se po tobě tak stýskala, už se nemůžu dočkat… A mimochodem, udělala jsem tvoje oblíbené buchty. Tak pospěš, než vystydnou. Mám tě moc ráda!”
Nejdřív ji zarazil ten hlas. Poznala ho. To byla teta Kateřina, táty kolegyně a vlastně sestra máminy kámošky, co k nim chodívá. Elišce vždycky přišla fajn – jiná než ostatní dospělí. Nepředstírala, že ví všechnovo, bavila se a poslouchala normální muziku, ne ty staré šlágry jako její rodiče. Až po chvíli jí došlo, co ta slova vlastně znamenají.
Mezitím se klíč zase otočil a v bytě bylo ticho. Eliška dosedla na postel a znovu si v hlavě přehrála tety Kateřiny slova. Ne, nezdálo se jí. Její táta měl románek. Co teď? Měla to říct mámě? A jak se teď chovat k němu a k té ženský?
Nerozhodnutá vyrazila za Terezkou, která jí poslala pět zpráv. Těšily se na to měsíc, vybíraly motiv, a Terezka byla expert na padělání máminyho podpisu. Ale náladu na to teď neměla.
“Elíš, co je ti? Takovýho dlouhýho nosu?” neustávala Terezka. “Taky chceš tetování? Tak ho vemem, podpis vyřeším, v poho!”
Bože, jak by bylo skvělý se s někým podělit, svalit tíhu. Ale říct to i kámošce? To nešlo. Tak Eliška předstírala, že jde skutečně o tetování.
Další dva týdny se nemohla učit, nechodila ven, vyhýbala se mámě a na tátu byla protivná. Co dál, netušila. Jednou to málem prasklo, ale máma ji začala peskovat za pětku z chemie, takže to skončilo hrozně hlasitou hádkou. Večer přišla máma do jejího pokoje s větrníkem, který milovala, a řekla:
“Promiň, kočičko, že jsem na tebe řvala. Vím, že to není pedagogický. Jen se hrozně strachuju o tvoje přijímačky! Tak chci, aby měla všecko dobrý…”
“Mámo, nezačínej zas – ty přijímačky dám! Ten větrník – pro mě?”
“Jasně. Už se nezlobíme? Nesnáším, když se hádáme!”
Eliška vzala větrník, plácla mámu do tváře a slíbila si – nikdy jí takovou bolest nezpůsobí. Pokud ji tak rozčiluje jejich pitomá hádka, co až se dozví o tátovi? Musí zajistit, aby se to nikdy nedověděla.
A tak se Eliška proti své vůli stala tátovou komplic. Kryla ho, když zůstával v práci, připomínala mu rodinný oslavy a máminy prosby, mámu odváděla, když mu někdo volal. Přitom jeho prosby ignorovala, byla na něj protivná a sotva se držela, aby mu nevypálila všechno, co si o něm myslí.
Pak se to nějak srovnalo. Táta chodil včas, Eliška dala přijímačky a šla do prváku na střední. Celá ta historka se zdála jako zlý sen. Navíc potkala Matěje – byl o dva roky starší, studoval první ročník práva a hrál na kytaru. Večer chodili s partou, ale čím dál častěji se odpojili a šli jen spolu. A ten večer taky došli k fontáně a nepostřehli čas – už dávno měla být doma. Snad si rodiče nevšimnou, kolik je. Eliška se na špičkách vloudila do pokoje.
“Uf, snad dobrý,” pomyslela si.
“Eliška?”
Ne, nebylo dobrý…
Máma nahlédla do pokoje. “Ty jsi nějak pozdě dneska.”
Eliška čekala velkýj křik, ale máma ani nečekala odpověď.
“Prom
A tyhle čerstvé bolavé tetování na předloktí najednou připadalo Elišce jako nejmenší z jejích starostí.
